Petr Eidler

Petr Eidler

Klub elitních milenců

„Většina expertů se shoduje v tom, že není otázka, zdali přijde další těžká chřipková pandemie, ale kdy přijde…“

Pan Lála i tentokrát prohlašoval, že je to všechno jinak. Takové tvrzení nebylo v případě mého příležitostného parťáka nijak překvapující. Pokaždé se vehementně snažil mít na věci jiný názor, než byl ten můj anebo ten všeobecně přijímaný. Pokud by Lála měl být chlápkem, ze kterých bych musel pobývat na opuštěném ostrově, šlo by o vlastnost takřka nesnesitelnou. Kdybych k tomu ještě přičetl jeho živočišné projevy jako funění, pomlaskávání, významné odkašlávání, hekání a podobně, nezbývalo by mi nic jiného, než ho zabít. Naštěstí jsem s ním nepřicházel do styku tak často, abych ohrozil svou bezúhonnost. Jedno jsem mu však musel přiznat k dobru: byl to poctivec do morku kosti, a pokud mi něco řekl, mohl jsem se na to spolehnout. V akci se pan Lála samozřejmě zásadami pravdomluvnosti neřídil. Jak to jen šlo, oháněl se falešnými průkazy té či oné organizace, vydával se za osoby, reprezentu
jící skutečně široké spektrum společnosti – od zahradníka tč. bez práce, policisty, advokáta nebo soudce ve výslužbě až po zbohatlého podnikatele. Budiž mu přiznáno, že své role povětšinou sehrával věrohodně, i když jsem dával přednost těch komedií nebýt účasten.

S většinou případů, které moje one man show – detektivní kancelář Men in Service řešila, jsem si poradil sám. Po pravdě řečeno to bývaly jen rutinní, víceméně bezvýznamné případy jako hledání zatoulaných milenek, manželek či ženáčů, dokazování nevěry a tak podobně. Nevím, jak byly teď přes léto vytížené ostatní konkurenční a známější firmy, mně se samozřejmě nikdo nesvěřoval, ale já bych si při rozsahu své práce ani nedovolil někoho zaměstnávat na poloviční, natož plný úvazek. S panem Lálou to bylo jiné. Byl v důchodu, i když jeho skutečný věk byl neodhadnutelný, a třásl se na příležitost dělat na kauze, jak s nadsázkou říkal. Byl levný a to, co ho v osobním styku činilo takřka nesnesitelným, bylo zas při jeho slídění a čmuchání, jak jsem zase já nazýval jeho činnost, výhodou.

„Ten Fischer na tu svou krasotinku žárlí, to je jasný jako facka. Jenže mu je trapný nám na rovinu vyklopit, že by ji chtěl sledovat, jestli mu někde nezanáší a nenasazuje parohy. Jasně že chce vědět, co ta jeho Marilyn celý dny dělá, zatímco on dřepí na svým ředitelským křesle a vydělává miliony. Tohle já znám z vlastní zkušenosti, když si chlap vezme ženskou o patnáct let mladší a nechá ji doma… To je historie stará jako lidstvo samo, jen se nikdo nepoučil.“ Pan Lála kýval chápavě hlavou, špulil mastné rty a otíral si ruce o stehna. Právě dojedl na Václavském náměstí, kde jsme se na chvíli sešli, pěkně dočerna opečenou klobásu. Já bych si k tomu přepálenému tuku ani nečichl, ale můj parťák nevěděl, co to je zkažený žaludek. Až tyhle stánky zmizí, jak avizoval magistrát, bude vedle lehkých holek a jejich snědých ochránců další, kdo jich bude želet.

„Pokud vím, tak vaše paní…“ Chtěl jsem mu jen naznačit, že jeho žena přece není mladší než on, takže jaképak zkušenosti, ale začal kolem sebe mávat krátkýma rukama jako pozulámanými lopatkami mlýna. „Lidi nevědí, o čem mluví, když těmhle paničkám z nových paláců okolo Prahy závidí život v bavlnce. Ono to možná na první pohled vypadá úžasně: nemuset do práce, když manžel vydělává majlant, starat se jen o sebe, v nezbytný míře o něho, možná i o zahradu a dům, pokud zrovna nemají zahradníka a uklízečku, porodit jedno dvě děti a užívat si radostí života. Dřív, za první republiky a před ní, to tak bylo normální, ale dneska?“ Pan Lála tázavě zvedl hlas, ale dodal mentorsky: „Samá emancipace, seberealizace. Ženský se samy hrnou do práce, i když by nemusely. Tahle Fischerová nemusí, tak se jí asi zapalujou lejtka. Víte, jak se jim říká? Zelený vdovy, chlapi celý den dřou…“

Pan Vladimír Fischer, honosící se dvěma vysokoškolskými tituly, totiž doktora medicíny a inženýra ekonomie, byl chlápek kolem pětačtyřicítky, mohlo mu být o pět roků víc i míň, prostě typ, u kterého se věk nedal přesně odhadnout. Nebyl to žádný seladon ani ten manažerský typ z časopisů nebo televizních seriálů s ostře řezanými rysy a zápěstím vypracovaným při tenisových podáních nebo v posilovně. Špatně však taky nevypadal a nejspíš i něco musel mít v hlavě, když zvládl dvě školy, jejichž kombinace nebyla zrovna obvyklá. A pak byl ředitelem českého zastoupení docela významné zahraniční farmaceutické firmy Vaxxi. Pokud bych ho měl co nejstručněji charakterizovat, tak na mě

působil dojmem uhoněného zajíce. Možná toho na sebe nakládal v práci příliš, možná ho přetěžovali druzí, třeba v tom bylo i něco dalšího, s tím se mi nesvěřil. Byl vůbec skoupý na slovo.

Jednou mi prostě zavolala jeho sekretářka, slečna Kalábová, a jménem firmy Vaxxi se chtěla informovat o službách detektivní kanceláře. Měla celkem interesantní barvu hlasu, ale mluvila příliš překotně, jako by to chtěla mít co nejdřív za sebou. Dělalo to na mě dojem, že ji moje sebevychvalování příliš neohromuje, protože až podezřele rychle mi sjednala schůzku se šéfem. I z rozhovoru s MUDr. Ing. Fischerem jsem usoudil, že na mě odněkud dostal příznivý tip a je už předem rozhodnutý přistoupit na moje podmínky. Víceméně mi to i na férovku řekl. Samozřejmě ví, že jsou větší a renomovanější detektivní agentury, ale na Men in Service mu vlastně vyhovuje to, že je neznámá a malá. V tom spatřoval její největší přednost. To mi polichotilo. Většinou jsem u svých klientů uspěl díky příznivé ceně. Bohužel právě láce byla moje silná zbraň. Moc pyšný jsem na to samozřejmě nebyl, ale co se dalo dělat.
V mé branži jsem toho nemohl nabídnout víc než ostatní. A že jsem měl doktorát filozofie a uměl spoustu nepodstatných věcí, to nehrálo roli. Aspoň jsem dosud nenarazil na klienta, který by ocenil rozsah mých znalostí humanitních věd a schopnost konverzovat na téma solipsismu nebo existencialismu.

„Vaše zadání bude maximálně tajné,“ řekl mi pan Fischer při schůzce, která proběhla v jedné relativně lidové restauraci poblíž Jindřišské věže. Nemyslím si, že by chtěl na obědě šetřit, spíš mu vyhovoval hluk lidí kolem nás a naplno puštěné ventilace přímo nad našimi hlavami. Asi věděl z kriminálek, že v takovém prostředí toho štěnice z hovoru moc nezachytí. „Čím méně lidí bude o všem vědět, tím lépe. Nechtěl jsem o tom mluvit ani u nás v kanceláři. Stěny mají uši, to mi věřte.“ Souhlasil jsem s ním. „Oč jde?“ zeptal jsem se na rovinu.

„Jdou po mně,“ řekl takřka bolestně.

„Kdo?“

Pokrčil rameny. „Může to být z více stran. Konkurence, lidi z ministerstva…“ Přerušil jsem ho.

„Ministerstva zdravotnictví, pochopitelně,“ řekl nedůtklivě, ale k objasnění se neměl. „Nebo i od nás z Vaxxi. Nemůžu nikomu věřit, nikomu. Nejlepší by bylo, kdyby o vás nikdo nevěděl.“

„Žádnou uniformu samozřejmě nenosím, bouchačku mívám v podpaždí, ale vaše sekretářka mi přece…“

„Kalábová?“ zdvihl obočí. „Eva vlastně taky nic neví. Ve firmě se ztrácejí věci. Od tonerů do tiskárny po lžičky v kuchyňce. Naznačil jsem jí, že s tím chci něco udělat. Něco si jistě vymyslíte.“ Tvářil jsem se, že takovým směšným zlodějničkám na jeho pracovišti ani nemůžu věřit. Ujistil mě, že je to tak.

Přestože platy v zahraniční firmě mnohonásobně převyšují český standard, zaměstnanci kradou, co se dá. „O to teď nejde. Eva si prostě myslí, že budete hledat pachatele krádeží. Nemusíte mít obavy, té jen tak něco nedojde.“

Řekl jsem, že stále nechápu, co ode mě vyžaduje.

„Z firmy se dostávají ven strategické informace. Vaxxi teď celosvětově rozjíždí jistý mimořádně důležitý strategický projekt, který má šanci uspět i tady. Jde opravdu o hodně – a věřte, že nejsem troškař. Bohužel nejsme na trhu jediní a kritéria rozhodování, jestli sem léčivo půjde nebo ne, nejsou zrovna standardní. Ostatně víte z médií, jak je to tady se zdravotnictvím. Na ministerstvu jsou lidi jako všude jinde, prioritní je vlastní zájem,“ dodal s povzdechem. „Jsem si jistý, že mě odposlouchávají a navíc sledují. Když jedu do práce, přilepí se na mě auto. Často za sebou vidím stejné lidi, které neznám. Cítím se ohrožený. Nemám pro vás přesvědčivé důkazy, ale ten tlak je

přímo hmatatelný. Neřešil jste nikdy podobný případ?“

„Jistě, žijeme v kapitalismu a točí se tu miliardy,“ řekl jsem neurčitě. „Firemní špionáž…“

„Tak vidíte,“ zatvářil se málem šťastně, že ho nepovažuji za blázna, co slyší trávu růst. „Farmacie je z nejzkorumpovanějších odvětví. Však sám víte o desítkách podivných případů a nesmyslném rozhazování státních prostředků, které se přesouvají do kapes obratných podvodníků nebo lidí, co mají rozhodovací pravomoc.“ Nic jsem na to neřekl. Tohle přece vědělo i dítě. Jen jsem si nebyl jistý, jestli právě zdravotnictví je co do afér a skandálů na té pomyslné špičce. Ono to v jiných odvětvích nebylo zas o tolik lepší. I když se problémy dokázaly pojmenovat, k jejich řešení nebyla politická

vůle. Ani zprava, ani zleva. Obě největší partaje tvořily jen opačné strany jedné mince. Co se odehrávalo před zraky veřejnosti mezi nimi, byly jen rituální tanečky. Přesto mě měl tenhle případ poučit, jak jsem byl naivní a důvěřivý snílek.

Zesumíroval jsem mu, co můžu pro něho udělat. Chtěl jsem mít jasno, jestli právě to ode mě očekává. Řekl jsem, že můžu zjistit, jestli nemá v kanceláři odposlouchávací zařízení. Dají se prohlédnout počítače, firemní síť, prověřit auto. Můžu ho nechat nějakou dobu nenápadně sledovat, jestli na sobě nemá někoho nalepeného. Dají se prověřit jeho zaměstnanci.

Pokyvoval hlavou, že souhlasí. „Byl bych taky rád, kdyby se někdo podíval i na moji ženu a dům. Kdyby se jí něco stalo…“

Poskytl mi všechny potřebné údaje.

Fischerova paní se jmenovala Marika. Možná byla ze Slovenska, ale pan Lála jí tak jako tak říkal Marilyn. Prý měla vlasy a ňadra jako Monroe. Lála ovšem viděl bohyni v každé ženské, která mu byla sympatická. Děti měl Fischer z prvního manželství. Žily s jeho bývalou na Vinohradech a s otcem se vídaly maximálně dvakrát měsíčně. S Marilyn sice děti údajně plánovali, ale zatím se početí nedařilo. To mi samozřejmě Fischer neřekl, ale Marika si otevřela před panem Lálou srdce. Že by o dítě moc stála, biologické hodiny tikají, třicítka na dohled. Svěřila se Lálovi, že manžel má určité problémy.

Řekla to prý způsobem, který naznačoval, že k němu zrovna nevzhlíží jako k dokonalému muži, ale dokáže odhalit jeho slabiny a tu a tam mu je předhodit na talíř k očichání. „Má ho omotanýho kolem prstu,“ prohlásil můj parťák a významně zamrkal. „Tu jeho impotenci mu dává náležitě sežrat. Dnes jsou ale na tom prý všichni tihle manažeři stejně,“ na tom předposledním slovu si Lála vysloveně zgustnul. „Nervy v kýblu, takže se ani nedokážou soustředit na to, co není kšeft. On jí to samozřejmě musí kompenzovat něčím jiným. Kdyby byla Marilyn o deset roků starší, věřil bych, že jí to ani nevadí, ale pokud chce mít dítě…“

„Vy jste mi ale psycholog. Kdo by do vás řekl, že se tak vyznáte v manželských šarádách?“ Nepostřehl lehkou ironii a nadmul se pyšně jako krocan. „To víte, život člověka naučí…“

Ještě než jsme se rozloučili, zkusil jsem z dr. ing. Fischera vytáhnout něco o Vaxxi. Řekl mi jen to, co bylo běžně dostupné na internetu a co jsem už věděl. Mezinárodní farmaceutická firma, vyrábějící několik desítek originálních preparátů – především vakcín pro humánní lékařství. Pochlubil se ročním obratem, který Vaxxi řadil na tuzemském trhu mezi pět největších světových dodavatelů léčiv.

Na první pohled jsem nechápal, proč by chtěl někdo koukat firmě pod pokličku. Chystají nějaký převratný lék? Objevili vakcínu proti AIDS nebo rakovině? Po tom by asi případní konkurenti nepátrali u nás.

Fischer v té věci nebyl sdílný. Řekl bych, že moc nevěřil ani mně. Možná to už byla opravdu nějaká jeho posedlost, stihomam. Nakonec naznačil jedno: že by mohlo jít o ptačí chřipku. Chtěl jsem toho vědět víc, ale prohlásil, že to pro mě není důležité. Poznal jsem, že z něho další informace nevytáhnu.

Co se týká peněz, byl velkorysý. Koneckonců to neplatil ze svého.

Takže jsem se ocitl ve službách společnosti Vaxxi. Vypadalo to nadějně. Kšeft na delší dobu, nic, kde bych riskoval krk. Klidně jsem do toho mohl zaangažovat i pana Lálu. Byla to pochopitelně voda na jeho mlýn. Rozvinul přede mnou ty nejúžasnější špionážní teorie, nad kterými by tvůrci Jamese Bonda bledli závistí. Prohlásil, že si bere na starost paní Mariku Fischerovou. Řekl, že stále platí cherchez la femme – za vším hledej ženu, a když výjimečně toto pravidlo neplatí, tak skrz ženu se dostaneš ke všemu. Nic jsem proti tomu nenamítal. Nadiktoval jsem mu adresu Fischerových ve vilové čtvrti na okraji Prahy. Do té doby jsem o obci jménem Křeslice neměl ponětí. Pan Lála si ji zapsal do ušmudlaného notýsku a poznamenal, že tam někde u Pitkovic bydlí jeho vzdálená

sestřenice. Upozornil jsem ho na fakt, že paní Marika by se neměla dozvědět, že někdo zjišťuje, zda jí a manželovi odněkud hrozí nebezpečí. To by ji vylekalo. A už vůbec by neměla mít tušení, že se šťouráme v jejím soukromí. Pan Lála se na mě podíval, jako by mě chtěl uškrtit. Dávat takové rady jemu, to je přece urážlivé.

„Ono to přece není prvně, co firma někomu cáluje ukojování jeho soukromý zvědavosti či přímo žárlivosti,“ tvrdil pan Lála. Podle něho celé meritum kauzy spočívalo v tom, aby se zjistilo, jestli se Fischerovi panička někde nekurví. Ostatní byla jen omáčka, aby to nevypadalo tak průhledně. I když na tom pravdy něco být mohlo, pochyboval jsem, že by řediteli Vaxxi šlo jen o to. Když se mnou mluvil, viděl jsem v jeho očích nepředstíranou obavu.

Lála se do toho pustil skutečně důkladně a nešla mu upřít důmyslnost. S tou sestřenicí v Pitkovicích zřejmě neblufoval. Na pár dnů se k ní odstěhoval, půjčil si jejího psa, oříška Broka neidentifikovatelného původu, zato však mimořádné inteligence, a chodil ho venčit ve stejnou dobu a na stejných místech, kde se procházela paní Marika Fischerová se svým italským chrtíkem, respektive chrticí Sárou. Přestože šlo o fenu s nekonečným rodokmenem sahajícím snad do středověku, bez ohledu na modrou krev pojala nepředstíranou náklonnost k plebejskému Brokovi.

Prováděli spolu vše, co si vzájemně sympatičtí psi dělají. Očuchávali si zadnice, olizovali se, Brok na Sáru zezadu naskakoval a nadšeně vrtěl pahýlem ocasu, Sára si před ním lehala na záda a blaženě se tlemila. Uspokojení chrtice se přeneslo i na paní Fischerovou. Za jiných okolností by nejspíš nad panem Lálou a jeho nečistokrevnou směskou ohrnula nos, možná by i v duchu poznamenala, že jaký pán, takový pes, protože ti dva skutečně měli mnoho rysů společných, ovšem probudivší se láska

mezi čtyřnožci zahalila svět růžovým oparem. Celá záležitost se nakonec vyvinula tak, že paní Marika se Sárou čekala na domluveném místě na pana Lálu, aby pak společně absolvovali hodinovou procházku. Tak tomu bylo dvakrát denně – ráno a v pozdním odpoledni. Zatímco psi si vzájemně prokazovali náklonnost, Lála obratně udržoval konverzaci s mladou dámou.

V době mezi venčením pan Lála rovněž nezahálel. To pak už bez Broka nenápadně sledoval vilu Fischerových. Měl přehled o všech, kdo do domu vcházeli a vycházeli, věděl, kam Marika chodí ke kadeřníkovi, kam na masáže a do fitness, kde nakupuje a kdy přijíždí manžel svým stříbrným mercedesem z kanceláře. Mohl se domnívat, že má život paní Fischerové dokonale zmapovaný.

„Řekl bych skoro na sto procent,“ referoval mi pan Lála, „že paní Marika nikoho nemá, s kým by starýmu zahýbala. Když je pan manžel v Praze, žádný chlap do baráku neleze. Ona sama taky k nikomu nechodí. Jestli si s někým nevolá, sex po telefonu je teď údajně v kurzu, to posoudit nemůžu. Podle mě je čistá. Myslím, že se nanejvýš baví tou poněkud zlomyslnou hrou s manželem.“ Přesto si pan Lála zhluboka povzdechl. „Ovšem možná jí jen chybí příležitost. Ona se totiž panička musí nutně

otravovat. Celý den sama.“ Trochu škodolibě jsem podotkl, že za takové situace jí přijde vhod i on.

„Jak by ne,“ neodporoval, „toho čokla sice miluje jako mimino, ale moc si toho s ním nepovykládá. A Fischer se vrací nezřídka v deset jedenáct večer. Marika připraví jídlo, jenže on se toho kolikrát ani nedotkne, protože už je po večeři s nějakým zákazníkem, nebo nemá na jídlo chuť, takže ona to všechno vrazí do mrazáku a má pocit, že je na nic. Tak udělá starýmu nějakou tu naschválnůstku, aby mu moc nenarostl hřebínek. Myslím, že manželská postel je pro Fischera místo, kde se necítí nejlíp.“

„Jo,“ připustil jsem, „tam je většina chlapů zatraceně zranitelná…“

Po těch pár dnech, kdy jsem dělal na případu, bych mohl mít pocit marnosti, kdyby mě aspoň nehřál pocit, že ani negativní výsledek našeho pátrání nemá vliv na slíbený výdělek, odvíjející se od počtu na něm strávených hodin. Fischerovi to bylo jedno, i kdybych si neúčtoval jednu nasazenou sílu – pana Lálu, ale dvě tři; jenže takové podfuky jsem neměl ve zvyku. Splnil jsem skutečně to, co jsem mu slíbil. Znal jsem pár kluků, kteří se celkem obstojně vyznali v detekci odposlouchávacích zařízení v kancelářích a služebních vozech, a zavedl je jednoho večera do firmy, kde to omrkli do posledního detailu. Tvrdili, že je to ve Vaxxi čisté, nikde na nic nenarazili. Neměl jsem důvod jim nevěřit. Co se týká odposlechu mobilů, v tom už byli skeptičtější, jenže proti tomu se nedalo zakročit. A pokud šlo o Fischerovo podezření, že ho někdo sleduje, tak to jsem si vzal na starost sám. Jezdil jsem za ním svou toyotou
a měl oči otevřené, kde se co šustne. Zapisoval jsem si značky aut, která jela za námi, ale ta čísla se neopakovala. Jistě, mohli den co den nasazovat jiné bouráky, ale to se mi nezdálo pravděpodobné. A i kdyby, tak ty vozy by musely někde poblíž parkovat a vyčkávat, až se Fischer objeví, ale ani takový podezřelý pohyb jsem nezaregistroval. Byl jsem si skoro jistý, že dělám zbytečnou práci. Fischer mi telefonoval skoro každý den večer a chtěl slyšet, co jsem vypátral.

Nevodil jsem ho za nos. Řekl jsem mu, že zatím není jediná stopa, která by potvrdila jeho podezření. Kolem jeho baráku se nemotají podezřelá individua a jeho manželce podle mě nehrozí bezprostřední nebezpečí.

Místo aby ho to uklidnilo, byl ještě vyděšenější. „Tak vidíte, jak jsou rafinovaní. Ti jen tak neudělají chybu.“ Chtěl jsem, aby mi upřesnil, koho má na mysli. Nebyl konkrétní. „Oni. Rozhodně nepřestávejte, musí se jednou prozradit.“

„Možná byste mi mohl říct, o co vlastně jde.“ Prohlásil, že to sám neví. „Podezříváte snad i mě, že hraju na druhou stranu?“ Nechal to bez odpovědi. Kdyby to šlo, nakopl bych ho do zadku.

Fischer byl nepřístupný jako nějaká pevnost. Se vším dělal tajnosti, asi nedůvěřoval vůbec nikomu. Jestli měla mít moje práce nějaký smysl, musel jsem toho vědět víc. Samozřejmě se přímo nabídla možnost využít Lálových kontaktů s paní Marikou Fischerovou. Pověřil jsem ho úkolem získat od ní informace i o firmě Vaxxi. Panu Lálovi to trvalo čtyři dny, během kterých jsem zas já marně pátral po podezřelých stínech kolem ředitele českého zastoupení firmy Vaxxi.

Se svým parťákem jsem se pak sešel v zahradní restauraci v Dejvicích. Bylo parné pozdně červencové odpoledne, Praha vyhřátá k nesnesení a holky se producírovaly takřka polonahé. Lála se mi pokoušel popsat, jakou záludností se dopracoval k tomu, co mi hodlal vykládat. Bral to hodně zeširoka. Mariku nikdy moc nezajímalo, co vlastně manžel v práci dělá, protože ani jeho nezajímalo, co jí řekla kosmetička nebo masér. Když večer spouštěl monolog, jen předstírala, že ho poslouchá, ale šlo jí to druhým uchem ven, jen občas podotkla něco v tom smyslu, že to přece ani není možný nebo neměl by sis to tak brát, aniž by věděla, o čem je řeč. Lála ji však přiměl, aby ho vnímala.

Zatímco mi vykládal, jak toho dosáhl, pozoroval jsem zamilovanou dvojici nedaleko stolu, kde jsme seděli. Dívenka se mi moc líbila, ale její partner měl evidentně stejný vkus jako já a nemusel se na ni jenom dívat.

Začínal jsem už být z Lálova monotónního monologu unavený.

„V posledních měsících mluví jen o vakcíně,“ řekl Lála, když se konečně dostal k jádru věci. Už jsem ho takřka nevnímal. Ta dvojice byla pohroužená sama do sebe, takže slečna ani nemohla vidět, jak ji sleduji. Líbily se mi obzvláště její nohy. Bral jsem to výhradně z estetického hlediska, bez postranních úmyslů.

Kateřina měla v jejím věku právě takové, dlouhé a štíhlé. To jsme se zrovna seznámili… Vlastně je má takové dodnes. Skoro takové. Když jsou lidi spolu den co den, nezaregistrují změny, které s nimi provádí čas. S Kačkou se znám už dobrých patnáct roků. Nejdřív jsme spolu chodili, pak to skončilo,

a zase po letech jsme se dali dohromady. Teď spolu bydlíme čtvrtým rokem. Ona už dávno není studentkou žurnalistiky, ani já tím, kým jsem byl. Náhoda si s námi pohrála s invencí. Zatímco já si na svůj chleba vydělávám jako soukromé očko, Kateřina je policejní mluvčí. Oba jsme měli jiné plány do budoucna, ale osud to takhle semlel dohromady. Nepřemýšlel jsem o tom, jestli jsem šťastný a jestli mi práce přináší uspokojení, prostě jsem to bral, jak to přišlo. Zato Kateřina byla v poslední době protivná a problémy z práce nosila domů, jako kdyby nedokázala jedno oddělit od druhého.

Nemohl jsem jí to vyčítat, natož ji poučovat, že to není profesionální. Celá kriminálka byla pod tlakem. Nějaký psychopat zabíjel v Praze holky jak na běžícím pásu, ale nemohli se mu dostat na stopu. Už tady byly tři vraždy, ta poslední úplně čerstvá, a podle způsobu, jakým byly mordy provedené, to ukazovalo na šílence, který si zabíjením hojí nějaké své komplexy. Před veřejností se detaily tutlaly, ale já byl v obraze. Oběti si vrah nejspíš vybíral náhodně – a o to bylo pátrání těžší. Vyšetřovatelé byli nervózní, noviny kritizovaly jejich neschopnost a moje milá tisková mluvčí se v tom zmítala jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Kriminálka navíc nechtěla pouštět ven moc informací, tudíž Káča ani neměla o čem referovat. Brala si to moc k srdci a odskákal jsem si to já. Jako kdybych mohl za to, že vrah chodí pořád mezi námi.

„Jo, ta ptačí chřipka,“ řekl jsem Lálovi a zívl. Dvanáctka měla v tom pařáku na mě uspávací účinek.

„Hrozí celosvětová pandemie ptačí chřipky,“ snažil se mě poučovat Lála. „Jsou toho přece plný noviny. Loni už i u nás vybíjeli chovy drůbeže. Slepice, krůty, kačeny. A to bylo jen podezření na nákazu. Jedný paní zamordovali dokonce papouška…“

„A ve Vaxxi vyvinuli lék?“

Pan Lála vyprskl opovržením nad mojí otázkou. „Stoprocentní lék proti ptačí chřipce přece zatím neexistuje, navíc oni vyvíjejí vakcínu.“ Začal mi to zeširoka vysvětlovat, jako kdyby byl nějaký expert na tuhle problematiku. Používal termíny jako podtyp chřipkového viru H5N1, který je pro lidstvo nebezpečný, pokud zmutuje a bude přenosný z člověka na člověka, což se už někde v Asii stalo. Lála mluvil a mluvil, a já, místo abych dával pozor na to, co mi říká, jsem koukal na nohy té slečny a myšlenky se mi toulaly bůhvíkde. Pak jsem si uvědomil, že by se ho můj ostentativní nezájem mohl dotknout, tak jsem aspoň zpozorněl na posledních pár slov. Padlo tam jméno firmy Clumm.

Mechanicky jsem to odhláskoval se stoupavou intonací. „Clumm? To je ta konkurenční firma Vaxxi, o níž se zmiňoval Fischer?“

Pan Lála se na mě káravě zahleděl. „Vždyť to říkám. Tahle firma přece vyrábí Logrip.“ Znova jsem to po něm zopakoval, jako kdybych trpěl echolalií. „Firma Clumm vyrábí lék Logrip.“ Aby si nemyslel, že si z něho utahuji, dodal jsem, že Logrip je jistě proti ptačí chřipce. Gripa – chřipka, jak se to rýmuje… a tak podobně. Parťák se nad mým žvaněním tvářil znechuceně. „Proti chřipce, ale jestli i proti ptačí, není tak úplně jistý. Pandemickej kmen chřipky se bude lišit od normálního kmenu běžný sezonní chřipky. A taky bude mnohem nebezpečnější. Naše vláda dokonce předpokládá, že u nás onemocní třetina lidí. A pro desetitisíce z nich to bude smrtelná nemoc. Ve světovým měřítku se mluví až o sedmi až osmi milionech. To jsou ale optimistický čísla. K tomu ekonomický ztráty…“

„Hm,“ řekl jsem neurčitě. To jsem ještě nevěděl, jaké mívaly dřívější chřipkové pandemie katastrofální následky. Lála posloužil jako encyklopedie. Španělská chřipka v letech 1918 až 1920 usmrtila kolem třiceti milionů lidí, mnohem víc, než zahynulo za první světové války. Většinou jsem vůči všemožným hrozbám skeptický, ať už jde o nemoc šílených krav nebo teď ptačí chřipku.

Nicméně aspoň v tom posledním případě jsem musel připustit, že zas taková legrace by to být nemusela. Že to je ale pro někoho kšeft, bylo nezpochybnitelné.

„Ale každopádně je ten Logrip nedostatkový zboží. To, co se dostalo přes lékárny do volnýho oběhu, bylo okamžitě skoupený. Lidi se ptačí chřipky bojí. A novináři to taky pořádně nafoukli, jako kdyby byla okurková sezona a nebylo o čem jiným psát. No a ministerstvo už loni nakoupilo v rámci pandemickýho plánu zásoby Logripu za stovky milionů. Pro Clumm jednoznačně marketingovej úspěch. Ani oni přece nemají exkluzivitu na lék proti chřipce. Letos ovšem tohle zboží proexpiruje a půjde do kélu, takže se chystá další nákup. Jen je otázka, jestli léku, nebo vakcíny.“

Dopil jsem pivo a otřel si ústa. Moje slečna už odešla i se svým přítelem. Povzdechl jsem si. „A co to má všechno společnýho s naším případem? Firma Vaxxi kontra Clumm?“ Vedro a alkohol měly na moji chápavost devastující účinek. „To je snad to, oč tu běží?“ zaparafrázoval jsem.

„Jasně. Lék kontra preventivní vakcinace,“ konstatoval pan Lála. „Pokud se vyrobí účinná vakcína a proočkuje se celá populace, nebudou léky typu Logrip nutný. To je stejný jako s tuberkulózou nebo…“

Zamyslel jsem se, i když to byl bolestivý proces. „Vaxxi mají vakcínu proti ptačí chřipce.“

Podíval se na mě jako na naprostého imbecila. „Žádná zaručená vakcína proti H5N1 zatím ani existovat nemůže, je jen ve fázi přípravy. Jestli bude Fischer za Vaxxi něco nabízet, tak firemní know-how a výrobní kapacity v zahraničních fabrikách. Až se podaří izolovat pandemickej virus, bude to trvat další dva tři měsíce, než budou k dispozici první injekce. Která země si je objedná, dostane je přednostně. Některý státy už s Vaxxi uzavřely kontrakt. To všechno jsem zjistil z nejmenovaných zdrojů,“ dodal tajuplně.

„Takže…“ vydechl jsem smířlivě k Lálově naprosté vědomostní dominanci. „Takže Fischer doma mluví jen o vakcíně?“ napadlo mě vrátit se k bodu, kterým rozhovor s Lálou začal.

„Jistě,“ řekl Lála tím svým důležitým tónem, který mi vždycky lezl na nervy. „Pokud ministerstvo udělá u firmy předběžnou objednávku, bude to pro ně zakázka desetiletí. I kdyby se měly zpočátku očkovat jen ty nejohroženější skupiny obyvatelstva – staří, děti, nemocní, cukrovkáři, tak to může představovat bratru milion vakcín. Cena se rozhodně bude pohybovat nad stovku korun, spíš víc. Na druhý straně je to zlomek ceny Logripu.“

Prohlásil jsem, že pro někoho může být taková pandemie požehnáním. „Z toho, co jsem se dověděl od Marilyn, Fischer zrovna nadšením dvakrát neskáče. Vedení firmy v zahraničí samozřejmě počítá, že udělá v Česku byznys. Náš milý klient to dostal na triko. Když byznys nebude, přijde obrazně o krk.“

„Jenže co by to mohlo překazit?“

Pan Lála se začal hihňat, až se mu otřásala ramena. „Člověče, kde žijete? Víte, kdo všechno se na tom chce přiživit? A nezapomeňte, že Vaxxi nejsou jediní, kdo si brousí zuby na ptačí chřipku.

Dneska je všechno globálně plánovaný, a pokud to vypukne, výrobci se budou modlit, aby měl den osmačtyřicet hodin. Navíc nikde není daný, že ministerstvo nenakoupí místo vakcín zase léky, i když jsou dražší. A vůbec…“ Mávl rukou, že nehodlá v konverzaci pokračovat.

V ulici, kde bydlím, jsem ještě skočil do baru na panáka. Jen rychle, na stojáka. Nemívám to příliš ve zvyku, i když mě tam samozřejmě znají a barmanka mě vítá širokým úsměvem. Není v tom nic osobního, prostě si jen váží zákazníků, kteří dávají přednost kvalitnímu bourbonku. Už se stmívalo. Podíval jsem se z baru do oken svého bytu naproti. Nikde se nesvítilo. To znamenalo, že Kateřina ještě není doma. Nejspíš mají zase nějakou mimořádku. Sice jsem nechápal, proč ona u toho má asistovat, ale prostě to tak bylo. Tak jsem si poručil ještě jedny Čtyři růže. Kateřinu jsem sice nezahlédl vcházet do domu, ale rozsvícený obývák jsem hned zaregistroval. Dal jsem poslední dávku, zaplatil, nechal za ten úsměv patřičné dýško a odporoučel se domů.

Kateřina nic neříkala, tak jsem ještě v předsíni vesele zahalekal. Svalil jsem se v obýváku na pohovku a nahlížel do kuchyně, kde si dělala kávu. Požádal jsem ji o turka. Konstatovala, že ze mě cítí alkohol až k sobě. Neměla ráda, když jsem pil. Pokud jsme si ale dali víno společně, vyhovovalo jí to. Jenže to už je hodně dlouho, co jsme si spolu sedli při svíčkách. Měl jsem za to, že to není tak úplně moje

vina. Byla fanatik práce a spoustu věcí v poslední době považovala za marnění času. Možná to byla póza, třeba mi tím jen chtěla něco naznačit. Ale já z toho pochopil jen tolik, že má své problémy. To kafe mi ale přinesla, a hodně silné. Sedla si proti mě a roztržitě listovala televizním magazínem.

Zeptal jsem se, co se stalo. Odsekla, že nic. Zatvářil jsem se dotčeně a řekl, že obvykle nechodí domů v půl desáté večer. Možná jí vrtalo hlavou, jak to můžu vědět, když jsem přišel až po ní, ale nezeptala se.

„Dneska se našla další zabitá holka,“ vysoukala ze sebe po chvíli. „Mezi Vršovicema a Bohdalcem, za plaveckým stadionem, znám to tam docela dobře.“ Od našeho bytu to bylo bratru patnáct minut chůze.

„To už je kolikátá?“

„Čtvrtá,“ zašeptala. „Ale nech si to pro sebe. Nechceme to zatím pouštět ven. Pokud se to teda podaří utajit.“

„To je hotová pandemie,“ řekl jsem nepříliš vtipně. To slovo mi nějak uvízlo v paměti. „Nechceš mi o tom říct víc?“

„Co by to mělo za smysl? Chceš to snad řešit za kriminálku?“

Podezříval jsem ji, že nemá o mých profesních schopnostech valné mínění. „Ani náhodou,“ odsekl jsem. Chvíli mezi námi panovalo napjaté ticho. Tuhle atmosféru jsem nesnášel. Raději jsem začal vyprávět o dr. ing. Fischerovi. Řekl jsem, že také mám své problémy. Firma si mě najala, abych něco zjistil, a já, třebaže se v tom šťourám druhý týden, jsem na nic nenarazil. V kancelářích nejsou štěnice, Fischera nikdo nesleduje a mně už je trapné mu donekonečna hlásit negativní výsledky pátrání, když on je stoprocentně přesvědčený, že po něm někdo jde.

Kateřina zase mluvila o tom, co trápí je. „Všechny čtyři holky jsou mezi dvaceti třiceti lety. Pohledný, aspoň zaživa. Zabitý a zohavený mimořádně surovým způsobem. Nechtěj ani vědět podrobnosti.

Tuhle poslední zatím ani neidentifikovali.“

Nic takového jsem opravdu netoužil znát. „Kdyby ten Fischer se mnou aspoň trochu spolupracoval,“ postěžoval jsem si. „Kdyby mi naznačil, čeho se bojí, o co vlastně jde. Jak mu mám pomoct, když mě do ničeho nezasvětí? Týká se to ptačí chřipky?“

Kateřina však myslela jen na ty vraždy. „Taky nevíme, jestli se ty ženy navzájem znaly, jakou to má všechno souvislost. Jestli je vybíral náhodou… Kde je vůbec zabil?“

Zamával jsem jí před obličejem dlaní. „Vnímáš mě vůbec?“

„Jistě. Nejspíš na takovej případ vůbec nestačíš. Jestli toho tvýho chlapíka někdo sleduje, tak na to nemusíš vůbec přijít. Pokud se v tom točí velký prachy, nasadí metody, o jakých nemáš ani potuchy. Seš takhle krátkej.“

Dotklo se mě to, i když jsem v hloubi duše musel připustit, že může mít pravdu. „Slavná kriminálka si taky neví rady. Ani sám velkej Hackenschmied,“ vrátil jsem jí to. Začala křičet, že to přece nemůžu srovnávat. A taky jde o něco úplně jiného. Vím o tom houby. Pak začala brečet. Když jsem ji vzal kolem ramen, vyškubla se mi. Chovala se fakt divně.

Šla se osprchovat a vlezla do postele. Také jsem se zavřel v koupelně a nechal na sebe stříkat hodně studenou vodu. Najednou jsem se cítil svěží a plný energie. A vůle to mezi námi dvěma urovnat.

Vklouzl jsem ke Kateřině pod deku. Měl jsem rád vůni jejího sprchového gelu, raději než všechny ty voňavky a spreje. Za krkem měla ještě kapky vody, jak jí stékaly z vlasů. Slízl jsem je jazykem. Čekal jsem, že na to trochu zareaguje. Dřív se ráda milovala. Rozuměli jsme si. Bývala otevřená a svěřila se, která místa jsou na jejím těle nejcitlivější. Na některá bych nejspíš sám nikdy nepřišel.

„Co se to s tebou děje?“

„Nevíš?“

„Seš přetažená,“ řekl jsem.

„To taky.“

„A co ještě?“

Prudce se ke mně otočila. „Ničeho sis nevšiml?“ Mlčel jsem. „Jsem skoro ve třetím měsíci.“

Nenapadlo mě nic lepšího, než se zeptat, jak jsem na to asi mohl přijít. „Třeba že jsem to dlouho nedostala.“

„Promiň,“ v rozpacích jsem se jí omluvil. „To je přece báječný… že seš těhotná.“

„Jistě,“ řekla Kateřina s ironií v hlase, „je to prostě báječný.“ Nevěděl jsem, jestli jsem vyjádřil své nadšení dostatečně. Třeba v takové chvíli čeká, že vyběhnu do ulic a přinesu kytici růží. Nebo budu křičet a skákat radostí. Možná chtěla slyšet, že si ji hned vezmu.

„Když je to tak,“ šeptal jsem jí do ucha, „musíš na sebe dávat větší pozor. Pamatuj, že ti není dvacet.“ Otočila se ke mně zády. „Děkuju za upozornění. Raději už mě nech spát.“

Někdo z naší bývalé maturitní třídy byl natolik iniciativní, že sehnal adresy snad všech spolužáků, včetně holek, co se už stačily jednou nebo víckrát povdávat, a svolal do jedné vinohradské hospody školní sraz. Váhal jsem, jestli tam vůbec jít, uplynulo už tolik roků, co jsme se neviděli, a já s nikým neudržoval kontakt, jen o pár klucích jsem věděl, co dělají, ale to bylo všechno. Kateřina však prohlásila, ať jdu, že aspoň přijdu na jiné myšlenky.

Připadal jsem si jako Abrhám, když se ve filmu Vrchní, prchni! chystal na třídní sraz. Trabanta jsem

sice neměl, ale moje toyota už taky měla svůj věk. Na Vinohrady jsem jel samozřejmě tramvají, ale o to nešlo. Spíš jsem se obával reakcí spolužáků na fakt, že se živím jako soukromé očko. Na gymnáziu jsem patřil mezi premianty, dostal jsem se hned napoprvé na filozofickou fakultu, všichni mi prorokovali vědeckou kariéru. A teď jsem obyčejný soukromý detektiv s věčně prázdnou kapsou.

Někteří spolužáci přišli v obleku, snad aby jasně demonstrovali, že patří do vyšší třídy. Jejich vizitky byly plné anglických termínů jako Senior Account Manager, Sale Director a podobně. Jejich tváře vyjadřovaly zdravé sebevědomí a úspěch. Nezáviděl jsem jim to. Některé holky vypadaly i po letech senzačně a dokonce bych si troufal tvrdit, že víc sexy než jako -náctileté. Všichni jsme se tvářili náramně srdečně a přátelsky. Doufal jsem, že schůzka se obejde bez obligátního předvádění fotek dětí, snímků z dovolených v exotických zemích nebo postavených paláců. Kalich hořkosti jsem však měl vypít do dna. Z celé třídy jsme byli dosud svobodní jen dva. Abych tolik nevybočoval, vyštrachal jsem mezi doklady pasovou fotografii Kateřiny a představil ji jako svoji snoubenku. Snímek byl starý asi pět roků a Káča tam vypadala na dvacet. To byla moje jediná satisfakce. Že čekáme mimino, jsem si nechal pro se be.

Když jsem nakonec musel vyrukovat se svým zaměstnáním, vzbudilo to nečekaný rozruch. Jistě, byl jsem mezi všemi podnikateli v oblecích kuriozita. Zatímco v očích těchto úspěšných byznysmenů to jiskřilo sarkasmem a chutí se bavit na můj účet, u pár holek jsem zaregistroval skutečný zájem.

Přicházel jsem z jiného světa, byl jsem exot, který se v jejich představách vymykal šedivému standardu. Promítly si do mě představy, které však neodpovídaly skutečnosti. Tu vizi jsem jim však nebral. Musel jsem dát k dobru několik historek. Vždycky jsem byl obstojný vypravěč a dokázal jsem příběhy vhodně dobarvit. Samotné jméno mé pistole – beretta – jim znělo jako jméno spanilé italské milenky. Byl jsem si jistý, že kdybych chtěl některou ze spolužaček odvézt v noci do nějakého hotelu, nezdráhala by se. Pro většinu chlapů jsem se však nejspíš znemožnil. Přesto jsem všem rozdal navštívenku své agentury. Jednou mě třeba budou potřebovat.

Paničku jsem do hotelu neodvezl, ale domů také hned nejel. Můj soused z lavice, Vašek Přibyl, mě ještě pozval na noční drink. Bývali jsme velcí kamarádi a strávili spolu hodně i mimoškolního času. Václav byl doktor a měl soukromou gastrointestinální praxi. Ani teď se ke mně nechoval s povýšenou blahosklonností. Možná to bylo i tím, že ze štíhlé máničky s vlasy do půli zad se stal plešatým tlouštíkem. Jiskra v oku však nezmizela, ba ani ten poněkud hřmotný projev, na který si člověk musel zvyknout, aby ho nepovažoval za impertinentní. Václav však byl člověk s nejupřímnějším srdcem, jakého jsem znal.

„Zvu tě, vole,“ řekl svým zvučným hlasem, když jsme zapadli v jedné z bočních ulic u náměstí Míru do nočního podniku. Vypadalo to tam jako ve vetešnictví z první republiky. Seděli jsme na čalouněném kanapi a nad námi visely obrázky andělíčků, držících ochrannou ruku nad dětmi dovádějícími u propasti. Bylo by hezké věřit na takové zázraky. Ať to se mnou bylo jakékoliv, vlastně jsem si nemohl stěžovat. Peníze nejsou přece všechno a úspěch je jen takové pozlátko pro druhé.

Třeba jsem měl také takového andělíčka strážníčka.

Porozuměli jsme si jako za starých dávných časů. Silou okamžiku setkání padla hranice roků, po které jsme se neviděli. Vzpomínali jsme na studentské časy, své první lásky. Václav se chtěl přede mnou ukázat, poroučel jeden bourbon za druhým. Nebyl pro něj problém přejít na stejnou značku, kterou jsem vyznával, Čtyři růže. Rozhovořil se o svém životě a lékařské praxi. Přiznal se, že i on měl jiné představy o životě a kariéře. Vykašlal se na vědu a výzkum, jeho soukromá ordinace dobře prosperovala a on ztratil motivaci dokázat víc, než strkat sondy pacientům do střev. Bylo to takhle pohodlné a vynášelo to. Navíc si dokázal klienty udržet, takže neměl prázdnou čekárnu. Nebylo mi jasné, jestli mi tohle vykládá proto, že je kdesi uvnitř se svým životem nespokojený, nebo naopak.

Když se začal vyptávat na můj osud, nevnímal jsem to jako frázi. Nenalhával jsem mu, že můj chleba

je hodně tvrdý. I když nemívám ve zvyku mluvit o svých aktuálních případech, v jeho případě jsem si troufl udělat výjimku, i když jsem do podrobností nezacházel. Farmaceutickou firmu Vaxxi samozřejmě znal a dokonce mi prozradil, že na českém trhu patří k těm nejsilnějším. Fischera nikdy neviděl, jen o něm slyšel. Rád bych toho z něho vytáhl víc, ale téma ho nezajímalo. Měli jsme už dost upito a jazyky se motaly. „Jen tohle, kámo, si pamatuj,“ sdělil mi s upřímností sobě vlastní. „Pokud máš něco společnýho s doktorama, tak si dávej mimořádně pozor. Jestli je v tom nějaká levota, tak vsaď krk, že bude pořádná. My doktoři jsme dost chytrá sorta lidí, a když už vymyslíme sviňárnu, tak stojí za to.“

„Díky za varování. Nikdy jsem vás nepodceňoval.“

„Máš hezkou holku,“ řekl mi po chvíli mlčení. Zřejmě si vzpomněl na fotku Káči, která kolovala mezi spolužáky. „Holku? Jo takhle… Jen spolu chodíme. A bydlíme,“ dodal jsem. „Vždycky jsi měl hezký holky.“ Nevěděl jsem, co tím sleduje. Ale měl pravdu. A taky měl podobný vkus na ženské. Zamlada

to někdy mezi námi dělalo zlou krev. Pak z něho konečně vypadlo to, kvůli čemu mě nejspíš pozval na drink.

„Nerad bych, aby sis myslel, že to jsou obyčejný kurvy,“ řekl mi, nakloněný tak blízko mě, že mi funěl do tváře. „Jsou to naprosto perfektní ženský. Vždycky mají na tebe náladu. Neřeknou ti, že mají migrénu nebo hemoroidy, anebo že jsou utahaný z práce. A udělají ti to, jak máš chuť. Nic se jim neekluje. Neřeknou ti, že máš panděro, a dokážou tě zpracovat, že můžeš, i když nemůžeš. A v tom privátě mají čisto, že bys mohl jíst z podlahy. Nejdřív sprcha, pak radosti.“

„Chodíš za kurvama?“

„Říkám ti, vole, že to nejsou žádný kurvy. Kamarádky. Společnice. Parťačky. Můžeš si s nima pokecat o všem, od Chagalla a Felliniho až po Janáčka nebo Kafku. Žádný omezený krávy. Každá má minimálně maturitu, ale to je hovno proti jejich škole života. Pohybujou se mezi samejma intelektuálama. To víš, chlapi se před nima vytahujou aspoň vědomostma, když už nemůžou kromě prachů imponovat ničím dalším, takže toho hodně pochytají. Nekecej, že bys někdy nezašel…“

Nic jsem na to neřekl. Při mé profesi jsem s těmito slečnami přišel tu a tam do styku. Někdy jsem i mohl zneužít svého postavení člověka, který je měl v hrsti. Občas se mi i některá líbila, ale nechal jsem si zajít chuť. Jen jednou jsem v rámci jistého vyšetřování musel podlehnout svodům mladičké žurnalistky, vydávající se v rámci svého investigativního pátrání za děvku. Měl jsem pak z toho výčitky svědomí. Rozhodně bych se tím nikomu nechlubil. Václav však zřejmě na svých odskocích nespatřoval morální újmu. Byl jsem ten poslední, kdo by mu dělal kázání.

„Byly dohromady čtyři v jednom útulným kvartýru na Žižkově. Jedna lepší než druhá. Mohl ses držet jedný, když ti vyhovovala, nebo je střídat podle nálady. Když jsi měl chuť na kozatou blondýnu, vzal sis Blanku. Kristýna zase byla inteligentnější a rozeznala Schumanna od Schuberta. Irena má zase neskutečnou fantazii, a jestli není nymfomanka, tak to aspoň senzačně předstírá. Když ti potom děkuje, jak jsi byl skvělej milenec, rád jí věříš, že ještě nepatříš do starýho železa. Možná to samý vykládá nám všem, ale ani nemáš chuť po tom pátrat.“

„A čtvrtá?“

Zasnil se. „Lilian. Jen to jméno! Víš, co je na ní nejúžasnější? Že za ty dvě tři hodiny, co jsme spolu, pronese sotva pět vět. Ale každý slovo sedí a není to žádná blbost. A pak ten její zadek…“

Chvíli jsem Václava poslouchal a nakonec se ho zeptal, proč mi to vlastně vykládá. Dostane snad

provizi, když splaší nového kunšofta? „Hele, co si myslíš? Tyhle holky jsou jen pro uzavřenej okruh lidí. Nemusíš mít strach, že by je píchal nějakej magor nebo úchyl z ulice. Tohle je první třída. Samý doktoři.“ Vyjmenoval několik mně neznámých jmen. „Dostaneš se mezi nás, jen když tě aspoň dva stávající členové doporučí a když máš titul. Zařídil bych ti to. Koneckonců doktor seš, akorát ne medicíny.“

Poděkoval jsem. Bylo mi jasné, že to jen tak nevykládá.

„Něco se totiž stalo,“ řekl Václav. Nepřekvapilo mě to. „Ta Blanka, jak jsem se ti zmiňoval, najednou zmizela. Holkám řekla, že si musí doma něco zařídit a vypadne na dva dny… Dál už měla zase sjednaný klienty. A najednou je holka fuč. Mobil je hluchej. To mi nevykládej, že je normální. Kdyby

to udělala kterákoli z nich, ale zrovna Blanka… Víš, ona je trochu jak z minulýho století. Seriózní jako bankovní úředník. No, víš, jak to myslím,“ ušklíbl se.

„Jak je to dlouho, co o ní nevíte?“

Václav se podíval do kapesního diáře. „Čtyři pět dnů.“ Zeptal jsem se, kdo ji viděl poslední.

„Nejspíš Jirka Bárta.“

„Kdo to je?“

„Říkám ti, že jsme samí doktoři. Jirka dělá nějaký zvíře u Clummů, technickýho náměstka nebo něco takovýho. Nevím, jestli byl poslední, kdo ji viděl, ale nejspíš byl poslední, kdo ji šoustal. Aspoň z nás.

Prý bylo všechno jako normálně, úplně v pohodě. Byla klidná, spokojená. Užívala si. Domluvili se

zase na příští týden. Bárta chce totiž jen Blanku. Holky nás pak samy obvolávaly, jestli o Blance něco nevíme. Někdy se totiž stane, že některá vyrazí s někým třeba na služebku jako doprovod, firma to platí jako za manželku, znáš to… Přes den si děláš svý záležitosti a odpoledne a noc máte jen pro sebe. Když seš mimo Prahu v nějaký díře, nedovedeš si představit, jaká je tam otrava. Mít vedle sebe v pravou chvíli takovou společnici, to působí jako afrodiziakum.“ Mávl rukou, jako by odháněl mouchu. „Protože nikdo neměl potuchy, kde Blanka je, bylo jasný, že zmizela. Je to podezřelý. Povídá se, že v Praze teď řádí masovej vrah. Mohl bys o tom vědět, když seš detektiv a jedna ruka s poldama:“

„Něco jsem taky zaslechl. Drží to pod pokličkou, aby nevypukla panika.“

„Takže je to pravda?“

„Vypadá to tak.“

„Jenže ony s cizíma nešly. Nebyly to callgirls, který si může kdokoli zavolat na telefon. Nešlapaly ulici a jejich soukromý čísla jsme znali jen my. Ten privát nebyl v žádným seznamu ani na internetu. Kdo nebyl zasvěcenej do věci, neměl nárok.“

„Mohl to udělat někdo z vás.“

Podíval se na mě, jako bych spadl z Marsu. „To nemá sebemenší logiku.“

„Pro tebe a v tuhle chvíli.“

„Jsem poslední, kdo by si dělal o doktorech iluze, ale tohle by už bylo moc. Navíc jsme něco jako,“ odmlčel se a hledal vhodný výraz, „elitní klub. Spíš si myslím, že o nic nejde a najdeš ji celkem snadno.“

Pokrčil jsem rameny a objednal si sodovku. „Vy doktoři jste vůbec nějak moc elitní společnost.“ Václav do sebe dál lil kořalku, jako by s ním alkohol nic nedělal. Při jeho hmotnosti se nějaké to decko muselo ztratit bez následků. Ani já sice nejsem žádná pápěrka, ale své jsem už v hlavě cítil.

„Když se na tebe složíme, aby ses po holce podíval, uděláš to?“

„Nahlásil její zmizení někdo policii?“

„Rodiče má někde ve Slezsku, Havířov nebo Karviná. Nic nevědí, holky tam opatrně volaly. Vůbec se doma neobjevila. Kdo by to hlásil? Jestli si někde užívá, tak by za takovou pozornost určitě nepoděkovala. Pochopíš snad, že tyhle dívenky… Kolik si účtuješ?“

„Kolik se vás na ni složí?“ Na okamžik se zamyslel. „Ty seš ale mazanej, chlape…“ Když chtěli dostat svou oblíbenou hračku zpět, co bych jim nepomohl. „Napiš mi její jméno a adresu – i těch ostatních umělkyň. Mohl bych tě požádat i o seznam vaší elitní party?“

„Zbláznil ses? Většina kluků je šťastně ženatá. Mají postavení, jsou to členové všech možných vědeckých společností. A sám ani nevím, jak se ta Blanka jmenuje celým jménem.“

„Třeba ani není Blanka,“ odtušil jsem a domníval se, že tím to zhaslo. Přiopilá debata vytrativší se do ztracena. Už jsem takových zažil.

Václav však nebyl mluvka. Když jsme se loučili na tramvajové zastávce, slíbil, že to probere s pár zainteresovanými kolegy. Dá mi vědět.

Doma jsem se choval tiše jako myšička. Kateřina se neprobudila, nebo aspoň o sobě nedala vědět. Pro jistotu jsem si ustlal na sedačce. Ráno to kvitovala s povděkem. Udělal jsem kávu a jen tak mezi řečí se nenápadně zeptal, jestli se některá z těch čtyř zavražděných žen nejmenovala Blanka.

„Pouštíš se do novýho případu?“

Nepřišlo mi taktické se jí zmiňovat o Václavově elitním lékařském klubu, protože by mě pak s nimi automaticky házela do jednoho pytle. Tak jsem jen řekl, že známá jeho kolegy je už týden nezvěstná a mají podezření, jestli nedošlo k nejhoršímu.

„Dvě se ještě ani nepodařilo identifikovat. Teď bych o tom zrovna nerada mluvila. Každopádně doporučuju standardní postup. Určitě sám víš, co se v takových případech dělá.“

Přes den jsem se zabýval případem Vaxxi, prohodil pár slov s vrátným a vyjel výtahem nahoru, kde byly kanceláře. Přišel jsem na takový fígl, po dohodě s Fischerem jsem se vydával za pracovníka personální agentury, která na základě poptávky Vaxxi zjišťuje, jak jsou zaměstnanci spokojeni se svou prací a podobné nesmysly. Takové výzkumy se samozřejmě dělávají a já jsem dokonce od známého personalisty vyškemral formulář s otázkami, takže jsem nevypadal příliš podezřele.

Poskytlo mi to příležitost, jak neformálně oťukat všech pětatřicet pracovníků pražské kanceláře Vaxxi. Byl to úkol na celý týden a ve své bláhovosti jsem si maloval, jak to bude příjemně strávený čas.

Ani jsem příliš neočekával, že bych se díky pohovorům se zaměstnanci pohnul z místa. Ale marné to nebylo. Udělal jsem si obrázek, jak to ve firmě chodí. Někdo dával najevo, že není se svou prací dvakrát spokojený, ale nedokázal to uspokojivě zdůvodnit. Možná to byla jen taková blazeovaná póza. Platy měli vysoké, ale zřejmě to považovali za standard. Všichni konstatovali, že jsou na ně v poslední době vedením vyvíjeny větší tlaky. Souviselo to s přípravou výroby vakcíny proti ptačí chřipce a celé kampaně na získání státní zakázky.

Pár lidí mi bylo sympatických, takže jsem se s nimi pustil do hovoru, který překračoval rámec toho, co jsem tam oficiálně vykonával. Pár chlápků mi vysloveně nesedlo, třeba vedoucí účetní sekce Richard Malina. Podle něj se ve firmě nedělalo nic dobře a Fischera vinil z toho, že dosud nemá uzavřenou smlouvu s ministerstvem a se zdravotními pojišťovnami. Chybná byla podle něho i cenová politika firmy, držící se příliš při zdi. Argumentoval vyššími cenami týchž léčiv na západním trhu.

Odpoledne zavolal Václav. Nedovedu přesně říct, jestli jsem byl rád, že nezapomněl na noční rozhovor. Dal si tu práci a obtelefonoval několik kolegů a slečny z privátu. Všichni prý byli pro, abych se pustil do pátrání, a nabídli mi celkem přijatelnou sumu. Slíbil jsem, že se do toho vrhnu.

Nezvěstná společnice se jmenovala Blanka Baronová. Ostatní důležitá jména a adresy mi měl Vašek poslat mailem. Nečekal jsem, že tam budou jména všech návštěvníků elitního klubu, Václav ostatně nejspíš všechny opravdu ani neznal. Pro začátek by mi jich stačilo několik.

Především Jirka Bárta z firmy Clumm.

Byl tam – stejně jako kontakty na tři slečny: Lilian, Irenu a Kristýnu. Příjmení asi neměly.

Zavolal jsem Kateřině na mobil. Jak jsem předpokládal, byla ještě v práci. Že s ní potřebuji nutně mluvit, ne doma, ale na útvaru. Neměl jsem to do Bartolomějské daleko. Naštěstí mě tam na vrátnici už znali a rovnou vytočili linku Káči. Přišla si pro mě dolů. Netvářila se zrovna nadšeně, že ji ruším.

„Je to tak urgentní?“ Řekl jsem důležitě, že jde o služební záležitost. „Od toho jsou policejní služebny, pokud chceš něco nahlásit.“ Napomenul jsem ji, aby nebyla tak komisní. Došli jsme do její kanceláře. Připomněl jsem jí jméno Blanky Baronové a podotkl, že když ji najdu, můžeme si udělat parádní dovolenou. Zadala jméno do počítače a řekla, že zatím nikdo její zmizení nehlásil. Není na seznamu pohřešovaných. Dívala se na mě, jako kdyby to byl dostatečný důvod k tomu, abych se odporoučel.

„Říkala jsi, že dvě z těch obětí jste zatím neidentifikovali.“

Skočila mi do řeči. Tu první našli už před měsícem, sotva to může být žena, kterou hledám. Připustil jsem, že má pravdu. „Chtěl bych vidět fotky tý poslední,“ řekl jsem troufale.

„Myslíš, že je schovávám v šuplíku?“

„Ne, ale víš, jak se k nim dostat.“

„Nedovedeš si představit, jak mě štveš.“

„Snažím se dělat svou práci.“

To ji vytočilo. Copak je normální, aby za policejní mluvčí chodili soukromí detektivové a pídili se po věcech, které jsou součástí interního vyšetřování kriminálky? Mohlo by ji to přece stát místo. Tvářila se naprosto odmítavě. Nemohl jsem jí přiznat, jak s ní souhlasím. Týpka jako já bych na jejím místě nemilosrdně odpoklonkoval. Myslel jsem si snad, že ji tím svým tuctovým ksichtem obměkčím? Měla

mě už přece prokouknutého do morku kosti.

„Tohle fakt nerisknu.“

„Je tu Hackenschmied?“

Napružila se. „Dovolil by sis otravovat i jeho?“

„Na vrátnici mi určitě ten mladý praporčík řekne, kde je kapitán.“

„Máš ale drzost.“ Přesto vytočila interní linku. Slyšel jsem Hackenschmiedův baryton. „Co se děje, kočko?“ Kateřina se začervenala. Hned mu práskla, kdo stojí vedle ní. Tvářil jsem se naoko podezřívavě. Věděl jsem, že Káča má ke kapitánovi blízko. Využíval jsem toho vypočítavě i ve svůj prospěch. Namlouval jsem si, že k žárlivosti nemám důvod. Spolupracovali spolu, trávili nad případy hodně času, takže se mezi nimi nutně vytvořil vztah. Kateřina k němu vzhlížela s úctou. „Mohl bys na skok…“

„Jasně, zlato.“

Když vstoupil do dveří, kývl mi na pozdrav hlavou. „Dobrý den, detektive! Jak to jde?“

„Zdravím, kapitáne. Bezva.“ Tím jsme dali zadost dvorní kurtoazii. Ondřej Hackenschmied byl sice špičkový kriminalista a jednička ve svém oboru, ale na druhé straně to byl docela normální chlap, který necítil žádnou povýšenou nadřazenost nad nýmandem mého typu. Nejspíš to bylo díky jeho náklonnosti ke Kateřině, že měl ke mně takový ochranářský přístup. Tvářil se, že mě respektuje a bere jako sobě rovného, i když jsme oba věděli, že to je jen hra. Že jsem mu párkrát pomohl s vyřešením případu, byla spíš souhra okolností.

„Na čem teď děláš?“

Nevěděl jsem, nakolik je v obraze ohledně mizérie profese soukromého očka. Nastínil jsem mu, že pátrám po jakési Blance Baronové a mám podezření, jestli její zmizení nemá něco společného s tou sériovou vraždou mladých žen.

Chytil mě za slovo. „Sériová vražda? Jak jsi na to přišel?“

Nikdy jsme si zatím netykali. Vzal jsem to jako výzvu. „Čtyři mrtvý holky během krátký doby…“

„Kdo řekl, že mají něco společnýho? Víš snad o tom víc než já?“ Musel jsem připustit, že sotva. „Co je ta tvoje Blanka zač?“

„Ber to jako důvěrnou informaci. Kdyby se ukázalo, že je v pořádku, tak na to prosím zapomeň. Prostě holka z privátu. Zmizela, mobil je mrtvej a kunšofti čekají…“

„A co ty s tím máš společnýho?“

Kateřina nastražila sluch. Byly to pro ni novinky a nezněly příjemně.

„Mám ji najít. Najaly si mě její kolegyně.“ Neřekl jsem úplnou pravdu.

„Chceš vidět fotky oný poslední neidentifikovaný holky?“

„Jasně, třeba vám pomůžu,“ usmál jsem se a pohlédl vítězoslavně na Kateřinu.

„Myslíš?“ zeptal se skepticky. „Nejsem si jistej, jestli seš na něco takovýho přichystanej. A taky bych ti ty fotky vůbec neměl ukazovat.“

Z těch slov jsem usoudil, že je ochotný mi vyjít vstříc. A zároveň dát za vyučenou. „Ber to tak, že jsem ohlásil zmizení jistý holky. To mi snad dává právo být účastníkem vyšetřování.“

„Ohlásils to snad?“

„Ne,“ připustil jsem po pravdě.

„Ukážu ti ty fotky ze silnice, kde ji našli, a pak pár z prosektury. Snad máš silnej žaludek.“

„Vydržím to,“ troufal jsem si.

„Dej mi tři minuty,“ řekl kapitán Hackenschmied a vzdálil se najít to, co jsem po něm chtěl.

„Seš kouzelník,“ špitla Kateřina.

„Byla bys raději, kdyby mě poslal do háje…“

„Až ty fotky uvidíš, nebudeš si jistej, jestli jsi vyhrál.“

Dělal jsem, že se nebojím. Za chvíli přišel Hackenschmied se složkou posledního nálezu mrtvého těla. Fotky z místa nálezu oběti a z prosektury byly nalepené do knihy, připomínající album. Podobné mi nechali udělat rodiče z prvních čtyř let mého života. Já ve vaničce, já na váze, já s prvními hračkami.

Tohle bylo docela odlišné album. Zastavila se mi krev v žilách. Fotografie pořízená bleskovým světlem má v sobě cosi uhrančivého. Chladné světlo fleše je neúprosně realistické. Barva řezných ran na tváři je děsivě skutečná. Odstín kůže je jiný než u živého člověka. Barva vyhřezlého masa připomíná výklad řeznictví. Tyhle záběry byly ještě pořízené na místě, kde se tělo našlo: rozmazaná krev, cáry oblečení, nepřirozené polohy končetin. Rysy obličeje mrtvého však nelze k ničemu

přirovnat. Je v nich hrůza ze smrti, strach. Tahle tvář byla navíc znetvořená nesmyslnými údery kata, který do ní mlátil a řezal, přestože byla mrtvá. A pak tu byly detailní záběry hrudníku a spodní části trupu. Vše nepochopitelně zdevastované, rozřezané. Zohavené k nepoznání. Jako kdyby pachatel chtěl tělo zbavit lidských rysů. Pak následovaly fotografie ze soudní pitvy, které byly opatřené odborným komentářem oplývajícím latinskými termíny.

Měl jsem co dělat, abych to album doprohlédl do konce.

„Je to ona?“ zeptal se kapitán Hackenschmied.

„Nevím, neznám ji,“ řekl jsem a hlas se mi zachvěl. „Potřeboval bych udělat xerox z pár fotek.“

„Udělám ti kopie,“ slíbil. „Zůstane to jen mezi náma. Jedna fotka je hodně retušovaná, kdyby se někdy dávala do televizní pátračky. Třeba ji někdo pozná z těch tvých nových známostí.“

„Díky, Ondro,“ poděkoval jsem.

„Počkej… Víš snad něco, co nám uniklo? Kdo je ta holka, po který jdeš? Z jakýho je privátu?“

„Zatím bych si to nechal pro sebe, naděje ještě neumřela.“

„Doufám, že budeš se mnou taky hrát fér.“

„Beru to jako lichotku,“ přiznal jsem se. Udělalo mi dobře, že kapitán spoléhá i na mou pomoc.

„To je dobře,“ poušklíbl se. „Však to znáš, štěstí si někdy sedne i na vola.“ Sebral složku a vyšel na chodbu. „Tohle jsi chtěl?“ zeptala se Kateřina. Kývl jsem hlavou.

Měl jsem dvě možnosti, jak začít pátrání po Blance: u Jiřího Bárty z firmy Clumm, který mohl být jejím posledním klientem, než se po ní slehla země, nebo u slečen z doktorského privát u, které mi toho mohly říct spoustu jak o slečně Baronové, tak o panu Bártovi a dalších milencích, docházejících na danou adresu.

Když jsem to promyslel ze všech možných stran, upřednostnil jsem variantu se zástupkyněmi něžnějšího pohlaví. Nevěděl jsem, jak to u nich chodí, jestli je na jejich pracovišti v Bořivojově ulici některá ze slečen kdykoli k zastižení, nebo tam docházejí, jen když je klient objednaný. Měl jsem však čísla mobilů jak na Irenu, tak i na Lilian a Kristýnu. Znal jsem i Blančino, ale na něm se ozývalo hlášení o účastníkovi, který je právě nedostupný.

Vzpomněl jsem si na Václavovu charakteristiku čtveřice dívek. Lilian toho prý sice moc nenamluví, ale aspoň neplácá nesmysly. Proto byla mojí první volbou. Nechala mě dost dlouho prozvánět.

Samozřejmě neznala moje číslo, možná i proto váhala, jestli hovor přijme. Nepředstavila se, jen řekla: „Prosím.“ Měla sytý sametový hlas, nezněl koketně, ale věcně a vážně. Představil jsem se a vyslovil Václavovo jméno. Hned věděla, oč jde. „Tak to jste vy. Víte už něco o Blance?“

„Tak rychle to samozřejmě nejde, Lilian. Musíte mít trpělivost.“

„Chcete asi se mnou mluvit.“

Chytrá! „Ano, je to možný?“ Zeptal jsem se jí, jestli je na privátu. Řekla, že dnes nikoho nemá, tak je doma – v Jižním Městě. Požádal jsem ji, jestli bychom se nemohli sejít v Bořivojově ulici.

„Chcete se tam asi porozhlédnout. Za hodinu tam budu. Dole je zvonek na jméno Řezáčová. Pustím vás dovnitř. Musíte až nahoru do podkroví, pátý patro. Bez výtahu.“

„To snad zvládnu, Lilian.“

„Jmenuju se Věra, ale klidně mi dál říkejte Lilian, jestli chcete.“

„Spíš vy asi chcete, aby se vám tak říkalo.“ S tou její nemluvností to zas nebylo tak strašné, jak Vašek avizoval. Zdálo se, že jí to fakt zapaluje. Tu hodinu jsem strávil blouděním Prahou a pomalu se přesouval z centra nahoru na Žižkov. Dřív zanedbaná a poněkud problematická čtvrť v posledních deseti letech oživla a aspoň ty hlavní třídy byly plné obchůdků, bister, maminek s kočárky. Měl jsem z toho příjemný pocit. Až tu namísto některého bloku domů postaví prefabrikovaný hypermarket, dostane ovšem Žižkov podobnou ránu, jako dostaly jiné městské části. V jednom krámku jsem si koupil bagetu a snědl ji na lavičce před fotbalovým stadionem Viktorky.

Když jsem stiskl v jedné z bočních ulic zvonek se jménem Řezáčová, bylo půl třetí. Ozval se bzučák a já směl vejít. Ovanul mě příjemný chlad starého poctivého činžovního domu z počátku dvacátého století. Chodby byly čisté a schodiště široké. Vzal jsem to po dvou schodech, abych si otestoval, jak

jsem na tom s kondicí. Ještě to nebylo nejhorší, ale přesto jsem se zadýchal.

Věra čili Lilian na mě čekala ve dveřích a pokynula, abych šel dál. Byla skoro vysoká jako já, štíhlá, že bych ji musel unést v levé ruce. Krátké tmavé vlasy, podlouhlý jemný obličej s úzkým nosem.

Potkat ji na ulici, nenapadlo by mě, že se živí nejstarším řemeslem. Na jejím oblečení naštěstí nebylo nic vyzývavého – džíny a světle modrá halenka. Všiml jsem si, že má drobná ňadra.

Nikdy jsem v privátu nebyl, ale viděl jsem už několik reklamních prospektů větších pražských bordýlků. Svým nápadným nevkusem si byly podobné jako vejce vejci. Jako kdyby je projektoval stejný bytový architekt: samé pozlátko, falešný mramor, těžké chlupaté koberce a převládající červená barva. To asi měly být atributy rozkoše, která se tam nabízela.

Podal jsem Lilian ruku a přiznal se, že zůstanu věrný jejímu uměleckému jménu. Nic na to neřekla, jen naznačila, abych šel za ní. Musela číst moje myšlenky, že jsem zvědavý poznat, jak to u nich chodí. Provedla mě celým rozlehlým šestipokojovým apartmánem, vzniklým jistě náročnou přestavbou domovního podkroví. Střešní okna pouštěla dovnitř nečekané množství světla a vrhala na čisté bílé zkosené stěny podivuhodné obrazce. Všiml jsem si, že všechna okna je možné zakrýt žaluziemi a vytvořit tak intimnější světelnou atmosféru. Chyběly však obligátní těžké závěsy. I nábytek byl vzdušný, lehký, ocel, světlé leštěné dřevo a sklo. Moderní obrazy, které visely na zdech, svědčily o orientaci v tom, co je aktuální, avšak zatím ještě cenově přijatelné. Součástí privátu bylo i něco, co se nejspíš v podobných prostorách vyskytuje jen vzácně – knihovna čítající dobrých dvě stě titulů
česky a anglicky či německy psané literatury, beletrie, detektivky i odborné publikace včetně slovníků a lékařských encyklopedií. Nepochyboval jsem, že se tady páni doktoři musí cítit jako doma.

Postele byly ve čtyřech pokojích. Vydedukoval jsem z toho, že každá z dívek má k dispozici vlastní místnost. Největšího prostoru se dostalo jakési hale, právě v ní byla knihovna, krb a bar. Zvlášť byla ještě kuchyňka. Malé koupelny byly součástí všech čtyřech apartmánů.

Lilian mě mlčky provázela podkrovím, až v pokoji, do kterého mě zavedla nakonec, řekla, že patří Blance. Byl navlas stejný jako ty předcházející, ale přesto něčím jiný. Dovolil jsem se, zda se můžu trochu porozhlédnout. Přikývla, ale nenechala mě tam samotného. Vlastně mi její přítomnost vůbec nevadila. Ta dívka měla něco do sebe a měl jsem pocit, jako kdybychom se znali léta. Proto ani nebylo zapotřebí mnoha slov.

Oproti jiným pokojům si Blanka do toho svého přinesla pár osobních věcí, které, zřejmě aspoň v jejích očích, ten minimalisticky zařízený prostor zlidšťovaly a dodávaly mu teplo. Jednalo se o pár háčkovaných deček, na nichž stály nyní prázdné vázy na květiny, a několik plyšových nesmyslů, rozmístěných na obou nočních stolcích a kolem polštáře.

Dotkl jsem se chromového otvírátka dvířek nočního stolku a pohlédl tázavě na Lilian. Kývla hlavou na souhlas. Bylo tam pár různých serepetiček, gratulace k narozeninám a jedna rodinná fotka.

„To je Blanka?“ ukázal jsem na dívku stojící mezi rodiči a dětmi na jakési zahradě. Lilian se usmála. „Už to bude pár roků stará fotka. Má teď jiný vlasy…“

„To jsou sourozenci?“

„Má dvě sestry a bráchu.“

„Někde na Ostravsku…“

„Český Těšín.“ Posadil jsem se na postel a díval na ten snímek. Blanka se na něm usmívala. Všichni se usmívali, nejspíš to byla nějaká rodinná oslava. Maminka ji objímala kolem ramen a táta se tvářil pyšně nad svým dílem.

Měl jsem u sebe ještě jiné fotografie. Byla na nich umlácená holka s pořezaným tělem. Nemělo smysl, abych tu hrůzu Lilian ukazoval, nejspíš by k žádnému závěru nedospěla, ani jsem nemohl říct, že jde o stejného člověka. Nechtěl jsem ji zbytečně děsit.

Otevřel jsem ještě nízkou skříňku. Leželo tam úhledně složené oblečení. Vytáhl jsem je ven a rozložil na deku. Ty kusy svršků mi přišly něčím nepatřičné. Temně modrá plisovaná sukýnka, sněhově bílá halenka s krátkým rukávem, bílé podkolenky, krajkové spodní prádlo, jaké už vyšlo z módy, a zvlášť v igelitové tašce zabalené černé lakované střevíce s přezkou. Obracel jsem je v ruce a všiml si, jak jsou opotřebované. Zaujalo to i Lilian. Nic neřekla, ale viděl jsem, že něco takového nečekala.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se jí. Zdvihla obočí. „Nechápete?“

Pokrčil jsem rameny.

„Kdybych si to vzala na sebe, tak vám to dojde.“

„Prosím,“ požádal jsem ji.

Vzala tu sukýnku do ruky, ale zase ji pustila, jako kdyby ztratila odvahu.

„Co se děje?“

„Raději ne. Nemůžu.“

Najednou mi její úsečnost vadila. Důrazně jsem se dožadoval vysvětlení. Místo toho se otočila a šla pomalu do haly. Jako opařený jsem ji následoval. Otevřela bar a aniž mi nabídla, nalila si sama sklenku džinu. Pak sebou cukla a naznačila, jestli nechci také. Nehodlal jsem se opít jako s panem Lálou, tak jsem požádal jen o sodovku.

Sedla si na pohovku a dala nohu přes nohu. „Je to něco jako dívčí školní uniforma.“

„Uniforma? Tady u nás?“

„Jenom jako. Kdybych si to na sebe vzala, vypadala bych na třináct.“

„Už chápu. Někteří chlapi si tak představujou…“

Pohnula sebou, jako kdyby si nepřála, abych to dokončil. „My tady takový věci neděláme. Aspoň o tom nevím.“

„Není to přece zase nic tak hroznýho… Kolik jí je roků?“

„Něco přes dvacet.“

„Nejste velký kamarádky.“

„Tak bych to zase neřekla.“

„Jak byste to teda řekla, Lilian?“

„Jsme kolegyně.“

„Nikdo z vašich klientů po vás nechtěl, abyste ze sebe dělala školačku?“

„Ne. Nikdy.“

„Ale to neznamená, že by to někdo nechtěl po ní.“

„Jak vidět, tak neznamená.“

„Promiňte, když se zeptám…“ zarazil jsem se.

„Pokud nebudete chtít, abych to brala na sebe…“

„Totiž, pokud vím, tak sem zase tolik mužských nechodí. Uzavřená společnost. Něco jako elitní klub.“

„Někdo tomu tak rád říká.“

Nevím, jestli v tom nezazněla hořkost. „Myslíte, že znáte všechny její zákazníky?“

„Jestli jsem je všechny měla?“ Kývl jsem s provinilým úsměvem nad indiskrecí své otázky. Neuvedlo ji to do rozpaků. „To nevím. Nestarám se, kdo chodí za holkama, ani se o tom s nima nebavím.

Myslíte si, že je to tak důležitý?“

„Měl jsem pocit, že ten kostým překvapil víc vás než mě.“ Lilian odložila skleničku. Prohlížela si nehty. „Čekala jsem, že vás budou zajímat jiný věci. Pokud ji opravdu chcete najít.“

„Co máte na mysli?“

„Nic konkrétního, nejsem detektiv.“

„Možná máte pravdu,“ připustil jsem. „Kde si myslíte, že je?“

Odpověděla mi naprosto věcně. „Pokud se nestalo to nejhorší, tak s nějakým klientem.“

„Stýkala se s nima i mimo tento privát? I s někým, kdo nepatřil do klubu?“

Váhala s odpovědí. Usoudil jsem z toho, že nejspíš ano a že to zde není zvykem. Nechtěla však vypadat jako někdo, kdo udává svou kamarádku. Respektive kolegyni. Jenže okolnosti byly takové, že raději přede mnou nic neskrývala. „Jednou se prořekla, že ano. Varovala jsem ji, že si zahrává, ale prý to je v pořádku, ať se nestarám.“

„Šlo jí o peníze? Aby si vydělala víc?“

„Myslíte si snad, že to některá z nás dělá pro potěšení? Z lásky k sexu?“

„Promiňte.“

„Totiž… Blanka je trochu zvláštní.“ Nechal jsem ji rozhovořit a nepřerušoval. „Je ctižádostivá a chtěla by časem začít studovat na vysoký. Rodiče ji nemůžou podporovat, protože má tři další sourozence a táta přišel o práci. Myslím, že se s rodiči doma nerozešla v dobrým. Tlačili na ni, aby si v Těšíně našla po maturitě nějakou práci, ale Blanka chtěla víc, než aby dělala za pár tisícovek bez naděje, že se bude mít líp. Rozhodla se přestěhovat do Prahy. To už asi věděla, co tady bude dělat.

Každá z nás si myslí, že s tím jednou skončí, až si našetří nějaký prašule.“

„Má přítele?“

„Nevím, ale řekla bych, že ne. Nejsme si dvakrát blízký, odhadl jste to správně.“

Poznal jsem, že k tomu chce něco dodat, tak jsem ji taktně pobídl, aby si nic nenechávala pro sebe, každý detail, cokoli i zdánlivě nedůležitého, může mít při pátrání význam. „Blanka je totiž až nenormálně poctivá. Vím, že vám to může v souvislosti s tím, co dělá, připadat zvláštní…“ Ujistil jsem Lilian, že nemám předsudky. „Nevím, jestli je to vírou, výchovou nebo čím, ale ona prostě nedokáže lhát. Je to vlastně taková naivní školačka, co by se raději propadla, než aby udělala něco nečestnýho. Proto si myslím, že dokud dělá tuhle práci, nedokázala by s nikým vážně chodit. Vztah bude určitě brát děsně vážně.“

„Co vy?“

„O mě tady nejde,“ odsekla. „To sem nepatří.“

„Jste zvláštní dívka,“ připustil jsem. „Jako byste sem nepatřila.“

Rozesmálo ji to. „Tohle mi už pár pánů řeklo, nejste nijak originální. Hlavně nemoralizujte. Nebyl byste první, kdo by mě chtěl z toho bahna vytáhnout.“ To bahno myslela samozřejmě v uvozovkách.

„Přijde mi ovšem opravdu legrační, když mi pomoc nabízí člověk, co sem za náma chodí dvakrát týdně.“

„Někdo konkrétní?“

„Jistěže.“

Střelil jsem od boku. „Jiří Bárta?“

„No comment.“

„Podle všeho byl jejím posledním klientem. Zdejším,“ dodal jsem. „Doktor Bárta mě zajímá.“

„Budete zklamanej. Není ničím až tak zajímavej.“

„Chodí i za váma?“

Váhala, jestli má odpovědět. „Chodí za všema. Ale za ní možná nejvíc. Nepočítám to…“

V zámku zarachotil klíč. Lilian pohlédla na hodinky. „To bude nejspíš Irena.“ Měla pravdu, Irena se mi hned přišla představit. Byla o hlavu menší než Lilian a spíš zajímavá než krásná. Ale člověk si musel trochu na ty její vystouplé lícní kosti a špičatý zahnutý nos zvyknout, pak teprve začal na jejích rysech nacházet půvab. Rty měla smyslné a oči, jak by řekl básník, neskutečně hluboké. „Tušila jsem, že tu budete,“ usmála se na mě. „Byla jsem děsně zvědavá.“

„Na mě?“

„Nikdy jsem detektiva neviděla. Ani soukromýho.“

Lilian se zatvářila pobaveně. Vstala z křesla a naznačila Ireně, aby si sedla na její místo. „Myslím, že mě už nebudete potřebovat,“ řekla a podala mi ruku. Pohlédl jsem jí do očí. Měl to být pevný pohled.

„Určitě se ještě uvidíme.“ Neznatelně kývla hlavou. Bouchly dveře a bylo slyšet, jak sbíhá po schodech dolů. Irena si všimla prázdné skleničky, přiložila ji k nosu a rozpoznala vůni džinu. „Dám si taky,“ řekla a čekala, jestli ji obsloužím. Zachoval jsem se samozřejmě jako džentlmen. Znova jsme seděli proti sobě a málem se dotýkali koleny.

„Co na ni říkáte? Nejkrásnější holka z nás všech, ne?“

„Nemůžu soudit…“ Nepřišlo mi taktní, abych před ní vynášel Lilianiny půvaby. Nebyl jsem ani příznivec soutěží krásy a netroufl bych si porovnávat jednu dívku s druhou. Nejsou to auta, kde se dá měřit zrychlení, spotřeba a maximální rychlost. Také jsem to tak Ireně řekl. Nejspíš se jí to zamlouvalo.

„Je taky moc chytrá. Řekla vám, že studuje medicínu?“

„Ani náznakem. Jen že Blanka by prý ráda v budoucnu…“

„Ta a studovat? To jen tak říkala. Pochybuju, že by tomu sama věřila, i když…“

„Říkala?“

„No,“ trochu se zarazila, „ten minulej čas, co? To víte, já si představuju ledacos. Budete si myslet, že jsem praštěná. Já jí ale nic zlýho nepřeju, to mi věřte…“

Václav mi tvrdil, že Irena má největší fantazii. Tak jsem to zkusil otestovat. „Co se podle vás stalo?“

„Nemohl byste mi tykat? Víte přece, jak se jmenuju. A je to moje pravý jméno.“ Ťukli jsme si a Irena nastavila tvář k polibku. Řekl jsem jí i své křestní jméno. Příjemně voněla, to jsem musel uznat.

Najednou se začala smát, oči se jí zúžily do škvírek a v tvářích se objevily dolíčky. „Představ si, že jedině Blanka všem svým kunšoftům důsledně vyká. Jednomu dokonce prý říkala pane řediteli.“ Přišlo jí to náramně komické. „Jen si to představ: Pane řediteli, jak byste si to dneska přál? Zezadu, nebo na koníčka? Přitom se s většinou z těch doktorů znala aspoň sedm roků, co tu dělala. Sorry… dělá. Jsem hrozná…“

„Sedm roků? Lilian tvrdila, že jí je málo přes dvacet.“

„Na dvacet možná vypadá ve školní sukýnce, ale bylo jí šestadvacet. Nejstarší z nás.“

„Proč jim vykala?“

„Aby neměli pocit, že je k nim důvěrná. Bylo to samozřejmě legrační. Někteří jí schválně taky vykali. Jen si to představ…“

„Myslíš, že nežije?“

Ireně se rozšířily zorničky. „To mě taky napadlo, ale spíš si myslím, že s někým odjela. Vsadila bych

se, že to s některým zazobaným klientem tak dlouho zkoušela, až ho uhnala. A teď je někde ve Švýcarsku a dělá ze sebe konečně počestnou paničku.“

„Sem chodili i cizinci?“

„Sem ne, ale Blanka občas někomu dělala doprovod, umí totiž perfektně německy. Určitě měla možnost se seznámit s pár mužskýma. Nejsem si jistá, jestli mezi našima doktorama by někoho ulovila.“

„Lilian tvrdila, že Blanka je nenormálně čestná. Přece by dala o sobě vědět, kdyby odjela. Nepochlubila se snad? Nerozloučila?“

„Hele,“ uculovala se Irena, „ta byla tak poctivá, že si zapisovala každou korunu příjmu a odváděla z toho berňáku daň. Přitom náš milej stát tohle počestný řemeslo za živnost ještě neuznává, i když mu tím utíkají prachy. Ale máš pravdu, nejspíš by se pochlubila, kdyby někoho ulovila. Pak je samozřejmě možnost, že ji někdo oddělal.“ Řekla to ponuře, ale nikterak tragicky. Oči jí přitom hrály

všemi barvami. „Třeba se mu nelíbilo to její vykání. Nebo to byl sadista a rozřezal ji. Někde teď přece po Praze řádí. Napadlo tě to?“

Ukázal jsem jí jednu jedinou neděsivou fotku vrahovy poslední oběti. Byla tam jen její tvář, umytá, nalíčená, aby vypadala kvůli identifikaci co možná nejpřirozeněji. Prohlížela si to zvědavě, jako by ani nešlo o záběr člověka.

„Je to Blanka?“ zeptala se mě.

„To jsem chtěl slyšet od tebe.“

„Nevím, to se nepozná najisto. Mohla by to být ona, ale musela bych vidět víc. Ale když si tady vezmeš její vlasy, tak se přece dá porovnat DNA.“ To mě samozřejmě také napadlo, i když sám jako soukromé očko jsem neměl možnost provést ani zařídit vyšetření. Ale mohl bych to podstrčit kapitánovi.

Šli jsme do koupelničky Blančina apartmánu. Na první pohled bylo jasné, že tam někdo pečlivě uklízel. Stejně jako v pokoji. Za těch pár dnů, kdy tam nikdo nebyl, se jen na povrchu nábytku

objevila vrstvička prachu. Přesto jsem doufal, že tam nějakou biologickou stopu najdeme. Na jediném kartáči nebyl žádný vlas. Ani na zemi a výlevce jak umývadla, tak sprchy. Ve skříňce chyběl i zubní kartáček.

„To je podezřelý, co?“

Musel jsem souhlasit. „Kdo tu takhle pedantsky uklízel? Blanka?“

„Každá po sobě uklízí sama,“ řekla Irena. „S větší nebo menší pečlivostí. Ona je samozřejmě extrém. Ale stejně mám pocit, jako by tu bylo míň věcí… Neviděla jsem župan ani žádný šaty. Kromě toho blbýho kostýmku.“

„Jako kdyby všechno ostatní odnesla?“ nadhodil jsem. Řekla, že neví.

Blanka ale musela někde trvale bydlet; Irena však adresu neznala. „Myslím, že se jednou zmínila, jak nakupuje u Edenu. To je na desítce. Byla u někoho na podnájmu, takže podle telefonního seznamu to nenajdeme.“

„Jestli vyplňovala daňový přiznání, tak tu adresu zjistím.“

Podívala se na mě s uznáním, jako kdybych byl génius. Pak jsem se jí zeptal na Jiřího Bártu, Blančina posledního zákazníka.

„Vypadá to tak,“ řekl Irena. „Bavily jsme se o tom s holkama. Jasně že nejdřív něco zkoušely samy zjistit. Ten pátek, než zmizela, tu ale byla sama.“

„S ním?“

„Jasně. Někdy se nás tu sejde víc, záleží, jak se kdo nahlásí. Stane se, že přijde celá parta chlapů a všechny si nás prostřídají. No, to je fuška. Ale tehdy tu bylo mrtvo. Sakra, tak jsem to nemyslela.“

„Chci se co nejdřív s Bártou sejít. Navíc dělá ve firmě, která mě celkem zajímá, ale to je zase jiná historka. Znáš ho?“

„Bohužel. Tou firmou myslíš Clumm, ne?“

Přikývl jsem. Vysvětlila mi, že pánové se nezřídka chlubí svými úspěchy v práci. Vlastně by mohla u každého z nich říct, kde kdo dělá a na co je expert. „Většinou jsou fajn, trochu náfukové, ješitové, egocentristi, ale dá se s nima vyjít a většinou bývá i sranda. Doktoři k tomuhle mívají trochu jinej přístup než ostatní chlapi. Aspoň se mi to tak zdá, že jsou víc nad věcí a nedělají ze sexu otázku

života a smrti. A samozřejmě si umí pomoct, když se vyskytnou problémy. Asi chápeš, jak to myslím… viagra a podobně. No,“ povzdechla si, „nechtěj, abych ti vykládala, co to je uspokojit chlápka, kterej do sebe hodil pár modrých pilulí. Ale ty ses chtěl bavit o Jiříčkovi. To je právě jeden z těch práškařů. Ale to bych ještě dokázala překousnout. On je ale jeden z mála, který fakt nemusím. A to nejsem fajnovka, ale taky nejsem výjimka. Možná ze začátku ti ta jeho žoviálnost přijde zábavná,

překousneš, že to je tlustý zarudlý prase, za to nemůže, jak vypadá, ale pak poznáváš, že za tím jeho úsměvem a legráckama je něco hnusnýho. Myslím, že mu dělá dobře dělat holkám nepříjemný věci. Ostatní takoví nejsou. Nechápu, jak ho sem mohl Ríša doporučit. A kdo byl ten druhej, co se za něj zaručil při vstupu do klubu, to netuším.“

Nevím, jak mě to napadlo, jak vzniklo to krátké spojení, ale prostě jsem vyslovil jedno jméno.

„Doktor Richard Malina?“

„Jasně,“ řekla Irena, jako by se nechumelilo.

„Malina teda přivedl Bártu do tohoto podniku?“

„Jo, dělají ve stejný firmě, takže se dobře znají. Jak se říká – vrána k vráně sedá.“

To mi neštymovalo. Malinu jsem přece zpovídal ve Vaxxi, kde byl něco jako obchodní ředitel, a Bárta přece dělá ve firmě Clumm. Irena mi však tvrdila, že Malina je rovněž zaměstnaný v Clummu. I kdyby tomu tak bylo v minulosti, šlo by možná o důležitou informaci, byť jsem zatím nebyl s to ji domyslet. Jen mi blesklo hlavou – jaká by to byla náhoda, kdyby oba případy spolu nějak souvisely.

Podezření dr. ing. Fischera, že něco není ve Vaxxi v pořádku, a zmizení jedné holčiny z elitního doktorského klubu.

Paradoxní na tom bylo, že v obou kauzách šlo zatím jen o spekulace. Nepřišel jsem na nic, co by potvrzovalo Fischerovy obavy, že po něm někdo jde. Nejinak je tomu s Blankou. Vůbec nemusela být

totožná s neznámou mrtvou z řady pražských vražd.

Jen jedno bylo jisté. V obou na první pohled nesouvisejících záležitostech figurovala dvě stejná jména chlápků s medicínským vzděláním. Jenže to pochopitelně mohla být náhoda. Náhoda…

„Byla náhoda, že byl Bárta v pátek právě s Blankou?“

„Myslím, že mu vyhovovala nejvíc. Nebyla konfliktní. Možná jí z nás čtyř vadil jako chlap nejmíň. Jenže to by jistě nebyl při jeho škodolibosti důvod, aby ji upřednostňoval. Určitě se mu líbila. Ona je takovej typ blonďatý Marilyn Monroe, co na ni chlapi letí.“

Zamrazilo mě v kostech. Paní Fischerovou Lála rovněž nazýval Marilyn. Rysy té zabité nebyly sice na snímku patrné, ale světlovlasá rozhodně byla. „Mohl mít Bárta důvod jí něco udělat?“ Pokrčila rameny. „Podle mě akorát tak vrazit pár facek. Nevěřím, že by se zmohl na víc.“

„Takže ho nepodezíráš?“ Slíbila, že nad tím bude přemýšlet. „Určitě nějakej motiv vymyslím, když se budu snažit.“

„To budeš hodná,“ povzbudil jsem ji. „Pomohla jsi mi. Díky.“

Pobídla mě ještě, ať se snažím, dala do toho své peníze a nerada by si vyčítala zbytečnou investici. Myslela to samozřejmě částečně v žertu, ale měla na takovou úvahu plné právo.

„Počkej,“ ještě něco mě napadlo v souvislosti s tímto klubem elitních milenců. „Jak se sem nováček dostane?“

„Někdo ho musí přivést a zaručit se za něj. Oficiálně to mají dělat dva, ale tak striktně se to nebere.“

„To chápu… Takže to není uzavřenej klub?“

„Jak se to vezme. Víceméně ano. Kdyby sem chodilo víc chlápků, tak to prostě nezvládneme. Navíc vidíš, že i ubytovací kapacity jsou omezený. Každý z nás chce svůj klid. A doktoři si potrpí na něco jako exkluzivitu. Jo, jsou to snobové a tady si můžou hrát na džentlmeny.“

„Zachovat status quo, jestli tomu rozumím.“

Irena přikývla. „Přesně tak. Každopádně sem chodí jen doktoři. Medicíny, samozřejmě. Pro nás by možná bylo zpestření, kdyby sem někdy zavítal třeba doktor filozofie, ale tihle lapiduši by ho hned vyštípali.“ Naoko jsem se zamračil a prohlásil, jak mě to mrzí a že mě celý život provází smůla. „Jo, už je to tak prostě zaběhnutý. Jak říkáš, status quo.“

„K tomu ještě patří dovětek: ante bellum. Tak, jak bylo před válkou…“ Vrátil jsem se k tématu, od něhož jsme se poněkud vzdálili. „Přesto něco jako oficiální seznam členů nejspíš neexistuje.“

„Jasně že ne. Žádná z nás nezná všechny klienty.“

„Platí se zápisný?“

„Něco ano,“ řekla dívka, „ale to by ses měl spíš zeptat Kristýny.“ To byla ta poslední kráska z tohoto podniku. „Proč zrovna jí?“

„No… má z nás největší organizační talent. Můžu to tak snad říct.“

„Co by ne. Takže něco jako bordelmamá?“

Zamračila se, ale pak ji to rozesmálo. „Ale fuj… Ještě že tě neslyší.“ Zeptal jsem se, jestli jí můžu zavolat. „Myslím, že je právě někde pryč. Každá z nás musí někdy na týden vysadit. Nejen když má svý dny…“

Největší starostí MUDr. Jiřího Bárty bylo, kde se s mojí maličkostí sejít. Už o mně věděl, byl přece jako pravidelný návštěvník žižkovského privátu jedním z těch, kdo se složil na moji apanáž. Chápal jsem to, Blanka byla v poslední době jeho favoritka. Měl jsem dobrý pocit, jak mi jde náhoda na ruku. Pod záminkou hledání Blanky Baronové jsem se dostal k člověku, který dělal v konkurenční farmaceutické firmě Clumm. Do telefonu jsem se o Vaxxi pochopitelně ani nezmínil a Fischerovo jméno také nepadlo.

Bárta uvažoval nahlas: jeho kancelář nepřichází v úvahu, budeme se přece bavit o dost choulostivé soukromé záležitosti. Moje pracoviště rovněž ne, předešel jsem případnou otázku. Nic takového jsem nevlastnil. Mojí kanceláří byl mobil a počítač napojený na síť. „Co u našich růžiček v Bořivojově?“ nadhodil posléze.

„Čtyři růže je moje oblíbená značka,“ přistoupil jsem do mobilu na jeho ležérní styl. Hned to pochopil a začal se hlučně řehtat. „Jen aby byly pořád čtyři,“ zalykal se smíchy. „Ne že bych si to nepřál…“

„Právě,“ odtušil jsem. „Asi by to nebylo nejvhodnější prostředí. Navíc jsem už měl tu čest se seznámit se dvěma slečnami.“

„A nevybral byste si?“

„Nemám patřičnou kvalifikaci.“

„Máte přece taky titul, tak co…“

Blesklo mi hlavou, že se na mě musel informovat. Asi u Václava. Vysvětlil jsem mu, že s medicínou nemám nic společného. Prohlásil, že to vůbec není na překážku. „Pravidla klubu se už tak striktně nedodržují?“ zeptal jsem se. Místo odpovědi navrhl, že bychom teda mohli zajít na panáka tekutých květů. Přiznal jsem se, že jsem to v poslední době s pitím párkrát přepískl a chtěl bych se vyhnout rannímu bolehlavu. Důvod jsem měl spíš jiný. Bártovi to zapalovalo. „Bude to na mně, chlape. To už je jiná, ne?“ Řekl pak, v kolik večer a kde. Blízkost Haštalského náměstí mi vyhovovala. „Jak vás poznám?“ Pamatoval jsem si, jak ho Irena přirovnala k zarudlému praseti. „Nechte to na mně.“

Byl jsem v tom podniku o patnáct minut dřív a ucucával mattonku. Poznal jsem ho hned ve dveřích. Popis seděl, ale nijak fyzicky odpuzující mi nepřipadal. Mám rád lidi, co se hodně smějí. Říkal jsem si však, že se musím mít na pozoru. Mávl jsem rukou a hned se ke mně přihnal. Měl možná pár desítek kil nadváhu, ale pohyboval se kupodivu mrštně.

„Jirka Bárta,“ třásl mi rukou, až ji málem vykloubil z ramene. Sebejistým gestem přivolal servírku a objednal Four Roses a další minerálky. „Tak na naše holčičky, detektive! Aby zase byly v plný sestavě.“

Přiťukli jsme si. Rozepnul si košili u krku a konstatoval, že letošní vedro ho zabíjí. „Tak co chcete vědět?“ Neměl jsem přesný plán, nač se budu vyptávat. „Něco o Blance.“ Ono to většinou stejně

dopadne jinak, než jeden zamýšlí. Vždycky jsem ctil improvizaci.

„Blanička? To je teda číslo! Někdy byste si řekl, že se jí dostalo výchovy od babičky Božky Němcový.“ Na něco si vzpomněl a rozesmál se. „Jednou jsme to tam přehnali s chlastem, sešla se dobrá parta, takže jsme seděli v hale a dávali si do trumpety… Pak jsem byl s Blankou a nechal jí na nočním

stolku o tisícovku víc než obvykle. Hned druhý den mi volala, jako kdyby se stala tragédie, že se musíme hned sejít a kdesi cosi. Myslel jsem na nejhorší, že má malér nebo je v tom… Chtěla mi jen vrátit ten litr. Svatá prostato!“ Zaculil jsem se, aby měl radost. „Je tak slušná, že bych jí klidně půjčil milion a nebál se, že mi to jednou nevrátí.“

„Půjčil jste jí snad peníze?“

„Co vás nemá. To není v jejím stylu si půjčovat a žít na dluh.“

„Co je v jejím stylu?“

„Bože,“ povzdechl si. „Co je v jejím stylu… Co je ve stylu kurviček, ať už se tváří jakkoli? Peníze? Tohle je pro ně asi nejsnadnější způsob, jak k nim přijít. Koneckonců se chovají ekonomicky. Není na tom nic špatnýho, jen jaksi… Nám taky nejde o nic jiného než o ty prachy, ne? A jako doktor taky musím mít silný žaludek, ať už vykonávám lékařskou praxi, nebo se nechám koupit nějakou solventní farmaceutickou firmou a vyměním plášť za tmavej oblek.“ Nechal jsem to bez komentáře. Doktor Bárta přivolal servírku hlasitým lusknutím a poradil jí, aby si víc hleděla našeho stolu a přinesla pití, jakmile uvidí prázdné skleničky. Spiklenecky na ni mrkl, a když se k němu při odchodu otočila zády, přejel jí rukou po zadku. Slečna jen cosi vypískla a zmizela za barový pult.

„Takhle se s nima musí,“ poučil mě Bárta a důvěrně se ke mně naklonil. „Nevěřte, že to jsou křehký květinky, pane. Ženská vydrží víc než chlap, i když je zabalená do jemnýho prádýlka a tváří se jako svatá.“ Nadhodil jsem, že bychom se mohli vrátit k Blance Baronové. „Nemyslím si, že by se jí stalo něco fatálního,“ usuzoval pan doktor. „Pokud ji někdo třeba nepřepadl nebo něco takovýho. Dopravní nehoda. Mohli pak odstranit její tělo. Co ten sériovej vrah? Nebo masovej? Čím se vlastně liší? Mluví se o něm…“

Dělal jsem, že jeho otázky neslyším. Nebudu se přece pouštět do odborného výkladu o rozdílu mezi masovým a sériovým vrahem. „Kdy jste ji viděl naposledy?“

„Jo, já konečně čuju, odkud vane vítr. Zdá se, že jsem byl poslední, kdo s ní byl v Bořivojovce. Takže podezřelej číslo jedna. Bylo to, tuším, v pátek.“

„Nic zvláštního se nedělo?“

„Ne, Blanka by vás sotva mohla něčím překvapit. Ani nic výjimečnýho neříkala.“

„Neměla z něčeho strach?“

„Ona moc emoce neprojevovala, aby náhodou něco neudělala špatně. No, nejbystřejší zrovna není. Možná to o sobě ví, možná ne.“

„Chápu,“ řekl jsem. Zapadalo mi to do obrázku, jaký jsem si o ní udělal. „Prý chce studovat vysokou.“ Bárta vyprskl sodovku na ubrus. „Chce. Nebo spíš o tom sní. Nikdo jí to nevyvracel, ale je to samozřejmě absurdní.“

„Co ta školní uniforma? To snad s tím souviselo?“

Pokýval hlavou. „Takže o tom víte. Musel jste se jí hrabat ve věcech. No co, je to asi vaše práce.“ Také jsem kýval hlavou. „Přál bych vám ji v tom kostýmu vidět. Když si ještě udělala culíky a říkala vám pane doktore…“

„Jako malá holčička…“

Podíval se na mě, jestli se mu neposmívám. Udržel jsem vážnou tvář a chápající výraz. Chlapík, co má pro takovou zábavu pochopení. I muži mají přece své dny a není důvod, proč si nezpestřit všední život. Pro jistotu konstatoval, že to bylo přece nevinné. „Mám rád divadýlko, víte?“

I když jsme do sebe obraceli jednoho bourbona za druhým, zachoval jsem si střízlivost. Napadlo mě, jestli mě nechce Bárta opít. Uvědomoval si, že se mi může – či spíše musí – jevit podezřelý. To, že byl jedním z party, která se na mě složila, nezaručovalo, že není do něčeho namočený. Bárta se na mě očividně snažil udělat dojem přímého chlapáka. Nemohl jsem mu nepřiznat charizma. I ta servírka, kterou už potřetí plácl po zadnici, se na něho nerozčílila a dokonce už i přestala pištět, když se jí dotkl. A taky mi jaksi mezi řádky naznačoval, že se kolem Blančina zmizení dělá zbytečně velká voda.

Obrátil jsem list. V jedné věci jsem měl nad ním výhodu. Bárta nevěděl, že souběžně s Blančiným zmizením pracuji pro dr. ing. Fischera. A vím, že Bárta je zaměstnaný v konkurenční firmě Clumm, jež je jedním z velkých hráčů v záležitosti, které se říká ptačí chřipka. Tuto výhodu jsem si chtěl udržet za každou cenu pro sebe. Nemusel jsem však zastírat, že mám informace, kde doktor pracuje. Nadhodil jsem, že mám strach z hrozící pandemie. V lékárně, kde jsem sháněl jistý lék, mi bylo řečeno, že je beznadějně vyprodaný. Chtěl jsem, aby se mi k tomu vyjádřil jako člověk, který dělá přímo v oboru a má informace z první ruky.

„Není problém pro dobrý kámoše obstarat Logrip. Chřipka je svinstvo…“

Řekl to však takovým způsobem, že jsem nutně zpozorněl. Vzal jsem ho kolem ramenou a zeptal se, jestli patřím mezi ty dobré kámoše. Přešel jsem na tykání. Měli jsme už toho v hlavě dost.

„No, mám z tebe radost. Média zapracovala. Když i takoví tvrďáci jako ty…“ Tvářil jsem se nechápavě. Naletěl jsem snad na reklamní kampaň? Naklonil se ke mně, málem mi šeptal přímo do ucha. „Nic proti Logripu, prodává se po celým světě a je to kšeft jako hrom, ale v souvislosti s ptačí chřipkou… No, když budu k tobě upřímný, tak ti nikdo nezaručí, že bude proti zmutovanýmu viru zabírat. To jen mezi čtyřma očima. Nech si to pro sebe.“

„Takže je to všechno humbuk?“

„Logrip je lék proti chřipkovýmu viru. Nikdy jsme netvrdili víc. Že je přání otcem myšlenky, to ti přece vykládat nemusím…“

Nemůžu však říct, že by svou firmu pomlouval. Naopak, naznačil, jak si vedou skvěle. Byl zábavný, mluvil se mnou bez zábran, jako kdyby mi plně důvěřoval. Konkurenční boj firem o státní zakázku bral jako náramně zábavnou hru, ohromnou zábavu ve stylu filmů Quentina Tarantina. Z pozice své funkce ve firmě – byl tam přes logistiku a takové ty záležitosti kolem skladů a rozvozů zboží po republice – však byl naštěstí mimo tohle kočkování, ale pro pár chlápků ve firmě je to, jak prohlásil, záležitost života a smrti. Nechal jsem ho mluvit, dokud měl co říct. Zajímavé pro mě bylo snad jen to, že přirovnal současnou situaci v Clummu ke stavu nejvyšší vojenské pohotovosti. Řekl, že způsob vedení firmy skutečně připomíná generální štáb, kde mají všichni panickou hrůzu z nejvyššího.

Naznačil, že sám sebe k těm předposránkům a ližprdelkům nepočítá.

Když téma vyčerpal, vrátil jsem se k žižkovskému privátu. Odhadl jsem, že Bárta má v sobě dobrých šest decek tvrdého alkoholu. Nebyl jsem na tom lépe, ale věřil jsem, že mi to ještě pálí. Doktorovi se už občas motal jazyk. Aby si nemyslel, že vydržím víc, párkrát jsem škytl a otíral si čelo.

Do baru vešlo několik mladých lidí: dva mladíci a tři slečny. Sedli si blízko našeho stolu. Všiml jsem si, že i doktor si je mlsně prohlíží.

„Někdy se mi zdá,“ přiznal jsem se mu, „že tyhle dnešní dvacetiletý holky jsou mnohem krásnější než dvacítky v době, kdy nám bylo taky tolik. Čím to může být?“

„Podléháš diktátu vkusu a módy,“ konstatoval Bárta. „Bohužel,“ povzdechl jsem si opilecky, „jsou už tyhle kočky pro mě pasé.“ Doktor mě vzal kolem ramen a přitiskl k sobě. „Tyhle určitě. Vidíš to docela realisticky. Ale pánové jako my si vždycky dokážou pomoct.“ Otočil jsem k němu hlavu a upřel na něho skelný pohled. „Je to fajn mít takový útočiště se čtyřma růžičkama jako ty…“ blábolil jsem.

„Takovej domovskej přístav.“

„Ty přece nejseš ženatej, brácho.“

„To teda opravdu nejsem,“ řekl jsem celkem po pravdě. Do mého soukromí mu nic nebylo.

„Pamatuj si,“ škytl Bárta, „že nikdy není na nic pozdě. Říkal jsem ti to, hned jak jsi volal. Mohli jsme teď sedět v úplně jiný společnosti.“

„Já přece do tak elitního klubu nepatřím. Ostatně někoho…“

Zaculil se. „Někoho máš, co? Myslel jsem si to. Chlap v tvým věku a sám… To je přece v pořádku. Dokud do toho nepráskneš a nemáš děti, tak o nic nejde.“

„Právě že už to tak docela nejspíš není. Zrovna mi ta moje prozradila, že…“

„Tak gratuluju, člověče.“ Vlil do sebe dalšího panáka a dohlédl, abych nezůstal pozadu. „Děckem přece život nekončí.“ Povzdechl jsem si.

„Tam u holek se nescházej jen samý lumeni,“ dodal upřímně.

„Musel tě tam někdo doporučit, co?“ Přitakal.

„Ríša?“

„Jakej Ríša?“

„Někdo mi řekl, že ses tam dostal přes Ríšu Malinu.“

„A to je kdo? Kdo ti to řekl?“

„Jeden od vás. Od čtyř růžiček,“ řekl jsem ledabyle. „Copak se tam všichni navzájem neznáte?“

„Ani náhodou, kámo. Proč tě vůbec zajímá, jak jsem se k těm kurvám dostal?“

Jeho výraz v té chvíli už nebyl tak dobrácky žoviální, zbrunátněl a z přivřených očí málem šlehaly jiskry. Znovu mě objal medvědím stiskem a namáčkl na sebe nečekanou silou. I když nejsem žádné tintítko, moje hmotnost mu nečinila potíže. Něco mi zabručel do ucha, moc tomu ani nebylo rozumět, snad něco ve smyslu, abych nestrkal rypák, kam nemám, ale možná jsem si to jen namlouval. Pak mě zase odstrčil, otřel si poprskanou bradku a plácl mě do hrudníku. Naznačil tím, že to byl jen žert.

Omluvil jsem se a odkráčel na toaletu. Nastříkal jsem si na tvář studenou vodu. Když jsem se vracel na své místo, všiml jsem si, že něco říká do mobilu, ale rychle hovor ukončil a přístroj dal do náprsní kapsy.

Sice jsme hned neskončili, otočila se ještě jedna runda, ale hovor už zadrhával. Luskl na servírku, že zaplatíme. Začal jsem ze slušnosti hledat peněženku, ale pánovitým gestem mě zarazil. Platil hotově, dal vysoký tuzér a nechal si vystavit stvrzenku s tím, že to jde na Clumm.

Venku mě ještě chvíli zdržoval řečmi, jak mám vést pátrání a abych nebyl smutný, když na nic nepřijdu. Ten blábol mě vůbec nezajímal. Pak se ale najednou ode mě odpojil a mávl na projíždějící taxi. Nasoukal se dovnitř a pokynul mi na rozloučenou.

Zůstal jsem sám v uličkách Starého Města. Bylo po půlnoci, tu a tam nějaký chodec, ale jinak kupodivu pusto. Tahle oblast kolem Řásnovky má v noci podivnou atmosféru, stíny se zdají temnější a zákoutí ponuřejší. Moje kroky na kočičích hlavách dlažby zněly ostře a nepatřičně. Šel jsem směrem k Dušní ulici, abych se dostal na Palachovo náměstí a chytil noční tramvaj. Poslední metro jsem už zmeškal. Měl jsem pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Mechanicky jsem zajel pravicí dolů, ale hned jsem si uvědomil, že jsem berettu nechal doma v trezoru. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Už trpím stihomamem jako Fischer, pokáral jsem se v duchu.

Vtom se proti mně objevili dva muži. Chodník byl úzký, instinktivně jsem uhnul doprava ke stěně domu, abych měl případně krytá záda. Ten vyšší do mě prudce vrazil ramenem. Naštěstí jsem byl připravený, takže jsem jen udělal krůček dozadu a otočil se k nim tváří. To už ale byli pryč. Zmizeli stejně rychle, jako se objevili. Dal jsem se do běhu a zastavil se až před budovou fakulty, kde jsem kdysi studoval. Na refýži bylo dost lidí. Několikrát jsem zhluboka vydechl, srdce mi tlouklo, ale rychle se uklidňovalo. Tramvaj přijela během deseti minut a domů jsem se dostal za další půlhodinu. Kateřina se ani neprobudila. Nebylo divu, v kuchyňce ještě stála na stole nedopitá láhev červeného, na dně toho ale mnoho nezbylo. Něco se muselo stát, Káča neměla ve zvyku pít sama. Proběhlo mi hlavou také její těhotenství.

Ráno, když jsem na to vzpomněl už střízlivou myslí, ptal jsem se sám sebe, odkud se vzala ta noční poplašenost. Míval jsem vždycky pro strach uděláno, sotva bych jinak mohl dělat svou práci, a na takové pocity jsem nebyl zvyklý. Jako kdyby mi ten doktor naimplantoval do mozku jakousi úzkost. A ta Kateřinina nedopitá sedmička přece nebyla nic tak strašného. Spíš bylo divné, že ještě vyspává.

Šel jsem k ní do ložnice. Měla zavřené oči a vypadala jako andílek. Probudila se ve mně vlna citu. Přejel jsem jí prsty něžně po tváři. Probudila se a trochu nechápavě na mě mžourala.

„Co je?“

„Ráno, miláčku.“

„Proč jsi přišel tak pozdě?“

Řekl jsem jí o schůzce s doktorem Bártou, ale nezacházel do podrobností. Jemně jsem ji pokáral za to vavřinecké.

„Kapitána včera odvolali z toho případu vražd.“

„Hackenschmieda?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Že se to vleče, žádný hmatatelný výsledky… Nahoře nespokojenost.“

„To přece není standardní postup odvolat uprostřed vyšetřování šéfa skupiny.“

Přiznala, že něco takového nepamatuje. „Ono to nebylo tak natvrdo… Chtěli ho nejdřív přeřadit na jinej případ, tak se Ondra naštval, že má stejně nevybranou dovolenou za dva roky, je léto a má toho všeho plný zuby. Možná čekal, že cuknou, ale hned se toho chytli, potřebuje si prý odpočinout a kdesi cosi. Práskl dveřmi, že jede na chalupu do Třeboně.“

„Kvůli tomu sis nalila?“ Přikývla. „Chtěla jsem si s tebou o tom promluvit, ale když jsi pořád nešel… Bylo mi z toho všeho úplně nanic. On si myslí, že jsou za tím politický tlaky seshora.“

„Taky jsem neměl nejpříjemnější večer.“

„Ani se mi do práce nechce.“

„Musíš,“ připomněl jsem jí jemně. „Leda by sis taky vzala dovolenou.“

„Jen když odjedeme spolu.“

„Víš, jak to teď se mnou je…“

„No právě. Však nic neříkám.“

Společně jsme se nasnídali, vypili hrnec černé kávy a Káča odešla.

Neměl jsem ani čas naplánovat svou další akci, když mi zavolal pan Lála. Používal mobil jen výjimečně. Oháněl se tvrzením, že dřív se bez něj také obešel, tak proč z toho dělat takový zázrak. Vlastní neměl, takže jsem mu, kdykoli nás případ svedl dohromady, půjčoval svůj starý.

Hned jsem vytušil další nepříjemnost. Lála mě naopak začal uklidňovat, že se nic hrozného neudálo, ať neztrácím nervy. Nemohl jsem ale z něho vydolovat, co se vlastně stalo. Jen že se musíme hned sejít. Domluvili jsme si schůzku na konečné trasy C – v Hájích. Vyrazil jsem okamžitě, měl jsem tam delší cestu z centra než on z periferie jihovýchodního okraje Prahy.

Stál před příšernou socialistickou sochou kosmonautů. Občas ji nějaký recesista natřel na zeleno či modro, ale nyní měla svoji barvu kovu. Na vodítku držel pan Lála dva psy. Italskou chrtici Sáru jsem poznal okamžitě, poté i pouliční směsku Broka. Teď se však k sobě nijak neměli. Sára se od obou bytostí mužského pohlaví distancovala. Tenký ocásek měla stočený pod zadníma nohama.

Ani Lála nevypadal, že by mohl rozdávat sebedůvěru. Tak zkřísnutého jsem ho nezažil. Hleděl do země, takže mě ani neviděl přicházet. „Zdravím psí smečku,“ zvolal jsem rádoby zvesela.

„Marilyn zmizela,“ vysoukal ze sebe místo pozdravu. „Totiž paní Fischerová.“

„To mi došlo, pane Lálo. Dnes už mě ale nic nevyvede z míry. Tak spusťte!“ Byla to vlastně komická historka. Podle ustáleného zvyku čekal na paní Mariku na smluveném místě, on s Brokem, ona se Sárou. Vše probíhalo jako jindy, nenápadně z ní tahal novinky ohledně pana manžela, zajímal se o vakcínu proti ptačí chřipce… Pozvolna se procházeli obvyklou trasou mezi poli a remízky, když náhle Sára, která se oproti Brokovi směla volně pohybovat bez vodítka, zamířila kamsi do houští. Na tom nebylo nic výjimečného, chrtice se vyznačuje jemným čichem a Sára byla navíc velice zvědavá. Paní Fischerová na ni chvíli pískala, a když se fenka stále neobjevovala, sešplhala prudkou zarostlou strání dolů k nepoužívané cestě. Panu Lálovi se nechtělo prodírat trnkovím, tak trpělivě čekal. Po pěti minutách začal na paní Mariku volat, jestli se nemá také zapojit do hledání psa, ale odpovědí mu bylo ticho. Po dalších p
ěti minutách se s rukama před tváří prodral džunglí ke spodní cestě a tam spatřil Sáru, uvázanou vodítkem u mladého kaštanu. Odvázal ji a poručil, aby hledala paničku, ale zvíře se třáslo jako osika. Uvědomil si, že v době, kdy na ně čekal nahoře, zaslechl zvuk motoru, a najednou mu došlo, že muselo jít o motorku, která odvezla paní Fischerovou. V zetlelém listí nepoužívané cesty skutečně objevil stopy pneumatik.

Bylo jasné, co se stalo. Paní Mariku někdo unesl. Pan Lála se pokusil sledovat trasu únosce, ale když se dostal na frekventovanou asfaltku, na níž pěšina ústila, vzdal to.

„Fischer už to ví?“

Zavrtěl hlavou. „Je v práci a do večera ji nebude postrádat. Navíc já na něj ani nemám u sebe spojení. Třeba se nám Mariku do tý doby podaří vypátrat.“

„To je malér, pane Lálo. Měl jste ji na starosti. Tohle se nemělo stát. Došlo přesně k tomu, čeho se obával. A já si byl jistej, že jen sýčkuje…“ řekl jsem Lálovi vyčítavě a v duchu jsem si představil Fischerovu reakci, až se dozví, že se mu manželka vypařila neznámo kam a neznámo s kým.

„Nebudeme brečet nad rozlitým mlékem, třeba to nebude tak horký,“ pronesl Lála odevzdaně. Poznamenal jsem, že když je ve hře Marilyn, tak nepochybně někdo to rád horké. Nevím, jestli mu v té chvíli došel můj bonmot. „Jsou rafinovanější, než by si jeden pomyslel. My ale do večera něco vymyslíme,“ prohlásil.

Nesdílel jsem jeho optimismus, i když byl předstíraný. Když Lála použil množné číslo – my

vymyslíme, bylo evidentní, že je aspoň v tuto chvíli, než nabere dech, bezradný. Kdyby nebyla situace vážná, pásl bych se na jeho chybě. Jenže ve Fischerových očích budu hlavním viníkem já. Kontrakt přece sjednal s mojí firmou Men in Service.

„Jestli ji kvůli něčemu unesli, budou toho chtít dosáhnout. Fischer bude určitě první, na koho se ti gauneři obrátí.“

Pan Lála se zachmuřil. „Asi máte recht. Budete mu to holt muset zavolat.“ Ještě něco mě napadlo. „Měla dnes u sebe mobil?“

Pan Lála neznal odpověď. „Chodívala venčit s mobilem?“ vyptával jsem se dál.

„I kdyby, určitě by jí ho sebrali. Teď už bude vypnutej.“

„Nedáme nic za pokus. Je to celý podivný… Řekněte mi její číslo!“

Zalistoval v notýsku…

Vyťukal jsem čísla. Kupodivu se ozval vyzváněcí tón. Byl jsem trpělivý a čekal. Marně. Tak jsem zavolal Fischerovi. Byl to rozhovor jako z jiného světa. Nenechal mě mluvit. Zastihl jsem ho v autě, přes jeho handsfree byly slyšet houkačky a okolní hluk. Pustil se do mě zostra.

„Měl byste vidět, do čeho jsem se dostal! To přece není náhoda. Nemůžete s tím něco udělat, nějak mě z toho vysekat? Už tady trčím čtyřicet minut, sakra. Kde vlastně jste?“

„Na Jižním Městě,“ přiznal jsem barvu. Netušil jsem, o čem mluví. Tón jeho hlasu by svědčil o tom, že už o Marice ví.

„Myslel jsem, že se máte starat o mě!“

Řekl jsem, že mi opravdu neleží na srdci nic jiného. Stále jsem nechápal, co se děje. Nakonec to z něho vypadlo. Míří na ruzyňské letiště. Právě mělo přistát letadlo z Londýna s člověkem, kterého měl vyzvednout. Na magistrále se ale něco stalo, cesta je ucpaná a on nemůže tam ani zpátky. „Tak vidíte,“ křičel na mě.

„Co jako?“

„Tohle je narafičený, abych toho člověka zmeškal.“

„Přece na vás počká,“ namítl jsem. Jeho teorie o silniční zácpě, vzniklé jen kvůli tomu, aby se jeho mercedes dostal do kleští a Fischer nemohl dorazit na letiště, mi přišla přitažená za vlasy. Stejně jako celá ta jeho podezřívavost. Samozřejmě zapadala do vize celkového ohrožení a sledování. Jenže když jsem si uvědomil, že toho rána zmizela jeho manželka, už jsem si tak jistý nebyl.

„Počká?“ Dovedl jsem si z jeho intonace představit, jak je rozčilený. „Co když záleží na tom, kdo tam přijde první? Co když je to všechno zařízený, aby tam přišel první někdo jiný než já?“

„Je to tak důležitý?“

„Člověče…“

Lála se ošíval. Nešlo mu na rozum, proč jsem Fischerovi stále neřekl, že jeho paní byla pravděpodobně unesena. Jenže on neslyšel, co mi Fischer říká.

„Třeba bych mohl vzít taxi a jet tam přes Barrandovský most obchvatem, abych se vyhnul magistrále.

Když mi řeknete, koho mám hledat a oč jde…“ Fischer se na chvíli zamyslel. Pak se ozval ze sluchátka rezignovaný povzdech. „Už je nejspíš pozdě… To by stejně nešlo.“ Chvíli jsem nic neříkal.

„Pane Fischere, došlo k něčemu nečekanému… Vaše žena zmizela.“

„Jak zmizela?“

„Když byla ráno venku se psem. Můj kolega, pan Lála… Prostě najednou zmizela.“

„To je nesmysl… Ztratila se mu, to je přece něco jiného, než zmizet.“

„Už se někdy takhle… ztratila?“

„O tom se teď přece spolu nebudeme vybavovat. Co pes?“

„Sáru teď máme my.“

Fischer řekl něco v tu chvíli poněkud nečekaného, totiž že jí nemáme cpát piškoty, protože má po nich zácpu, a zavěsil.

„Nevzal to tak tragicky,“ tlumočil jsem panu Lálovi svůj dojem z rozhovoru. „Spíš mu vadí, propásne-li nějakýho Angličana v Ruzyni. Nejspíš mu to ještě pořádně nedošlo.“ Pan Lála pokýval hlavou.

„Taky dobrý… Jenže to nás nezbavuje odpovědnosti. Co budeme dělat?“

„To kdybych věděl… Co se týká Marilyn, tak asi zatím jen čekat, až se někdo ozve.“

„A co ten čokl?“

„O toho se do večera musíte postarat sám, pane Lálo. A bez sladkostí. Pak ho odevzdáme páníčkovi. Večer ostatně moudřejší dopoledne.“

„Moc vtipný,“ ušklíbl se pan Lála. „Mě už ten humor přechází. Jeden by si o mně ještě pomyslel, jaký jsem nemehlo. Že se to stalo zrovna mně…“ Ujistil jsem ho, že se z toho jistě rychle oklepe. „Nějak mi vyhládlo,“ konstatoval pan Lála a zamířil ke stánku s čínským fast foodem. To bylo dobré znamení. Tušil jsem, že Sára nedostane ani očuchat.

Zbytek dne do večera jsem strávil doma u telefonu a počítače. Usuzoval jsem, že ve věci paní Mariky nemůžu udělat nic jiného, než trpělivě čekat, jak se věci budou vyvíjet. Ostatně Lála se dušoval, že po tom únosu půjde jak ohař. Tak jsem podnikl pár kroků ve věci další zmizelé. Obvolal jsem pár lidí, jestli náhodou jednoduše nezjistím, kde bydlí Blanka Baronová, ale nikdo mi nepomohl. Vytočil jsem číslo Finančního úřadu pro Prahu 10 a dožadoval se referentky, která má na starosti poplatníky začínající písmenem B. Příslušnou úřednici jsem sice dostal, dokonce na mě byla velice milá, vyslechla si trpělivě celou pohádku, jak jsem ztratil adresu své dávné lásky Blanky, nicméně mi kontakt na ni nedala. Svým způsobem jsem její korektnost ocenil, i když to znamenalo další práci.

Také jsem promluvil s Václavem a pokusil se z něho vypáčit další jména členů jejich doktorského klubu, kteří by mohli něco vědět. „Podezříváš pořád někoho z nás?“ zeptal se pobaveně.

„Znáš to…“ řekl jsem do sluchátka vyhýbavě. „Tonoucí se stébla chytá.“

„Jasně, tohle ale můžou být pořádný klády.“

Už jsem si dělal naději, že vysype ještě pár kontaktů, ale ani on mi nevyhověl. Že musí ctít jejich soukromí. „To je něco jako zpovědní tajemství. Na ty, co chtějí spolupracovat, spojení máš. Zbývající bohužel musejí zůstat tabu. Určitě to chápeš.“

Zklamaně jsem si povzdechl. Jistě, chápu. Málokdo z ženáčů by stál o to, aby vyšlo najevo, čím se baví.

Čekal jsem, že se mi ozve pan Fischer. Vsadil bych se, že ho únosci budou kontaktovat. Místo Fischera zavolal pan Lála. Jenže měl stejné starosti jako já. Co je s Marikou a panem ředitelem? Sice už podniká nějaké vyšetřovací úkony, tak to nazval, ale zatím nic kloudného nezjistil. Musel jsem mu slíbit, že Fischerovi brnknu.

Bylo už šest odpoledne. Mobil vzal okamžitě, nejspíš mě neměl v adresáři, protože se hned zeptal,

kdo volá. Dostal jsem z něho, že ještě vysedává v kanceláři. Zatím se mu nikdo nepřihlásil. Řekl jsem, že to je zvláštní a nestandardní. Může to být i dobré znamení. Navrhl jsem, že bychom měli přesto zmizení jeho manželky ohlásit na policii. Namítl, že se ještě nebude ukvapovat. Třeba na něho už čeká u televize. Slíbil, že až přijede domů, dá mi hned vědět. V práci se už dlouho nezdrží.

„Dávejte na sebe pozor,“ radil jsem mu, „a jestli vás někdo bude sledovat, nijak nereagujte. Nemusíte se ničeho bát, teď potřebujou především oni vás, pokud vůbec k něčemu došlo.“

Odpověděl mi slovy, která bych v jeho slovníku nečekal. Nicméně za čtyřicet minut mi volal, že je doma, ale Marika nikde. Jeho hlas nezněl však zvlášť vyplašeně. Mám přijet i se Sárou. Řekl jsem mu, že fenka je u mého kolegy pana Lály, který ráno… Ani mě nenechal dopovědět, ať tedy přijedeme společně.

Pana Lálu jsem přibral i se psem do auta na Strašnické. Dlouho mlčel jako zařezaný, asi měl strach z nevyhnutelné konfrontace. Držel Sáru na klíně a hladil ji po vystouplém kostnatém hřbetě. Fenka se klepala, jako kdyby bylo pod bodem mrazu. Skoro to vypadalo, že si za těch několik hodin na svého nového páníčka zvykla, a teď byla vystresovaná, že ji čeká další osudová změna. S těmi obavami jsem však Lálu podcenil, už dávno si přestal vyčítat jakékoliv pochybení. Koneckonců měl pravdu, pokud ji měl někdo unést, těžko by mu v tom on jediný zabránil. Nyní však vyrukoval s novou teorií. „Ona vůbec nekřičela,“ řekl mi v autě. „Přece kdyby ji někdo unášel a ona řvala…“

„Stačí, když jí pohrozí, víte, jaké ženské jsou.“ Pan Lála rozumně pokyvoval hlavou, ale můj argument nebral. „No právě že vím… A pak, jen si to vemte, ji odvezl na motorce. Svázanou? S roubíkem v ústech?“

„Třeba to bylo úplně jinak. Ta motorka, kterou jste slyšel a viděl její stopy pneumatik, s tím nemusela mít nic společného.“

„Máte recht,“ ušklíbl se a mnul si prsty svá masitá stehna. „Třeba to bylo úplně jinak. Ale úplně.“ Pak mi řekl, kam mám zahnout a kde zaparkovat. To už jsme byli před domem Fischerových v Křeslicích, satelitním městečku jihovýchodně od Prahy. Barák byl ve starší původní výstavbě, ovšem

kompletně rekonstruovaný a zmodernizovaný, s velkou zahradou. I díky tomu vypadal přijatelněji než všechny ty prefabrikované novostavby městeček s pár typy architektonicky fádních projektů rodinných domků. Pan Lála to už tady důvěrně znal.

Branka se otevřela na dálkové ovládání. Pan Fischer nám vyšel v ústrety a Sára ho rozpačitě olízla. Představil jsem mu pana Lálu, což bylo trochu úsměvné, protože můj parťák ho, ač inkognito, viděl mnohem častěji než já. „Jsem nějakej pan Lála,“ řekl můj spolupracovník a já se za něj trochu zastyděl. „Máte fajnovýho psa, pane doktore.“ Fischer naznačil, abychom šli dovnitř. Celkem zbytečně jsem se zeptal, jestli o Marice stále nemá zprávy. Pokynul, kde se můžeme posadit. Bylo to něco na styl velkého obýváku propojeného s kuchyňským koutem. Interiér pokulhával za exteriérem domu. Vypovídal o fádním a konvenčním vkusu. Na stěnách žádné originály, nic výjimečného. Nebylo to poprvé, co jsem se s podobným vybavením setkal u lidí, jejichž příjem jim mohl umožnit lepší styl bydlení. Bývali to workoholici, oběti svých profesí, vysocí manažeři, pro něž práce a kariéra byly důležitější n
ež způsob, jakým žili. Fischerovi v tomto ohledu ještě patřili k lepším. Samozřejmě bych se neodvážil kritizovat jeho vkus. Napadlo mě, že návštěvy často nepřijímají. Takoví lidé jako Fischer ovšem nemívají mnoho přátel.

„Podívejte,“ řekl domácí a uchopil mobilní telefon. Zmáčkl tlačítko a kdesi poblíž se rozezvučela vyzváněcí melodie z nějakého muzikálu. „Nechala ho doma. Takže i kdyby to šlo…“

Podívali jsme se s panem Lálou jeden na druhého. Jedna otázka tedy byla zodpovězená.

„Manželka si určitě nepamatuje zpaměti jediný číslo. Domů, moje, nikoho… Tyhle vymoženosti techniky nás jednou zničí.“

„Moje slova,“ konstatoval pan Lála a natáhl se po oříšcích v misce. Pak se zeptal, jestli by si mohl ten mobil prohlédnout. Doktor Fischer kývl hlavou. Můj příležitostný parťák si pro něj došel. Tušil jsem, že se chce podívat na přijaté a odchozí hovory paní Mariky. Bylo by samozřejmě užitečné vědět, s kým si telefonovala, případně kdo teď v posledních hodinách volal jí. Dokonce se zeptal, jestli by si ten mobil mohl na den půjčit. Domácímu se ten nápad nezdál vhodný. Pan Lála nijak nenaléhal, ale z výrazu, který se mu mihl tváří, jsem poznal, že má něco za lubem. Otočil se k nám trochu bokem, abychom mu neviděli na ruce.

Pan Fischer seděl v křesle proti naší sedačce a najednou se celý scvrkl a stáhl do sebe jako prasklý balon. „Jak je tu prázdno!“ To bylo prakticky jediné, co řekl na adresu své ženy. „Co budou chtít?“

„Obvykle výkupné. Nebo abyste něco udělal. Či neudělal. Záleží, kdo za tím stojí.“

Pan Fischer zapnul televizi. Blížilo se hlavní vysílání zpráv. Než skončila znělka, řekl: „Na to letiště jsem dojel pozdě.“ Vyslovil to vyčítavě, jako kdybych za tu zácpu na magistrále mohl já. „Ten člověk tam už nebyl. Jenže…“ Na chvíli se zarazil. „Byla tam spousta policistů…“ Pak nám posunkem naznačil, abychom ho nechali sledovat zpravodajství.

„Na letišti v pražské Ruzyni dnes došlo k zásahu celní policie,“ řekl moderátor. „Mluvčí letištní ochrany nám však k věci odmítl poskytnout informace, stejně jako své vyjádření odmítl tiskový mluvčí celníků. Podle neoficiálních zdrojů byl při nastupování do vozu taxi před terminálem zadržen zahraniční pasažér, který údajně přicestoval z Londýna. Co bylo důvodem jeho zadržení, však náš zdroj nevěděl. K události se ještě vrátíme v některém z dalších zpravodajství.“

Dr. ing. Fischer třesoucí se rukou vypnul dálkovým ovladačem televizi. „Tak to teda dopadlo,“ uklouzlo mu ze rtů.

„Proč jste se s ním chtěl sejít?“

Sklopil hlavu a díval se na špičky svých naleštěných polobotek. „Teď už to je jedno.“

„Souvisí to nějak…“

Vymrštil se. „Jistě. Ta zácpa na dálnici… Abych přijel pozdě. Jenže to stejně nehraje…“

„Co?“

„Proč ho zadrželi až před terminálem, když nasedal do taxíku? Proč ne při pasové nebo celní kontrole?“ Byl v takovém transu, že mi jistě naznačil i věci, které nechtěl.

„Nevěděli, kdo to je,“ řekl pan Lála. Pan Fischer vyšpulil soustředěním spodní ret a hryzal se do něj, až se objevila krůpěj krve. „Někdo jim dal echo až na letišti,“ dedukoval polohlasně. Znova a důrazněji jsem ho požádal, aby nám to vysvětlil. „Nechtějte to raději vědět,“ řekl roztržitě. „To je sakra vysoká hra. Jde o krk…“

Požádal jsem ho o minerálku. Omluvil se, jaký je špatný hostitel, a napravil to. Že se konečně začalo

něco dít, ho nabilo energií. Využil jsem toho a zeptal se na zaměstnance jeho firmy, obchodního ředitele MUDr. Richarda Malinu. Chtěl jsem vědět, jak dlouho je ve Vaxxi.

„Necelý rok, proč vás zajímá?“

„Teď zase budu tajemný já, jestli dovolíte,“ řekl jsem bez mrknutí. Neprotestoval. „Jak se k vám dostal?“

„Bože,“ frkl Fischer, „přes personální agenturu. Dali jsme požadavek a nabídli nám jeho.“

„Víte, kde byl zaměstnán předtím?“

Fischer prohlásil, že kdyby se měl starat i o takové věci, tak se dočista zblázní. Od toho přece platí personální agenturu, aby to vybavila za ně. „Pokud vás to bude zajímat,“ dodal s trochou škodolibosti, „tak jsme za jeho nábor zaplatili bratru šest set tisíc.“ Pan Lála zalapal po dechu.

Dostalo se mu vysvětlení: provize agentuře se rovná půlročnímu platu. To jistě mého parťáka uklidnilo. „Jste s ním aspoň spokojený, pane doktore?“

„S Malinou? Abych byl upřímný, tak ani v nejmenším. Když odhlédnu od toho, že si na firmu účtuje soukromé obědy za desetitisíce, vozí se po Praze taxíkem, i když má služební volvo, a provolá majlant, tak i profesně nadělá víc škody než užitku.“

„Proč se ho nezbavíte?“

„To nemůžu,“ řekl neochotně. „Personální otázky spadají pod naše zahraniční vedení. Na to jsem moc malý pán.“ Nekomentoval jsem to. Obrovské nadnárodní firmy často fungovaly na víceméně socialistických principech s nepochopitelně složitým výkonným aparátem, byrokracií a nejasnou strukturou. Často se snažily příliš neposilovat pozice domácího vedení, aby se neukázalo, že je výkonnější než to jejich. Zajímalo mě něco jiného: zda je vůbec možné, že by Richard Malina přišel do Vaxxi z konkurenční firmy Clumm. Sám jsem nadhodil, že pokud ho vybírala personální agentura za takovou provizi, jistě si bezpečně ověřila jeho curriculum vitae.

„Odkud máte tyhle zprávy?“

Nejdřív jsem chtěl znát odpověď na svou otázku. Připustil, že by se už ničemu nedivil.

„Slyšel jste někdy o doktorským privátu na Žižkově v Bořivojově ulici?“

„Co to má být?“

„Soukromý klub pro vybranou doktorskou klientelu. Moc fajnové slečny, extra třída. Four Roses. Nic vám to neříká?“

Do tváře se mu nahrnula krev. Jestli si snad myslím, že by ho něco takového vzrušovalo, nebo na to měl vůbec čas. „Chápu,“ řekl jsem asertivně a vzpomněl si na Lálova slova. Nevím, proč jsem byl vůči Fischerovi škodolibý. Spíš jsem ho měl přece litovat. „Máte přece krásnou mladou ženu, pane doktore. Omlouvám se, ale ten privát by mohl být klíčem k pár záhadám.“

„Malina tam chodí, to je mu podobný. Mám pravdu?“

„Řekl jste to vy,“ odtušil jsem suše.

„Co budeme dělat? Nemyslím na ty holky ani na Malinu, ale na svou ženu.“

Pan Lála sebral kuráž a zeptal se na to, co mu vrtalo hlavou. „Stalo se už někdy, že na pár dnů zmizela?“

„Jistě, já ji tady přece nedržím zavřenou, nechovám se jako despota. Vždycky jsem ovšem věděl, kam jede a na jak dlouho.“

„Kam jezdila?“

Fischer neodpověděl. „To vy jste ji hlídal a chodil s ní venčit psy? Všiml jste si něčeho podezřelého? Vyslídil jste něco?“ Nešťastný pan Lála musel spolknout dehonestující tón otázky. A rovněž musel připustit, že paní Marika se chovala tak, jak se na vdanou ženu sluší a patří. „Tak vidíte,“ ukončil to pan Fischer. Přesto jsem se zeptal, jestli v jejich vztahu nedošlo k nějakému problému, hádce… Muž se dvěma tituly místo odpovědi vstal a my jsme se poklonkovali. „Pokračujte v pátrání,“ řekl v brance, „zdvojnásobte síly. Snažte se. Jedno musí být jasné: policii do toho zatím rozhodně tahat

nebudeme. Doufám, že se můžu spolehnout na vaše slovo. A díky za Sáru! Mimochodem, co dostala k večeři?“

V autě si pan Lála ulevil: „Ten chlap mě nepřestává překvapovat. Mám pocit, že si z nás dělá srandu.“

„Nevím, jestli v tom případě té jeho srandě rozumím,“ přiznal jsem se. „Bojím se, že tohle všechno myslí vážně. Poslyšte, jak byste se choval, kdyby vám najednou takhle zmizela žena?“ Lála se pousmál. „Víte, jak je to s tím blbým vtipem o ženských po čtyřicítce, co si nemůžou hrát na schovávanou, protože by je nikdo nehledal… Leda že u Fischera je za tím opravdu něco jinýho.“ Poznamenal jsem, že Marice ovšem není čtyřicet a podle všeho vypadá atraktivně. Lála kýval chápavě hlavou. „A jak to vůbec je s tím vaším klubem kurviček?“ Napomenul jsem ho, že v jeho věku by se o něco takového nemusel vůbec zajímat. „Co vy víte o mým věku, chlapče,“ zamumlal nakvašeně.

Doma jsem se hned snažil vyzvědět, co se to dělo v Ruzyni za manévry. Kateřina mi nebyla s to poskytnout mnoho informací. Dostali tip na nějakého člověka, který má přiletět prvním ranním letadlem z londýnského Heathrow. Měl mít u sebe něco, co by policii zajímalo. Když ho zajistili, nic podezřelého u něho nenašli. Každopádně ho důkladně vyšetřují, jenže to vypadá na mezinárodní ostudu.

„Něco s terorismem?“

„Chceš snad, abych si to kvůli tobě vymyslela?“

Měla zase mizernou náladu. Ondřej Hackenschmied si vzal skutečně dovolenou a případ brutálních vražd dostal na starost jakýsi major Solař z Českých Budějovic, údajný specialista na podobnou trestnou činnost. Nějak se ta personální šaráda proflákla ven a ji pořád obtěžují novináři s nepříjemnými dotazy. Solař také něco pustil ven, co chtěl kapitán ještě udržet pod pokličkou. Zřejmě měla na útvaru skutečně náročný den. Vypadala sklesle a vyčerpaně.

Navrhl jsem připravit pozdní večeři. Správně jsem tušil, že celý den nic nejedla. Udělal jsem kuskus se zeleninou a kuřecím masem. Obvykle to měla ráda, ale dnes se v talíři jen porýpala.

„Neměla by sis to tak brát, je to jenom práce. Musíš teď myslet víc na sebe a tady toho…“ Položil

jsem jí ruku na ploché bříško. Nic zatím nenasvědčovalo tomu, že uvnitř se probouzí nový život. „Já vím,“ řekla Káča, ale jídla se už nedotkla. Docela mě to znepokojovalo.

Ráno jsem měl naprosto nečekaný telefonát. Kapitán Hackenschmied. „Voláš z Třeboně?“ zeptal jsem se.

„Dřepím pořád na zadku v Praze, ale co nevidět zvednu kotvy.“

Mlčel, jen jsem slyšel jeho dech, jak vtahoval kouř cigarety. „Štve tě to, co?“

„Jo, něco takovýho,“ přiznal lakonicky. „Jsem asi vůl, ale pořád na to musím myslet. Už se mi tam jedna stopa možná začala rýsovat, teda jen takovej nápad.“

Možná mě chce do toho zasvětit. Vzrušením mi začalo tlouct srdce. „Chceš se sejít, Ondro?“

„Já nevím. Zapomeň na to. Už jsem připravenej k odjezdu na jih…“ Nechtěl jsem na něho tlačit.

„Pamatuješ, jak jsem se tě ptal na tu zmizelou holku? Blanka Baronová. Potřeboval bych zjistit její bydliště a dostat se do toho kvartýru. Taky bych rád věděl, kde přesně bydlí její rodiče. Má to snad být Český Těšín. V seznamu je tam pět Baronů… Stačilo by, kdybys zavolal někam do vaší evidence. Já bych to měl složitý.“

„Na prohlídku bytu zapomeň. Tamto ti zařídím.“

„Díky. Kdybys ten odjezd ještě odložil, dáme hlavy dohromady.“

„Člověče,“ povzdechl si. „Ty jsi nějak vyrostl.“ Zastyděl jsem se.

Druhý den mi na mobil přišla adresa Františka a Lídy Baronových. O Blance ani slůvko. Přesto jsem byl rád.

Byla sobota a cesta do Českého Těšína se mi zdála nekonečná, přestože jsem do Ostravy cestoval pendolinem a odtamtud už to nebylo daleko. Připravoval jsem si, co Baronovým řeknu. Nemohl jsem je strašit nepotvrzenými obavami o život jedné z jejich dcer. Vymyslel jsem si příhodu o svém bratrovi, který ji kdysi miloval, pak se rozešli, ztratili kontakty, a on, přestože by po letech chtěl vztah obnovit, nemá ani adresu, ani odvahu sám po Blance pátrat. Bylo to přitažené za vlasy, ale měl jsem zkušenost, že s čím pitomější historkou člověk vyrukuje, tím je úspěšnější. Že bratra nemám, to už bylo zcela okrajové.

Předem jsem se neohlásil, takže mi nezbývalo, než doufat, že nepodnikám tu dlouhou cestu nadarmo. Dole bylo otevřeno, podle údaje na poštovní schránce jsem zjistil, že jsou až v osmém patře. Výtah smrděl něčím neidentifikovatelným a byl celý zrytý a počmáraný. Otevřel mi muž v trenýrkách a

tílku. Měl hromotluckou figuru jako někdo, kdo celý život pracoval v uhelných dolech nebo železárnách. Ramena a paže, že by mohl ohýbat ocelové tyče. Spustil jsem svou pohádku o bratrovi.

„Tak koho hledáte? Tady byl hotový babinec,“ přerušil mě a poškrábal se na bílými chlupy zarostlém hrudníku.

„Blanku. Je to přece vaše dcera, ne? Potřeboval bych zjistit její pražskou adresu, v telefonním seznamu není, takže… A kdyby to šlo, tak – kvůli bráchovi – se o ní i něco dozvědět. Jestli není

vdaná… On totiž…“ Až jsem se zakoktal. Díval se na mě nepřívětivě a vůbec se mi nesnažil usnadnit komunikaci. Natož aby mě pozval dovnitř. V hloubi bytu jsem zahlédl nejspíš jeho ženu. Měla uši nastražené, aby jí neuteklo jediné slovo, ale k nám nešla. Bydleli v třípokojovém bytě, který najednou byl, když děti odešly z domova, nepochybně zbytečně velký.

„Nemám dceru Blanku,“ řekl pan Baron na rovinu, ale dveře mi kupodivu před nosem nezabouchl.

„Počkejte, jste přece…“

„Slyšel jste dobře. Nemám dceru Blanku. Neobtěžujte mě, prosím.“ Bylo to sice nečekané, ale přesto jsem nepochyboval, že jsem na správné adrese. Jen se muselo něco stát. „Přijel jsem až z Prahy,“ řekl jsem prosebně. „Já vím, že…“

Až teď dobouchl dveře. Nezbývalo, než odejít. Scházel jsem pěšky, snad díky nějakému vnuknutí jsem si nepřipouštěl, že by moje čtyřhodinová cesta z Prahy měla skončit takovým fiaskem. Když jsem byl

v pátém patře, uslyšel jsem rychlé kroky. Dohonila mě drobná žena, kterou jsem prve zahlédl v bytě.

„Nezlobte se na něho,“ šeptala a vzala mě za ruku.

„Promluvíme si venku, paní Lído?“ Odvedla mě do nedalekého parku. Chtěl jsem ji aspoň pozvat na kafe a dort do cukrárny, ale řekla, že v těch hadrech, co má na sobě, by se styděla mezi lidi. Tak jsme si sedli na lavičku.

„Znáte naši Blanku?“ zeptala se mě.

„Bratr byl do ní přede dvěma roky zamilovaný až po uši…“

„Aha, nic nevím… Jak se váš bratr jmenuje? Škoda, že tu naši žabku neznáte. Myslela jsem, že se od vás dozvím, jak se v Praze má. Už se mi skoro tři týdny neozvala. Nevíte, co s ní je?“

Vyrukoval jsem s tím svým příběhem a zapsal si Blančinu adresu, kterou naštěstí paní Lída znala zpaměti. Skutečně žije v privátu ve Vršovicích, Smrčinové ulici, u fotbalového stadionu. Vůbec se mi to nelíbilo. Pamatoval jsem si, že poslední tělo zabité mladé ženy se našlo nedaleko odtud. Fotbalový stadion sousedil s plaveckým areálem.

„Víte, František se na ni zlobí. Nemůže jí odpustit, co dělá.“

Teď se mi ten vymyšlený bratr hodil; zeptal jsem se, co může Blanka dělat, aby rozzlobila svého tátu natolik, že se k ní nehlásí.

„Dělá v Praze rehabilitační masérku. Ještě v Těšíně si udělala nějaký ten kurz, když nemohla jít po škole dál, jak chtěla… Jenže tady je to s prací bída, všude jsou Polky, dělají za polovic a kdovíco ještě. Blanička teda odjela do Prahy a můj muž na ni tehdy křičel, aby se nevracela, že…“ Z očí jí vytryskly slzy. Otřela si je cípem zástěry.

„Co je špatného na práci masérky?“

„Já vím, že nic,“ řekla plačtivě, „ale on si bůhvíco představuje. Že se svobodná holka nemá co dotýkat nahých mužských, takové ty zbytečné řeči. Vyčetl jí i toho chirurga, co si u něho nechala udělat úpravu. Jenže na to si ušetřila sama, když ještě chodila na různé brigády. Víte, on to nemyslí špatně, ale má tvrdou hlavu a, jak se říká, myslí postaru. Blanka je ale moje nejmilejší děcko. Hezká jako panenka a poctivá. A chce to někam dotáhnout, ne jako my tady v Těšíně. Jak může, pošle mi nějaké

peníze na přilepšenou. Váš bratr si vybral dobře.“

„Nevíte, jestli teď Blanka náhodou nemá známost?“

Paní Baronová pokrčila rameny, ale zároveň po mně šibalsky loupla pohledem. „To víte, mně se nesvěřila, ale copak děvče jako ona může být sama? Ale jestli někoho má, tak zatím určitě nic vážného, to by mi přece napsala… Ať si váš pan bratr nedělá starosti a najde si ji. Jestli je tak sympatický jako vy…“

„Rozhodně je mladší,“ ujistil jsem ji. Řekla, že to je dobře. Ta zkazka mi začínala být stále trapnější. Rozloučili jsme se a já slíbil, že budu Blanku pozdravovat a vyřídím jí, aby se mámě co nejdřív ozvala. Ve vlaku jsem ještě nad tím vším přemýšlel. Baronovi nemají ani potuchy o nějakém privátním doktorském salonu, kam jejich dcera dochází. Otci stačilo k zanevření na dceru už to, že dělá masérku. Kdyby se snad dozvěděl víc… Ten chlap by byl schopný jí ublížit.

Pendolino se hnalo krajinou jako blesk a monotónní pohupování vagonu mě nakonec dokonale uspalo. Probral jsem se až na Wilsonově nádraží.

Na mobil mi přišla od Kateřiny nečekaná zpráva. Večer k nám přijde kapitán Hackenschmied. Napsala, abych koupil nějaké sýry a červené víno. Mojí ješitnosti se trochu dotklo, že to šlo přes Káču, proč se Ondřej nedomluvil přímo se mnou?

Abych nějak vyplnil zbývající čas, brnknul jsem doktoru inženýru Fischerovi. Nebyl sdělný, dozvěděl jsem se jen tolik, že dosud nemá od ženy ani nikoho dalšího žádnou zprávu. Možná ke mně ztratil důvěru, blesklo mi hlavou, třeba mě do toho nechce zatahovat. Nebo mu vyhrožují a zastrašují ho.

Byl jsem proti tomu bezmocný a měl jsem z toho nedobrý pocit. Něco se dělo, ale jaksi skrytě, takové neviditelné proudy. Zrádné, číhavé.

Byl jsem moc zvědavý, s čím přijde kapitán. Do Třeboně tedy neodjel. Také mu to nedá spát.

Uvědomil jsem si, že musím nakoupit, tak jsem ještě skočil do obchodního domu. Udělal jsem si menší pěší výlet a vzal to oklikou přes Smrčinovou ulici. Jsou tam dlouhé bloky domů, postavených na přelomu padesátých a šedesátých let, mezi nimi jsou parčíky s velkými stromy. Docela poklidné bydlení. Našel jsem číslo baráku, které mi udala paní Baronová. Domovní vchod byl zamčený a na

skle přilepená cedulka nabádala partaje, aby dbaly na zavírání na dva západy. U mě to bylo podobně. Před dvaceti lety ještě nebylo zvykem dělat z domů nedobytné pevnosti. Situace se od té doby zhoršila. Je fakt, že do Prahy přitáhla spousta verbeže. Lidé se necítí jistě ani ve svých bytech. Každý druhý má v nočním stolku nabitou bouchačku nebo na zahradě hodně ostrého hafana.

Chvíli jsem tam postával a doufal, že někdo půjde ven nebo dovnitř. Měl jsem štěstí, jeden z kluků, hrajících na plácku fotbal, otevřel dveře a nechal mě vklouznout dovnitř. Zeptal jsem se ho, jestli nezná nějakou slečnu Blanku Baronovou. Zakroutil hlavou. To je další fenomén doby. Lidé spolu mohou bydlet desetiletí v jednom domě, ale neznají se ani od vidění. Pokud někdo nemusí, o druhé se nezajímá.

Měl jsem obavu, že vůbec nemusím byt najít, protože nejspíš nebude označený Blančiným jménem. Šlo o státní byty, takže ten, kdo jí ho pronajímal, to dělal načerno. Na schránce jsem však Blanku Baronovou našel, sice připsanou pod jakýmsi Josefem Kracíkem, ale zato i s uvedeným číslem bytu. Zkusil jsem tam zazvonit, ale nikdo neotevřel. Zato naproti se otevřely dveře. Pán asi šedesátiletý. Že uviděl mě, ho asi zklamalo. „Promiňte, myslel jsem, že…“ Nevěděl jsem, zač se mi vůbec omlouvá.

Řekl, že čekal slečnu Baronovou.

„Zvonit na vlastní byt?“ Rozpačitě se usmál. „Vidíte, to mě ani nenapadlo.“ Kývl jsem hlavou a představil se. Zopakoval jsem pohádku o bratrovi, kvůli kterému se snažím dívku najít.

„Už jsem ji pár dnů neviděl,“ řekl muž, „chtěl jsem vrátit olej, co jsem si od ní půjčil. Něco tak banálního… viďte?“ Zeptal jsem se, jestli ji dobře zná. „Bydlí tady asi šest roků, tak to víte. Ona je sama, já vdovec. Ale nemyslete si nic špatnýho. Mám ji rád jako dceru.“

„Omlouvám se za indiskrétnost,“ řekl jsem tiše a popošel k němu, „kvůli bratrovi… totiž… Nevíte, jestli má nějakou známost?“

Podíval se na mě jako na sňatkového podvodníka. „O těhle věcech jsme se pochopitelně nebavili, promiňte, v tom vám nepomůžu.“ Nebyl jsem si jistý jeho upřímností. Něco jistě věděl, ale nepovažoval za vhodné mi to sdělovat. Nechtěl jsem se nechat odbýt. „Chodí sem za ní někdo?

Myslím v poslední době.“

„I kdyby, tak vám po tom při vší úctě nic není.“

Řekl jsem mu, že bratra nemám. Jsem soukromý detektiv a mám podezření, jestli se Blance Baronové něco nestalo. Shánějí se po ní v práci, a jak jistě ví ze zpráv, v Praze bylo zavražděno několik

mladých žen.

„Myslíte…“ V jeho hlase se objevila nejistota.

„Raději bych věděl.“

„Nevšiml jsem si, že by měla nějaký návštěvy. Je to slušná ženská, příjemná, vždycky pozdraví a prohodíme pár slov. Nic důvěrnýho, samozřejmě.“

„Víc mi toho nemůžete říct? Kdy jste ji viděl naposledy?“ Šestým smyslem jsem tušil, že něco skrývá. Podíval se na mě takřka omluvně. „Totiž… je to týden. Šel jsem s košem na dvůr a potkal ji na schodišti. Šla s nějakým pánem.“

„Co byl zač?“

„Vypadal normálně, slušně.“

„Mohl byste mi ho popsat? Věk, oblečení…“

„Tak čtyřicet padesát. Dnes všichni chlapi vypadají dobře… Už nevím… ale ano, byl v tmavým obleku. Prošedivělý knírek. Vidíte, teď mi dochází, že jsem ho už tady na chodbě viděl. Možná šel za ní. Vypadal tak slušně. Jako strýček…“

„Brýle?“

„Ne. Ale Blanka nesla takovou větší kabelu.“

„Šli k autu?“

„To nevím. Neviděl jsem, kam míří.“

„Kdy to bylo?“

„Přesně to neřeknu, mně už všechny dny splývají dohromady… Pátek, sobota, neděle… No, tak týden to bude. Tehdy jsem ji viděl naposledy.“

„A ta taška? Jako kdyby tam měla víc věcí?“

„Něco takovýho.“

Dal jsem mu vizitku, kdyby si ještě na něco vzpomněl. Když jsem odcházel, zavolal na mě. „Říkala mu: ‚pane doktore‘.“

„Jste si jistý?“

„Naprosto. ‚Pane doktore‘.“

„Potřeboval bych se do toho bytu dostat,“ řekl jsem na rovinu. „Znáte majitele?“ Dokonce mi dal jeho adresu. Pan Kracík teď bydlí v Karlině. Koupil si tam byt a tenhle vršovický pronajímá.

V obchodním domě jsem udělal pořádný nákup. Jakýmsi zázrakem jsem si vzpomněl, co Kateřina kdysi pronesla o kapitánovi – že je vysazený na francouzské sýry a dobré červené. Obojího jsem koupil požehnaně.

Káča udělala studené mísy. Viděl jsem jí na očích, jak se na Hackenschmiedovu návštěvu těší. Vrátila se jí konečně skvělá nálada a dokonce si v kuchyni něco prozpěvovala. Když mluvila, měla příjemný hlas, ale zpěvačka by z ní nikdy nebyla. Hodila ještě na sebe květované šaty, které jí dělaly pěknou figuru. Nosila teď hodně krátký účes, prý aby měla s vlasy co nejméně práce, ale hlavně věřila, že jí ten chlapecký sestřih sluší. Měla jemné rysy a vynikal tak její úzký nos a velké oči. Šaty měly pochopitelně výstřih a Kateřina ráda nechala nahlížet do svých zákoutí. Dřív mi to nebylo nejmilejší, ale musel jsem si zvyknout. Už jsem to ani nekomentoval.

Stačila mi ještě udělat malou přednášku, jak se mám nebo přesněji nemám chovat, co smím říkat, abych kapitána nenaštval, čemu se smím a musím smát a na co nemám narážet. Dozvěděl jsem se, že Ondřej je dva roky rozvedený, manželka od něj utekla, když nemohla vydržet jeho posedlost zaměstnáním; naštěstí mu nedělá problémy při styku s dcerou… Nevím, proč jsem musel být do všeho zasvěcený.

Kapitán přišel o půl hodiny později, než byl ohlášený. Na tvářích měl strniště, pleť našedlou a košili v podpaždí zpocenou. V ruce držel ošoupanou koženou naditou brašnu, jakou nosívají instalatéři.

Nesundal si boty a svalil se na sedačku. Kateřina na mě vrhla významný pohled, abych se raději ničemu nedivil. Přinesla na konferenční stolek mísu se sýry a Hackenschmied ze sebe vyrazil těžko interpretovatelný povzdech. „Co dělá majůrek?“ obrátil se na mou nastávající.

„Solař? Velký vlny,“ prohlásila poněkud pohrdavě. „Někdo má pocit, že musí působit akčně. Mobil neustále u ucha, jedno hlášení za druhým, dostal do pohybu stovky policajtů po celý Praze. Akorát si nikdo není jistý, jestli ví, co sleduje. Ale nahoře to asi dělá dobrej dojem.“

„Hm,“ řekl kapitán.

„Co ta dovolená?“ zeptal jsem se. „Nechytáš bronz na jihu?“

„Kašlu na to. Oni mě tak nakrkli, že jim to nemůžu darovat. To je teď najednou ohromná móda odvolávat kriminalisty uprostřed vyšetřování. No nic… Doufám, že když se dozvíš něco novýho,

nenecháš si to pro sebe.“ Tím se obracel na tiskovou policejní mluvčí, která mu právě dolévala skleničku francouzského červeného. Nezdálo se mi, že by ho nějak vychutnával. Nalít mu nějaké patoky, mělo by to asi stejný efekt.

„Nevím, když jsi odvolanej z případu,“ troufla si Kateřina. Kapitán se podíval na mě, jestli to tak nechám být. Pokrčil jsem nezaujatě rameny. Hackenschmied to nakonec přešel mlčky.

„Hele, chlape,“ rozevřel tu umaštěnou, osahanou brašnu, našel jednu obálku a rozprostřel až s pedantskou přesností na stolku vedle mísy se sýry fotografie tváří mladých žen. „Tyhle tři jsme už identifikovali.“ Byl jsem rád, že to jsou civilní snímky z kartotéky. Jen to nebyly ty mrňavé portréty z občanských průkazů, ale jejich zvětšeniny do formátu A4. Dívky se na nich usmívaly, byly pečlivě učesané a hleděly kamsi do neznáma mimo objektiv. Pozadí mělo vždy světle našedlý nádech. „Máš fotku tý svý? Baronová se jmenuje, ne?“

Přiložil jsem její snímek k ostatním. „Nevím, jestli tam patří,“ řekl jsem.

„No,“ odtušil. „Možná jo, možná ne. Mají ty holky kromě toho, že jsou mrtvý, něco společnýho?“

„Nic o nich nevím.“

„Dobře,“ řekl Hackenschmied a vzal jednu fotku do ruky. „Tohle je ta první. Jaroslava Drozdová. Dvaadvacet roků. Narozená a bytem v Praze, svobodná, bezdětná.“ Jarka měla na fotografii plný slovanský obličej, pravidelné rysy a zdravé růžolící tváře. „Zaměstnaná jako prodavačka v luxusním obchodu s dámským spodním prádlem v ulici Na Příkopě. Zatím žádnej policejní záznam. Nic nápadnýho, podezřelýho. Našli ji v noci na ulici blízko jejího bydliště v Libni. Nikdo nic neviděl, nemáme svědka. Navíc místo nálezu není místem činu. To je stoprocentní. Mrtvá už mohla být den, maximálně den a půl. Nic u sebe neměla, sotva spodní prádlo, ale nechce se mi věřit, že by zloděj takhle postupoval. Její přítel má stoprocentní alibi.“

„I to může být podezřelý,“ namítl jsem.

„Kecy, když má alibi, je to tak. Těch milenců ovšem mohla mít víc, ale to zatím není potvrzený,“ povzdechl si kapitán. „Ke znásilnění ale nedošlo.“

Druhá v pořadí byla Dana Prokešová. Vysloveně atraktivní bruneta. Ondřej řekl, že měla devětadvacet, pracovala jako asistentka v soukromé reklamní agentuře. Její mrtvolu, zahrabanou mezi odpadem, našel bezdomovec na staveništi domu nedaleko jejího bydliště v Nuslích. Nejspíš ji ale pachatel rovněž zabil jinde a tam jen schoval. Místo činu se dosud nepodařilo najít. Z toho vyplývá, že se svědky to je mizerné.

Třetí, teprve nedávno identifikovaná, byla Eva Burdová. Dlouhovlasá blondýna se smyslnými rty Bardotové. V posledních dvou letech života nebyla zaměstnaná, ale dalo se předpokládat, že se živila jako lepší prostitutka. Měla nedokončenou vysokou školu a ovládala plynně tři světové jazyky. Byla nalezena v přízemním bytě, jehož majitel byl dlouhodobě v zahraničí a nejspíš s vraždou neměl nic společného. Ani zde neodpovídalo místo nálezu těla místu vraždy. Nikomu by se nepodařilo tak důkladně odstranit všechny krevní stopy. Vzhledem k tomu, jak bylo její tělo pořezané, muselo vzniknout tolik biologických stop, že by je nezahladil ani odborník.

Pak tu byla poslední fotografie, ta, kterou jsem sám doplnil, snímek Blanky Baronové. Nechtěl jsem její pověst ničím špinit, tak jsem jen konstatoval, že pochází z Českého Těšína a pracuje jako masérka. Řekl jsem, že vůbec nemusí být posledním článkem řetězu. Zatím Baronovou nikdo

neztotožnil s neidentifikovanou mrtvou dívkou.

„Dobře,“ zabručel kapitán, jako kdyby věděl o mé polopravdě a respektoval ji. „Tak co mají společnýho?“

Kateřina se sklonila nad stolkem a beze slov si prohlížela portréty dívek. „Musí mít něco společnýho? Proč?“

„Pokud to udělal jeden pachatel a nebyl to šílenec, co vraždí nahodile, mělo by je něco spojovat. Pokud to udělal psychopat bez motivu, bude to mnohem horší. A bůh pomoz Solařovi.“

„Ty tomu ale nevěříš,“ nanesl jsem.

„Spíš nechci věřit. Takovou hru bych hrál k smrti nerad.“

„Tak jo,“ řekl jsem a začal chodit po obýváku. „Jsou všechny mladý. Do třiceti roků.“

„Mladý, mladý… Pomůže nám to? Tři pohlavně zneužitý nebyly. Ta poslední měla bezprostředně před zabitím styk. Jestli ovšem šlo o znásilnění, to při pitvě nezjistili.“

„Sakra,“ měl jsem na něho zlost. „Dvě jsou blondýny, dvě tmavovlásky. Všechny bydlí v Praze…“

Vtom se ozval zvonek. Podíval jsem se tázavě na Kateřinu. Nikoho jsem nečekal. Zrovna teď, když tu byl Hackenschmied, by byla každá návštěva nevhod. Na rtech mé nejdražší se objevil potměšilý úsměv. „To bude pan Lála,“ řekla a rozesmála se při pohledu na můj výraz. Otočila se a spěchala do předsíně. Kapitán na mě upřel ten svůj unavený pohled.

„Jsme přece parta, ne?“

Už jsem slyšel Lálovo funění, jak si zouval boty. Přišel v tesilkách, které jsem na něm nesnášel. Těsné tílko měl zastrčené do kalhot, aby vynikla jeho pyknická postava. Nikdy se nesnažil svou tloušťku jakkoli maskovat. Vřítil se do obýváku jako velká voda, s kriminalistou si bouřlivě třásl rukou, jako kdyby byli největší kamarádi. Mně pokynul se znatelně menším nadšením. Hackenschmied pro něho představoval větší autoritu než já, jeho chlebodárce. To mu v minulosti nebránilo v tom, aby se přede mnou nevyjadřoval o jeho vyšetřovacích metodách se shovívavou blahosklonností.

Svalil se do křesla a zašilhal po míse. Kateřina ho vybídla, aby se neupejpal. Prohlásil, že to je pro něj škoda. Nechal se nejprve nutit, a teprve pak, jako kdyby nám poskytoval milost, si pokrytecky zobl sýra. Zároveň mžoural na rozložené snímky dívek a došlo mu, o čem právě byla řeč.

„Co mají všechny tyhle chuděrky společnýho…“ Nebyla to ani tak otázka jako konstatování. Kapitán Hackenschmied si otřel způsobně ubrouskem ústa a odložil talířek.

„Ty první tři, když nebudu mluvit o slečně Baronovy, nejsou ani stejně starý, aby byly spolužačky, nechodily ani na stejnou školu, mají rozdílný vzdělání. Pokud víme, tak každá pracovala v jiným oboru. Zjistili jsme, že ani dvě z nich nespojuje společná známost s nějakým chlapem. V Praze žije přes milion lidí a je pravděpodobný, že se nikdy nesetkaly.“

„Mohly se třeba jen tak potkat na ulici…“ řekl pan Lála.

„Jistě,“ kapitán se nepozastavil nad irelevantností té poznámky. „Ale vědomě se nikdy nemusely sejít. A přesto jsou mrtvý a způsob jejich vraždy se setsakra podobá.“

„Musíme na to jít odjinud,“ prohlásil Lála.

„Jak to myslíte?“ zeptal se kapitán.

„Vzít to od konce. Od jejich smrti.“

„Přesně tak,“ Ondřej Hackenschmied se konečně pousmál. „To, co je nepochybně spojuje, je fakt, že je někdo zavraždil.“ Otočil se na Kateřinu a předem se jí omluvil za to, co se chystal udělat. K průkazovým fotkám přiložil několik snímků ze soudní pitvy. „Ty už ale ses na to zvyklá…“ Kateřina

na okamžik zavřela oči. Pomalu přikývla. Jistě, něco takového neviděla poprvé. Polkla nasucho, vstala a odešla do kuchyně. Byl jsem rád, že se na to nebude dívat s námi. Na něco takového si nelze jen

tak zvyknout. Jen kapitán se tvářil, že to s ním nic nedělá.

Záběry poslední oběti jsem už viděl, ale zaskočilo mě, jak i ty zbylé fotografie vypadají podobně. Byl to hnusný pohled. Člověk, který něco takového dokázal spáchat, nebyl jen obyčejný vrah, zabíjející v afektu nebo ze zištnosti. Aspoň jsem měl z toho takový pocit. Proč musel ta těla ještě zohavit množstvím řezných ran?

„Příčinou smrti nebylo bodný nebo řezný poranění, jak by to mohlo na první pohled vypadat,“ řekl kapitán do ticha. „Měly zlomený vaz. To zabití bylo provedený rychle, bleskově, skoro by se dalo říct odborně. Doufejme, že i bezbolestně. Nikde neproběhl zápas. Za nehty obětí se nenašla žádná kůže, neměly podlitiny ani škrábance. Jen ta poslední se trochu vymyká, ale ne zásadně. Podle patologa měla na temeni ránu: buď ji něčím praštil, nebo na něco spadla. Náhoda to samozřejmě nebyla.

Tohle,“ ukázal prstem na jednu z řezných ran, „udělal pachatel až dodatečně. U poslední stejně jako u těch tří předcházejících. To už naštěstí nežily. Udělal jsem si kopie pitevní zprávy, kdyby snad někdo z vás…“ Položil protokoly na stůl. „Je to samozřejmě jen mezi náma, ale po tom, co mi udělali… Jsou to naprosto důvěrný materiály. Dokud jsem dělal na případu, nic se nedostalo na veřejnost. Jestli teď Solař něco pustí ven…“

Kateřina zakroutila hlavou, že se nic takového zatím nestalo.

„Zatím,“ konstatoval kapitán. „Až mu začne téct do bot, obrátí se na veřejnost s prosbou o pomoc. Přitom bude muset prozradit řadu věcí, který je vždycky lepší držet pod pokličkou.“

Pan Lála si vzal složku na klín a začetl se do toho. „Co psychologickej profil pachatele?“ zeptal jsem se Hackenschmieda.

„Cože?“ obrátil se ke mně, jako by prve nevnímal.

„Co na to psycholog? Sestavuje se přece něco jako jeho…“

„Hele,“ skočil mi roztržitě do řeči, „já na to moc nedám. Moudra vycucaný z prstu. Někdy to sedne, většinou střelí vedle. No, co asi… To zohavení údajně prováděl v afektu. Zabíjel je s rozmyslem, ale pak se dostal do nějakýho transu a začal si počínat jako šílenec.“

„A motiv?“

„Bože,“ kapitán se zamračil, „motiv… Ani nevíme, jestli nemají spolu něco společnýho. Všichni se

mohli třeba sejít na dovolený u moře: budoucí vrah a jeho oběti. Něco se stalo a on je teď likviduje jednu po druhý. Mohli chodit do autoškoly, aerobiku, těch možností je nespočet. Když na tohle přijdeme, budeme nejspíš znát motiv. Ale jestli se nikdy nesešly… Jasně, i na to pamatovali. Emočně nevyzrálá osobnost, komplexy z dětství, necitelnost k druhým, sklon k násilí… Mstí se na ženách za něco, co mu udělaly, nebo si jen vsugeroval, že mu nějak ublížily. Mně jsou tyhle freudovský nebo jungovský spekulace v podstatě ukradený. Je to pořád totéž. Nestalo se, že by zrovna mně to pomohlo najít pachatele. To akorát v amerických filmech…“

Pan Lála si při čtení pitevních protokolů mumlal, snad si přeříkával latinské názvy, pokyvoval hlavou a každou chvíli se chápavě pousmál, jako by to, co se dozvěděl, potvrdilo jeho myšlenku.

Víno mělo na Hackenschmieda příznivý vliv, už nevypadal tak sklesle, jako když přišel. Přesto prohlásil, že mu koneckonců může být celý případ ukradený, dokonce má být ukradený, a že sám nechápe, proč se tím ještě zaobírá, když by mohl dřepět na rybách u rybníka na chalupě. Ale bylo to řečeno jen tak do větru a nikdo z nás tomu nevěnoval pozornost.

„Je to moc zajímavý počteníčko,“ liboval si pan Lála spokojeně a Kateřina ke mně vyslala zoufalý pohled. Pokrčil jsem nedbale rameny. To byla přece její iniciativa sem Lálu zvát. Dostal jsem se do toho nevinně. Dokonce jsem si pamatoval, jak ještě před časem na mě tlačila, abych ho nezval domů, že je na něj alergická. Možná to bylo po tom, co nás dva přistihl dovádět v posteli a naskytl se mu pohled na Káčiny vnady. I když nebyla zrovna cudná, prohlásila tehdy, že producírovat se nahá před takovým chlípným dědkem nemá v úmyslu.

Lála ještě bral do ruky pitevní fotografie a zkoumal detaily. Kapitán Hackenschmied však jeho počínání sledoval s větším zájmem než já. „Přišel jste na něco?“

Lála se zatetelil blahem. „No, nevím, jestli jsem zrovna na něco přišel,“ kvokal s falešnou skromností,

„ale tady tohle je zvláštní. Všechny mají pořezaný tváře… ale rány jsou v podstatě jen povrchový. I to tu píšou. Samozřejmě musela být při tom spousta krve…“

„Už byly mrtvý, takže…“ upozornil ho kapitán.

„Jistě,“ pokračoval Lála, jako by se nechumelilo. „Jenže rána na prsou je hluboká. U všech. Jako kdyby je chtěl odříznout.“

„Ale neudělal to,“ řekl kapitán soustředěně.

„Neudělal,“ prohlásil pan Lála.

„Čas na to určitě měl.“

„Takže nechtěl trofej, kterou by si odnesl s sebou. Nebyl to fetišista.“ Kateřina se neudržela a okřikla ho. Lála se rychle omluvil a mrkl na mě.

„Klínu se nikdy nožem nedotkl, jen horní poloviny těla. A ty ženy ani nebyly znásilněný,“ zopakoval kapitán.

„Přesně tak. A je tady ještě další věc,“ pan Lála se rozčilením začal zadýchávat, „tady se uvádí, že ty ženy prodělaly operaci prsou, vždy obou, takže nešlo o odstranění karcinomu, ale o plastickou chirurgii. Nejspíš si nechaly udělat zvětšení.“

Hackenschmied vstal a zezadu přistoupil k panu Lálovi. Položil mu ruce na ramena. Působilo to dojmem, jako by se ho chystal masírovat. Hleděl však na mě a prsty se mu ani nepohnuly.

„Jenže nikde se ten implantát nenašel. On jim ten silikon prostě vyřízl z těla ven. Ten si odnesl jako fetiš.“

„Takže vy jste to věděl…“ konstatoval posmutněle pan Lála. „Naservíroval jste mi ten dort už bez šlehačky a třešničky.“

Kapitán kývl hlavou a řekl, aby si z toho nic nedělal. Kateřině se udělalo nevolno a vzdálila se do koupelny.

„Je to tak, máme co do činění s vrahem, který se zaměřuje na ženy po plastický operaci prsou. Samozřejmě to může být ale náhoda, tyhle zákroky jsou dnes běžný jako vrtání zubů.“

Po kapitánových slovech dlouho nikdo nic neřekl.

Kateřina mezitím připravila espreso. Napětí z nás trochu opadlo. Hovořili jsme o běžných věcech, ale moc nám to nešlo.

„Nevím, jak s váma můžu počítat,“ přiznal se Hackenschmied. Prohlásil na rovinu, že je rozhodnutý na případu pracovat bez ohledu na to, že byl odvolaný a je de facto na dovolené. Věděl, že je to proti všem služebním předpisům, nemůže využívat standardních postupů ani prostředků, které by jinak měl k dispozici. Samozřejmě ví, že ho jeho kolegové nenechají ve štychu, ale i ti to budou muset dělat tajně, aby major o ničem nevěděl. „Kromě práce nic v životě nemám. Tohle je můj největší případ a musím ho dotáhnout do konce.“

„Jdeme do toho s váma,“ řekl pan Lála. Bylo to směšné, ale zároveň dojemné.

„Myslel jsem si to,“ usmál se kapitán. „Takovou partičku jsem teda ještě neměl.“

Kateřina si uvědomila absurditu situace a varovala svého kolegu před neopodstatněným nadšením. Hackenschmied se na ni podíval a posunkem naznačil, aby raději nic neříkala. Pak s námi ještě rozebral celou situaci a rozdělili jsme si jednotlivé úkoly. Pro mě bylo samozřejmě prioritní zjistit, jestli je Blanka Baronová onou čtvrtou mrtvou ženou. Měl jsem ale už téměř jistotu, že tomu tak je. Když jsem byl v Českém Těšíně, její matka se přece zmínila o chirurgovi, který dceři prováděl zákrok. Musel jsem však mít úplnou jistotu a hledat dál, především v jejím bytě. To také bylo to, co po mně kapitán chtěl. Měl jsem si poradit, jak budu umět.

Dohodli jsme se na pravidlech vzájemné komunikace a slíbili Hackenschmiedovi, že jeho osoba bude pro nás tabu.

Brzy nato kapitán odešel. Tušil jsem, že nepůjde domů, ale dál bude sledovat nějakou stopu. Nemohl jsem se ho však na nic vyptávat.

Pan Lála se stále nezvedal z křesla. Cítil důležitost okamžiku a náležitě si ho vychutnával. Zato já jsem žádnou povznesenou náladu necítil. Ať jsem to vzal, odkud se dalo, zmocňovala se mě spíš zoufalost než nadšení. „Mluvil jsem s jedním známým od celníků,“ lezlo z Lály jak z chlupaté deky.

„Kvůli tomu incidentu na letišti.“

Vděčně jsem k němu stočil hlavu a v duchu ho tisíckrát poprosil za prominutí. Mohl být sebevíc

nesnesitelný, ale tohle se mu nedalo upřít: houževnatost a neodbytnost. Když ho vyhodili dveřmi, vlezl tam oknem. Když jsem se na něho utrhoval, dokázal to přejít. Jako věrný pes, zachovávající za všech okolností loajalitu k pánovi. To mi připomnělo čokla Fischerových, kterého měl zase na starosti. Řekl, že se o něj zrovna stará manželka.

„Celníci dostali anonymní hlášku na jednoho Angličana, co měl to ráno přiletět z Londýna. Podle toho telefonátu měl mít u sebe nebezpečnej biologickej materiál. Akorát dlouho nevěděli, o koho se jedná, takže celnicí normálně prošel… Taky asi nečekali, že bude tmavej. Zadrželi ho až venku u taxíků.“

„To už věděli, kdo to je?“

Pan Lála se zavrtěl nad šťouravostí mé otázky, na niž neznal odpověď. „To už věděli. Jenže… když ho zadrželi a udělali osobní prohlídku, nic podezřelýho u něho nenašli.“

„Třeba to nebyl on. Nebo to byl planej poplach.“

„A náš Fischer nedojel kvůli zácpě na magistrále do Ruzyně… Vsadil bych se, že právě s ním se měl sejít. Nejspíš ho někdo předběhl a ten materiál převzal. Každopádně z Anglána, co byl ve skutečnosti Pákistánec nebo Ind s britským pasem, nic nedostali, žádnou bombu nenašli, takže ho zase pustili a on se hned vrátil na obrátku do Londýna nebo kam.“

„Znáte jeho jméno?“

„Jistě,“ řekl pan Lála a ukázal mi ho zapsané v notýsku. Znělo hodně exoticky a nezapamatovatelně: Vinod Sethna.

Najít skutečného nájemce státního bytu ve Smrčinové ulici, pana Josefa Kracíka, nebyl žádný problém, ba dokonce byl ochotný se se mnou sejít. Namluvil jsem mu do telefonu, že hledám podnájem, můj strop je deset tisíc měsíčně a spokojím se garsonkou na kraji Prahy. Dali jsme si rande v centru. Byl mi celkem sympatický, měl kolem čtyřicítky, nedělal ze sebe víc, než byl. Aspoň přede mnou.

Řekl jsem nad šálkem kávy, že se chci usadit v Praze, protože tam, odkud pocházím, je to s prací špatné, jsem automechanik a chtěl bych se časem udělat pro sebe. Nejdřív ale potřebuju byt… Nebyl to ode mě nejšťastnější nápad, hned se chytil těch vozidel a začal se vyptávat na příčiny poruchy startování svého renaultu. Když jsem viděl, že na mě začíná hledět podezřívavě, vyšel jsem s pravdou ven. Jsem soukromé očko a hledám slečnu Blanku Baronovou. Vím, že bydlí u něho v podnájmu ve Vršovicích. Nic na to neříkal a zřejmě si sumíroval v hlavě, jestli odejde od stolu a nechá mě i s mým čmucháním. „Nikdy jsem ještě neviděl soukromýho detektiva,“ prohlásil posléze. Zvědavost zřejmě zvítězila nad opatrností. „To znám jen z detektivek. Většinou to bývají velcí sympaťáci.“ „Jo, v knížkách,“ řekl jsem skromně. „Vás vyhodili od policie?“ Jen v základních bodech jsem mu nastínil sv
é curriculum vitae absolventa filozofie. „Taky se v tomhle životě nehodlám předřít,“ přiznal se mi. Nejspíš si myslel, že je moje profese náramná flákárna a vysedávání po kavárnách. „Jen jsem měl to štěstí, že jsem bez přičinění přišel k nějakým prachům, takže teď se už jen starám, aby nesly mladý. Víte, jak to říká náš prezident: investovat do nemovitostí.“

V podobném duchu jsme klábosili dobrých patnáct minut. Ani jsem ho nemusel ujišťovat, že neshledávám nic morálně závadného na faktu, že pronajímá svůj státní byt. Ostatně mě ujistil, že ty další, co koupil, jsou v jeho vlastnictví. „Proč vlastně hledáte Blanku?“

„Blanku? Jak dobře ji znáte? Kdy jste ji viděl naposledy?“

Smíchem jsme vybuchli naprosto současně. Tak bychom se opravdu daleko nedostali. Na otázky se patří mezi slušnými lidmi odpovídat. Začal jsem tím, že mám opodstatněné obavy, že slečna Baronová byla zavražděná. Teď byla řada na Kracíkovi. „Nijak zvlášť se s ní neznám, hezká mladá holka, příjemná, ale…“

„Co ale?“ Rozhodil paže. „Neměl jsem moc příležitostí se s ní vídat. Peníze za nájem mi posílá na účet. Těžko bych hledal záminku, proč se s ní sejít.“

„Kdy jste ji viděl naposledy?“

„Nevím přesně, dva měsíce… Jsem snad podezřelej?“

„Jako všichni, pane Kracík,“ řekl jsem v žertu.

„Netvrďte mi, že vyšetřování vede soukromý očko.“

„To je moc složitá historie. Co se před dvěma měsíci stalo?“

„Co by se mělo stát? Spálilo se jí topný tělísko na bojleru, tak mi volala, jestli bych neobstaral výměnu. Zařízení bytu je totiž částečně státní, takže jsem u toho musel nějak figurovat, aby nevyšlo najevo…“

„Byl jste u tý výměny?“

„Bylo to tak lepší. Znáte instalatéry, když na ně nedohlídnete, tak rozmlátí i to, co nemusí.“

„A slečna Baronová?“

„Byli jsme tam oba.“

„Všiml jste si něčeho zvláštního?“

„Co by to mělo být?“

Dostal jsem se na slepou kolej. Pokrčil jsem rameny. „Jaký na vás dělala dojem? Myslím povšechně…“

„Přišla mi trochu úzkoprsá… totiž trochu staropanenská. Ovšem její prsa naopak…“ udělal výmluvné gesto. Určitě musel přehánět. „Ona měla i oblečení složený do komínků jako my na vojně. A mluvila spisovně a často se červenala. Jako nájemník byla anděl. Akorát… vidíte,“ zarazil se. „Platila naprosto přesně v termínech, který jsme měli dohodnutý. Peníze měly přijít na účet před čtyřmi dny, ale platba nenaskočila. To je zvláštní.“

„Zkoušel jste jí volat?“

„Myslel jsem si, že je v Rakousku, takže jsem se nezneklidňoval.“

„Copak ona jezdila do Rakouska?“

„To fakt nevím.“

„Tak proč jste to řekl?“

„Mám pocit, že měla venku přítele. Něco takovýho mi řekla. Pamatuju si to proto, že jsem ji prosil, aby mi dala včas vědět, kdyby hodlala kvůli němu opustit byt. Ale nic víc nevím. Nikdy jsem ho neviděl, nevím, jak se jmenuje, ani jestli tam k ní chodil.“

„Předpokládám, že máte od bytu klíč.“

„Nemám,“ řekl. „Každej novej nájemník si vyměňuje zámek.“ Povzdechl jsem si.

„Ale můžu zavolat zámečnickou pohotovost. Ukradli mi dnes klíče. V občance mám pořád jako trvalý bydliště Smrčinovou.“

Ta jeho vstřícnost mi byla až podezřelá. „Udělal byste to pro mě?“

„Co když tam leží mrtvá?“

Řekl jsem, že to opravdu nepředpokládám.

„Tvrdil jste přece…“

„Chtěl byste na policii identifikovat jistou zavražděnou mladou ženu?“

Otřásl se. Do toho se mu opravdu nechtělo. Nebyl jsem policista, abych ho dovedl na prosekturu. Ale do svého bytu se podívat chtěl. Možná to nebylo ani proto, aby mi pomohl, jako se chtěl přesvědčit, v jakém stavu ten kvartýr je.

Kracík přivolal taxi a udal adresu. Cestou ještě zavolal do nonstop zámečnického servisu. Zřejmě to nebylo poprvé, co využíval jeho služeb, protože číslo měl uložené v mobilu. Na řemeslníka jsme ani nemuseli čekat dlouho. Ukázal mu občanku, ale byla to spíš jen formalita. Dveře byly regulérně zamčené na dva západy. Otevření bezpečnostního zámku s kováním trvalo dvacet minut.

Pak jsme vstoupili dovnitř. Šlo o dvoupokojový byt s kuchyní a příslušenstvím. Všude nesmírně pečlivě uklizeno, čisto, každá věc měla jistě svoje neměnné místo. Pan Kracík stál v předsíni, odkud sledoval moje chování. Byl už klidnější, žádná mrtvola zde evidentně neležela a byt nebyl zdemolovaný. Choval se diskrétně, jako kdyby respektoval soukromí nájemce. Přesto jsem chtěl vědět, jestli si nevšiml něčeho zvláštního. Jestli něco nechybí nebo nepřebývá. Zopakoval, že nikdy nestrkal nos do věcí, do nichž mu nic nebylo. Odtušil jsem, že jde o obdivuhodnou vlastnost.

Nemyslel jsem to ani ironicky, nejspíš přede mnou nic nehrál.

„Myslíte, pane Kracíku, že slečna Blanka má nebo měla umělá prsa?“ Podíval se na mě, jako kdybych si z něho dělal blázny. „No, jestli nemá, jak se říká, silikony,“ upřesnil jsem mu to ještě a zopakoval jeho velikášské gesto. „Nevím, jestli bych to poznal,“ řekl upřímně. „Ne že bych si nevšimnul… ona opravdu měla čím se pyšnit, ale…“

„Dobře, chápu,“ víc jsem na něho v této otázce nenaléhal. Otvíral jsem jednu zásuvku po druhé, otvíral skříně, botník a vše zase navracel do původního stavu, aby se nepoznalo, že se s věcmi manipulovalo. Podle malého množství spodního prádla ve skříňce v ložnici jsem usoudil, že Blanka Baronová nejspíš něco vzala s sebou. Neznal jsem její šatník, takže u ostatního oblečení bych si

netroufal spekulovat.

„Víte, čím se živí?“ obrátil jsem se znova na pana Kracíka, aby neměl dlouhou chvíli.

„Snad se zmínila… rehabilitační sestra nebo něco takovýho. Dojížděla někam do nemocnice, snad na Karlovo náměstí.“

„Nechal jste se snad někdy namasírovat?“

Pousmál se. „Ne, to mě ani nenapadlo, vidíte.“ Řekl jsem mu natvrdo, čím se slečna Baronová živila. Odhadl jsem ho správně, vylekalo ho to. „Prostitutka?“ vyrazil ze sebe nevěřícně. „To bych do ní nikdy… Taková slušná holka.“

„Třeba byla slušná. Nesmíte mít předsudky.“

Na znamení souhlasu se zašklebil. „Máte pravdu. Ovšem v mým bytě snad…“

„Nevypadá to na to,“ řekl jsem a napadla mě hluboká myšlenka. „Tyhle holky koneckonců za peníze prodávají jen samy sebe. Mnohem horší kurvy jsou ti, co za prachy, a mnohem větší, zaprodávají život nás ostatních.“ Myslel jsem tím naši politickou garnituru, ale nechal jsem na Kracíkovi, aby si to přebral po svém. Myslím, že se mu ta myšlenka zamlouvala.

Nakonec jsem se dostal k sekretáři a knihovně. Velká čtenářka rozhodně nebyla. Pár ženských románků, rady do domácnosti, atlas koček a příručka o účetnictví fyzických osob. Objevil jsem i složku jejích daňových přiznám za posledních pět roků. Nedalo mi to a prozkoumal jsem je. Jako hlavní obor podnikání osoby samostatně výdělečně činné skutečně uváděla rehabilitaci. V loňském roce činil její hrubý příjem necelých devět set tisíc korun. V hlavě jsem si spočítal, že to představuje kolem sedmdesáti tisíc měsíčně. Pokud klient platil kolem tří tisíc, dal se takový obnos celkem slušně vydělat. Náklady si slečna Baronová snižovala paušálem. Kracíkovi jsem ty doklady raději neukázal a zase je vrátil na své místo. Pořád jsem nenacházel to, co jsem chtěl najít. Diář nebo něco na ten způsob. Počítač neměla, takže jsem předpokládal, že si poznámky o zákaznících a denní plán vede ručně.
Jistě, mohla ho vzít s sebou, ale pokud jsem znal ženy, tak podobné věci po kabelkách nenosí.

Podle toho, co jsem se domýšlel, neměla důvod písemnost schovávat. Soudil jsem, že se necítila ohrožená. Ten soused ji přece viděl, jak s oním mužem odchází naprosto klidně. Prý ji ani nedržel v podpaždí, jak se to někdy – s pistolí schovanou pod sakem – při únosech dělává.

Nakonec jsem kožený robustní diář našel zasunutý vedle matrace v posteli. Vypadalo to, že si před usnutím vždy dělávala rekapitulaci dne.

Diář byl skutečně vedený pečlivě den po dni. Tušil jsem, že mám v ruce nesmírně důležitý materiál, který může vnést do případu světlo. Mělo to jeden háček. Netroufal jsem si ho odnést. Moje přítomnost a počínání, byť za přítomnosti oficiálního majitele bytu, by se dala označit jako porušení celé řady paragrafů. Navíc tu stál pan Kracík a mně bylo jasné, že pokud je Blanka skutečně mrtvá, policie co nevidět najde i jeho a vyslechne. To, co tu provádím, by mohlo mít pro mě osudový důsledek. Udělal jsem chybu, že jsem s sebou nevzal digitální fotoaparát, jenže jsem nepředpokládal, že to půjde tak rychle a dostanu se do Blančina bytu už dnes. Listoval jsem si diářem, ale nebyl s to se soustředit na fakta, která obsahoval. Kracík si uvědomoval moje dilema. „Nic jsem neviděl, pane,“ řekl mi. „Jen si to vemte k sobě. Oni sotva poznají, že něco chybí. Já jim to neřeknu.“

Nebylo mi po srsti tolik riskovat a vydávat se Kracíkovi napospas, ale moje touha vlastnit Blančin

diář a moct ho večer v klidu prostudovat, byla silnější než opatrnost.

„Asi bude nejlepší, když budu čekat, až se mi policajti sami ozvou, co myslíte? Nebudu jim přece hlásit takovou prkotinu, že mi nájemnice dluží za nájemný a nebere mobil…“

Doma jsem si udělal v kuchyni pohodlí, navařil kýbl kávy s mlékem a vypnul všechny zvuky, aby mě nic v soustředění nerušilo. Dřív jsem si pouštěl při práci vážnou hudbu, ale v poslední době jsem musel mít absolutní ticho. Že by šlo o příznak stárnutí?

Blančino drobné úhledné písmo v diáři na mě najednou zapůsobilo tak sugestivně, že jsem ji skoro uviděl fyzicky před sebou. Měla samozřejmě tu podobu, kterou jsem znal z civilní fotografie.

Uvědomil jsem si, že její nesmyslně pořezané tělo dosud leží v boxu na prosektuře, zatímco v jejím vršovickém bytě jsou její košile, trika a blůzky srovnané do přepečlivých komínků, na nábytku se ještě nezačal usazovat prach a na kuchyňské lince zůstal jediný neumytý hrníček se zbytkem čaje na dně. Ona, která všechno tolik plánovala, je nepochopitelně mrtvá, hnusně a nedůstojně zbavená života, a její osud, který sama znala s přesností na hodiny dopředu, se brutálně obrátil proti ní.

Chvíli jsem ani nebyl s to analyzovat její záznamy. Myslel jsem na ni. Měla více tváří a nebylo jasné, na kterou z nich se vrah zaměřil. Která z těch jejích podob byla falešná? Ta, kterou ukazovala svým rodičům? Ambiciózní mladá dívka, která hledá uplatnění ve velkém městě? Věřila, že bude jako rehabilitační pracovnice pomáhat nemocným, nebo už od začátku plánovala svoji skutečnou profesi? Proč namlouvala svým kolegyním z pánského privátu, že se chystá studovat medicínu? A jak viděla sama sebe? Věděl jsem, že spousta holek, které se prodávají, ztratí po čase úctu k sobě samým.

Blanka však do této skupiny nezapadala. Jejich klub byl ostatně něco jiného než šlapání po chodnících nebo vykořisťování omezeným pasákem. O sebe a svůj byt dbala, což svědčilo minimálně o tom, že jí na životě záleží.

Pořád jsem se musel vracet k tomu muži, který s ní odcházel z bytu. Věděl, co je Blanka Baronová zač? Byl to zmíněný cizinec? Anebo otec, který se přece jen vydal hledat z Těšína ztracenou dceru do Prahy? S ním by přece také klidně odešla…

A byla tu ještě jedna děsivá myšlenka – pokud vraždy všech čtyř dívek spolu souvisejí, kde je řečeno, že se řetězec uzavřel? Pachatel je na svobodě a třeba si vyhlíží novou oběť. Co Marika Fischerová? Nebo hledá ženu se silikonovými ňadry?

Vypil jsem naráz hrnek kávy a začal se zevrubně probírat diářem. Nejdřív jsem to vzal od konce, od onoho pátku, kdy byla naposledy v privátu čtyř růžiček. Měla tam zapsané dvoje iniciály. JB na druhém místě byl nepochybně Jiří Bártů. Byl objednaný na 16.00. Před ním, v pravé poledne, tam byl zapsaný nějaký MZ. Žádného takového jsem neznal. Bude nutné získat co nejpodrobnější seznam doktorů s domovským právem na Žižkově. Následující den si na příslušnou stránku sobotního dne namalovala malé srdíčko. Pak byly čtyři stránky prázdné. Ovšem na ten týden už měla zase nasmlouvané zákazníky. Iniciály s uvedenou hodinou. I na dnešek. Možná tam zrovna na ni někdo čeká. Všichni doktoři se přece nemuseli dozvědět, že zmizela.

Jedno bylo zřejmé: na ty čtyři dny neplánovala žádnou práci v privátu. Měla je vyhrazené pro někoho, koho označovala srdíčkem. Ten symbol byl sice výmluvný, ale iniciála by mi byla užitečnější.

Povzdechl jsem si. Vzal jsem to zase od prvního ledna a vedle na čistý list papíru vypsal z diáře všechny iniciály, frekvence jejich návštěv i poznamenaná jednociferná čísla. Nemohlo jít o nic jiného, než o inkasované sumy. Slečna Baronová si opravdu vedla mimořádně pečlivé účetnictví.

Nepotřebovala vydávat faktury, ani neměla registrační pokladnu, ale přesto své daňové povinnosti hodlala plnit na sto procent.

Když jsem zpracoval celý diář, překvapilo mě, že těch iniciál tam nebylo uvedených zase tolik. Přesně patnáct. Nejrůznější iniciály: KD, MS, PŘ… Jeden milenec označený pouze jako F se tam objevil jen jednou. PŘ dvakrát. Nepoznalo se, jestli u F jde o iniciálu křestního jména – Filip, František, Ferdinand, nebo iniciálu příjmení. Ti ostatní tvořili gardu třinácti víceméně pravidelných klientů.

Šťastné, nebo fatální číslo?

Jiří Bártů čili JB docházel za Blankou Baronovou přibližně třikrát měsíčně, ale nebyl jejím nejfrekventovanějším milencem. Podle svého přehledu jsem mohl na první pohled poznat, koho přijímala nejčastěji. Byl to onen neznámý MZ. Můj spolužák, který mě ostatně do případu zmizelé Blanky zatáhl, jejím amantem nebyl. Žádný VP tam nefiguroval. Leda by se skrýval za tím neznámým srdíčkem, ale o tom jsem pochyboval.

Vytočil jsem Václavovo číslo do kanceláře. Vzala to sestřička, a když zjistila, že nejsem pacient, byla na mě protivná jako stará fúrie. Dovtípil jsem se, že si pan doktor nepřeje, aby mu přepínala každý telefonát. Nicméně jsem na ni vyvinul takový nátlak, že si nedovolila mě nespojit. Nakonec se ukázalo, že tam Vašek zrovna nestrká endoskop do hrdla pacienta, ale docela obyčejně relaxuje u turka s cigaretou.

„Tak co, detektive? To se ti to žije, když ti někdo platí za flákání, co? Už jsi tu naši růži vypátral?“ Byl jsem už na jeho hulvátské manýry zvyklý. Hulákal do telefonu, že to muselo být slyšet až do čekárny. Ujistil jsem ho, že se na tom intenzivně pracuje a možná jsem dál, než by si připouštěl.

„Žije?“ zeptal se a z jeho tónu jsem cítil, že by si to upřímně přál.

„Moc bych za to nedal.“

„Do prdele,“ ulevil si. „Kdo je ten hajzl?“

„Předčasná otázka, Vašku. Ale s tvým slovníkem souhlasím.“ Zasmál se tím svým zvláštním hřmotným způsobem. „Znáš to, kdo s čím zachází, tím taky schází. To myslím všechny ty zadnice, vyměšování a podobně. Když seš gastroenterolog, tak se ženským na prsa zrovna nedíváš.“

„Když už jsme u toho, nevíš, jestli Blanka měla silikony?“

„Hele, chlape, já s ní nic neměl.“

„Já vím.“

„Řekla ti to snad?“

„Vedla si záznamy o všech amantech.“

„Ty vole,“ zvolal pobaveně. „To bude hodně choulostivej materiál.“

„Mohla mít plastiku?“ držel jsem se věci.

„No, velký je měla dost. Nahou jsem ji neviděl. Pokud měla umělý prsa, tak bych to ani nechtěl vidět. Ona tam vždycky někde zůstane jizvička a navíc mám pocit, že dotýkat se umělý hmoty… Prostě musíš se obrátit na někoho, kdo ji obhospodařoval. Mně se teda nikdo nechlubil. Výběr máš určitě bohatej.“

„Třináct chlapů,“ prozradil jsem mu. Usoudil, že to není nic moc. „Jednoho označovala srdíčkem. Takovým jako od Havla.“ Trochu jsem před ním předstíral cynismus, abych hrál se stejnými kartami.

„Netušíš, kdo si ji tak získal?“

„Pochop, že tam mám jiný favoritky.“

Uvědomil jsem si, kvůli čemu vlastně Václavovi telefonuji.

„MZ?“ opakoval po mně. „Ministerstvo zdravotnictví.“

Myslel jsem, že si ze mě dělá legraci. Nedělal. „MUDr. Mirek Zatloukal. Fakt dělá na ministerstvu zdravotnictví, dřepí taky v lékový kategorizační komisi. Člověče, to je moc důležitá persóna. Persona grata – aspoň pro všechny farmaceutický společnosti.“ Nechal jsem si to vysvětlit. Pokud tahle komise schválí nějaký lék a zařadí ho do určité kategorie, je tento prostředek hrazen zdravotními pojišťovnami. Pacienti ho vyžadují, aby nemuseli doplácet, a doktoři ho předepisují. Pro výrobce je kategorie plně hrazených léčiv samozřejmě ternem.

„Kdykoli jsem si odskočil k našim holkám, tak jsem tam na toho Zatloukala narazil. Pokud nebyl zrovna v chambre separée, tak aspoň vysedával u baru a ládoval se chlastem. Přesněji řečeno – byl naléván, protože mu to vždycky někdo majznul. Myslím, že i to šoustání měl gratis. Z platu ministerskýho úředníka by si takhle vyskakovat nemohl. To víš, já bych za něj nedal ani floka, ale kolegové, co jsou zaměstnaní u firem, mu zatraceně lezli do prdele.“ Poznamenal jsem, že někdo se uměl dobře narodit. „Proč se na toho vyžírku ptáš?“

„Měl Baronovou hodně v oblibě. A ten pátek, kdy byla v práci naposledy, měl u ní svou šťastnou hodinku. On a Bárta.“

Václav ztišil do mobilu hlas a prozradil mi něco důvěrného. Blanka, stejně jako ostatní růžičky, Zatloukala nesnášela. S tím jeho placením jsou totiž občas potíže. Navykl si chodit do klubu jako domů, užije si a čeká, jestli se ex post najde sponzor. Ne vždycky holka dostane, co jí náleží.

Za chvíli mi zavolal pan Lála. Trvalo pět minut, než se dostal k jádru věci. Musel jsem vyslechnout několik historek z jeho pátrání po paní Marice Fischerové. Naznačoval mi, jak to bere od podlahy, málem od spolužáků z mateřské školky. „Čuju, že by mohla mít milence,“ řekl posléze.

Připomněl jsem mu jeho nedávné prohlášení. Přestože ji sledoval na každém kroku, hlídal jejich dům a oťukal všechny sousedy, nenarazil na kontakt s podezřelým mužem. Namítl, že právě to mu teď přichází jako zvláštní. Navíc má pocit, že Fischer sám něco takového tuší, a proto nereaguje způsobem, jakým by reagovala většina mužů, kdyby jim zmizela manželka, navíc za tak podivných okolností. „Nechce do toho vůbec tahat policii.“ Pak to teprve ze sebe vyklopil. „Fischerovi ráno přišla esemeska. Že pokud se chce ještě s manželkou vidět, má dělat jen to, co je zapotřebí. Cituju doslovně, můj drahej kolego.“

Byl to skutečně nezvyklý text zprávy. „A co je zapotřebí?“

„To tam není, ale Fischer asi tuší, oč jde.“

„Ptal jste se ho?“

„Zač mě máte? Za nedochůdče? Navíc já s ním nejsem v kontaktu,“ opáčil dotčeně. „On to všechno stejně vztahuje k firmě. Vidí za vším konkurenční boj. Ostatně kvůli tomu nás přece platí,“ dodal s

jasnou výčitkou, „abychom to rozkryli. Místo toho, abysme mu předhodili hlavu konkurence na talíři, aby si na ní mohl smlsnout, my ještě připustíme, aby mu unesli manželku.“

„Měl byste být důslednější v tom, co říkáte; konkurenční boj není totéž co pohlednej amant,“ upozornil jsem ho taktně. „A pak,“ přemýšlel jsem nahlas, „s milencem, pokud jím byl, nejspíš odešla, respektive odjela na motorce dobrovolně.“

Lálu jsem jen tak nevyvedl z rovnováhy. „Kde je řečeno, že milenec Marilyn není od konkurence?“

„Milenec je vždycky od konkurence,“ pronesl jsem bonmot, ale oba jsme věděli, že není na místě. Lála to samozřejmě myslel tak, že přítel, potažmo únosce Fischerové může mít něco společného s některou z nám známých farmaceutických firem, Vaxxi nebo Clumm. „Mimochodem, odkud přišla ta textovka? Co to je za číslo?“

„Daleká cesta, marné volání,“ povzdechl si melancholicky. „Šlo to na mobil přes internet z nějakýho počítače. Nejde to prozvonit zpátky. Tahle technika je pro nás někdy prokletí.“

„Co Fischer?“

„Má nervy v kýblu. Dnes se mě ani nezeptal na čokla. Mimochodem – tahle Sárinka už žere jen šunku a karlovarský suchary. No a co máte vy novýho?“

„S váma se to nedá srovnávat,“ řekl jsem lakonicky a zavěsil. To ho namíchlo a zavolal znovu. Už jsem nebyl tak úsečný.

„Víte,“ řekl Lála komisně, „asi vás to nezajímá, ale kápl jsem na pár pikantností. Totiž, to ráno, co se mi Marilyn ztratila, ji jeden ze sousedů viděl, jak sedí za nějakým chlápkem na motorce. On přílbu měl, ale ona ne. No a paní odnaproti ji nedlouho potom viděla, jak odjíždí od svýho baráku v nějakým cizím autě. Údajně seděla za volantem. Vsadil bych se, že v tu dobu jsem ji ještě hledal v tý rokli.“

„A motorku tahle všímavá paní neviděla?“

„Tu ne, ale určitě ji tam nikde nenechali. Prohledal jsem celou obec. Řekl bych, že on jel na mašině a milá dáma v autě. Co to ale bylo za značku, jsem nezjistil. Barvu mělo světle modrou nebo šedou.“

Odpoledne mi Kateřina prozradila, že policii se konečně podařilo identifikovat čtvrtou oběť. Skutečně se jedná o Blanku Baronovou. Solař mě prý pozdravuje a děkuje za tip. Sama však neví, nakolik to myslí vážně. Zeptal jsem se, jestli to už ví náš kapitán. Jistěže; když mu telefonovala, měl už své informace. Nebyla přece jeho jediným informačním zdrojem.

Zpráva to byla samozřejmě krutá, i když jsem nic jiného neočekával. Kupodivu jsem cítil, že se mi ulevilo. Aspoň jedna věc byla jistá. Považoval jsem za svou povinnost to ještě oznámit Václavovi. Mobil nebral, znamenalo to, že ordinuje, tak jsem mu nechal záznam v hlasové schránce. Svým způsobem to bylo lepší.

„Co budeš dál dělat?“ zeptala se Kateřina.

Rozhodil jsem paže. „Tohle pro mě de facto skončilo. Měl jsem vypátrat, co se s Blankou stalo. Teď už to víme. Svůj úkol jsem splnil.“

„A kapitán?“

„Myslíš, že se mnou počítá?“

„Tutově,“ řekla Káča a nejistě se mi zahleděla do očí. „Připadá si určitě osamělej.“ Ani ona se netvářila zrovna vesele. Věděl jsem, že toho má v práci nad hlavu. Nepostěžovala si mi ani slůvkem, ale právě z toho, že to v sobě dusila, jsem usuzoval, že mele z posledního.

Pokynul jsem jí, aby si sedla vedle mě. Objal jsem ji. V tu chvíli mi připomínala malou bezbrannou myšičku, byla tak drobná, a přece v ní začínal ještě nový život. Musela se s ním dělit o zbytky sil.

„Taky jsem osamělej,“ šeptal jsem jí do vlasů.

„Houby seš osamělej,“ odstrčila mě. „Nesnaž se mě citově vydírat. Teď potřebuju mít vedle sebe chlapa, na kterýho se můžu spolehnout.“

„Hele,“ zatvářil jsem se naoko dotčeně, „já nevím, kdo koho do něčeho tlačí.“

Uvědomila si, že nezvolila nejvhodnější metodu. Obratem se proměnila v roztomilou kočičku. Nedalo se tomu odolat, slíbil jsem jí, co chtěla. Alespoň co se týkalo kooperace s kapitánem toho času na dovolené. Ale kdyby začala mluvit o svatbě, také bych přitakal. Sám jsem se divil, proč s tím ještě nezačala.

Ráno jsem se vypravil za dr. ing. Fischerem do firmy Vaxxi. Nebyl jsem předem ohlášený, ale i kdybych ho nezastihl nebo mě nepřijal, byli tam další, se kterými jsem toužil pohovořit mezi čtyřma očima. Zamrzl jsem hned na první instanci. Fischerova sekretářka slečna Eva Kalábová měla stále příjemně vrnivý hlas, i když to bylo spíš dílem přírody než jejím nastavením vůči mé osobě. Pořád mluvila překotně, jako kdyby nestíhala. Naštěstí už věděla, kdo jsem. Nebyl jsem ve firmě zdaleka poprvé, ale s ní jsem zatím důvěrněji do styku nepřišel. Takže buď někomu ze zaměstnanců došlo, že ten pohovor, co s nimi vedu, je humbuk, nebo to uniklo jejímu šéfovi, Vladimíru Fischerovi. Mně osobně to zas tolik nevadilo, tyhle mimikry byly spíš stylem pana Lály.

„Jestli jdete za panem ředitelem, tak vás musím hned zkraje zklamat,“ chrlila na mě s obdivuhodnou kadencí, kterou by jí záviděl každý raper, „protože je už od rána na ministerstvu, hned vám řeknu, s kým má jednání… jistě, s doktorem Zatloukalem ohledně ConFlu.“

„To je co?“

Ušklíbla se. „Nový název naší budoucí vakcíny proti pandemické chřipce.“

„Aha,“ spadla mi čelist.

„Nic si z toho nedělejte, to jméno má teprve týden. Takže co? Budete na něho čekat? To by se mohlo protáhnout…“

„Už jste snídala?“

Vyvalila na mě ty své podmanivé oči. Musel jsem uznat, že není ošklivá, i když můj typ to zrovna nebyl. Postavit ji do základního tábora pod Mount Everest a pustit, zastaví se až na vrcholu. Ale to jsem si možná jen namlouval; nemít doma samodruhou Kateřinu, možná bych se na Evu Kalábovou culil ještě s větším elánem. Přesto jsem věděl, co se sluší a patří. Přistoupil jsem blíž k ní, až jsem cítil vůni jejích zrzavých vlasů. Nepokrytě jsem je zkoumal, jestli ta barva není dílem chemie. Měla je stejné i u kořínků. Všimla si mého pohledu a s jistým zadostiučiněním prohlásila, že je skutečně

přírodní zrzka. Vysekl jsem jí poklonu. Můj pohled teď spadl dolů na její kolena a lýtka. Úplnou náhodou jsem si přitom všiml v koši pod jejím kancelářským stolem roztržené fotografie. To je vždycky zajímavý motiv. Zdálo se mi, že na té polovině snímku, která byla vidět, poznávám pana Vladimíra Fischera. K jeho identifikaci si ale člověk musel odmyslet ty začmárané oči.

„Ale vy asi teď jen tak nemůžete odejít, co?“ dráždil jsem ji. Samozřejmě to zabralo.

„Abyste věděl, tak půjdu,“ prohlásila rezolutně. „Stejně tady končím a nenechám se nikým buzerovat, kdy a s kým si můžu odskočit na jídlo. Zvete mě? Můžeme zajít do Obecního domu, co říkáte?“

„Není to moc daleko?“ Zhrozil jsem se při představě, co tam může tenhle živel spořádat. Kavárna Obecního domu patří v centru Prahy k nejdražším a navíc nepatřím k obdivovatelům secese. „Mají tam výtečné dorty.“ Dokonce nahlas mlaskla. Přejela si rukou po pevném bříšku. Naznačila, že si takový hřích může klidně dovolit.

„V tom případě neodolám.“ Pohlédl jsem zkoumavě na její účes a jakoby mimoděk naznačil, že by se měla upravit. Ženská intuice funguje na sto procent. „Jsem trochu rozcuchaná, viďte?“ „Vypadáte skvěle,“ řekl jsem trochu nejistě. Prohlásila, ať vteřinu vydržím, a odskočila si do koupelničky. Využil jsem toho a sebral z koše všechny tři části fotky. Byla nejspíš pořízená na nějakém podnikovém večírku. Stála tam těsně vedle Fischera. Sice se nedotýkali, ale o něčem jejich postoj vypovídal.

Přesněji její sklon hlavy a výraz tváře. Schoval jsem snímek do kapsy.

Toho rána jsme byli v kavárně Obecního domu takřka jediní hosté. Obsluha byla decentní a dorty skutečně výtečné. Nakonec ta snídaně stála za to.

„Jak se to má s tím vaším končením?“

„Dala jsem výpověď. Teda… dostala ji, ale to byla jen otázka minut, kdo s tím vyrukuje první. Člověka naštve, když šéf jeho práci neocení. Když čekám, co mi řekne, abych udělala, tak jsem málo iniciativní. Když udělám, co považuju za důležitý, strkám podle Vládi nos, kam nemám. To by jednoho nasra… teda namíchlo, omlouvám se.“

„Vládi? Myslíte pana doktora Fischera?“ dělal jsem nechápavého.

Kývla. Zeptal jsem se, jak dlouho je už ve Vaxxi. „Šest roků,“ odpověděla a oči se jí zamlžily. Řekl jsem, že to už je hodně dlouhá doba, aby poznala, jak to ve firmě chodí, co je potřeba udělat a tak dále. Mazal jsem jí med kolem huby. Neznal jsem ženskou, která by slova o vlastní důležitosti slyšela nerada. Eva Kalábová nebyla výjimka.

„Co vám šéf provedl?“

„Jak bych to řekla… Mám na víc, než abych jen třídila poštu a přepojovala telefonáty. Připadám si nedoceněná. Rozumíte?“

„To zní diplomaticky. Přesto – kam chcete jít?“ Sešpulila vzdorovitě ústa. „Ke konkurenci.“

„K firmě Clumm?“

„Třeba. Sáhnou po mně všema deseti.“

„To jistě,“ potvrdil jsem jí domněnku. Pak jsem před ni položil onen snímek, roztrhaný natři díly. Dal jsem si tu námahu, že jsem ho složil dohromady. Vůbec se jí to nelíbilo, zamračila se a zlostně shodila fotku na zem. Trpělivě jsem ji zvedl. „Kde jste to sebral?“ vyštěkla na mě.

„Ve vašem koši. Měla byste být opatrnější.“

Byla naježená jako kočka, když ji pes zažene do kouta. „Vůbec nic vám do toho není.“

„Já taky z tý fotky nevyvozuju žádné závěry. Jste na ni vy a váš šéf. Nejste v indiskrétní situaci…“

„Nedělejte ze sebe blbce,“ řekla. „Je vám přece jasný, jak to bylo. Tohle se přece děje v každý druhý firmě, že se sekretářka zabouchne do šéfa.“

„Asi jo,“ přitakal jsem. „Akorát ne každej šéf je ženatej.“

„Ještě dodejte, že šťastně,“ ušklíbla se. Dokázala být jedovatá a ironická. To se mi na ženských občas líbilo. Rozhovor či soužití s nimi připomínají jízdu na zledovatělé vozovce. Člověk musí být neustále ve střehu – a stejně neví, jak nakonec skončí.

„Šťastně, když to chcete slyšet.“

Chvíli se rýpala v tom skvělém ovocném dortu s oranžovou želatinou, v níž byly úhledně naskládané jahody a ananas. „Starou belu,“ odtušila spíš pro sebe. „Marika je pěkná mrcha a on má oči na pravým místě. Teda když chce.“

Udělal jsem protáhlý obličej. Mohlo to znamenat leccos. Zajímalo by mě, jestli Kalábová ví, že Fischerová zmizela, ale přímo jsem se jí nechtěl ptát. Pokud by jí to nebylo známo, prozradil bych něco, co by jejímu šéfovi rozhodně nebylo po chuti. Vztah mezi Fischerem a mnou by měl mít blízko ke zpovědnímu tajemství. Loajalita se považuje za samozřejmou.

„Přijde mi velice sympatická,“ prohlásil jsem, abych ji provokoval. „A atraktivní.“

„Jo, ty její umělý kozy a odbarvený vlasy… Taky jste na to naletěl?“ Zatrnulo mi v ústech, jako kdybych si kousl do trnky. A to jsem měl právě na jazyku korpus dortu prokládaný krémem a drcenými ořechy. „Všichni tady věděli, co je zač. S kým se stýká. Jen on nemá potuchy.“

„Tvrdila jste, že má oči na pravým místě.“

Záhadně se usmála, vypnula hrudník a urovnala si ramínko podprsenky, které jí sklouzlo z ramene.

„Mě si teda občas všimnul. I toho, že je na mně všechno pravý.“

To mě zas tak nezajímalo, ale přesto jsem vysekl poklonu. „S kým se paní Fischerová stýká?“ Zarazila se. „Nejsem drbna. To máte fuk.“

„Moc bych to potřeboval vědět. S někým od vás z Vaxxi?“

„Řekl vám Fischer, že Marika dřív dělala repa v Clummu?“

„Kdo je to rep?“ Každá profese má teď svůj slovník a kdo je odjinud, nemá šanci rozumět nejprostší větě.

„Neslyšel jste? Reprezentant firmy. Člověk, co nabízí po doktorech produkty firmy. Objíždí s kufříkem všechny ordinace, nemocnice, zásobovače, leze jim do zadku a podmazává je, aby brali zboží. Když čekáte někdy hodinu v ordinaci, než vás doktor vezme, tak tam měl většinou před váma takovýho reprezentanta. S Vláďou se sešli někde ve fakultní nemocnici. On se kvůli ní rozvedl a vzal si ji. Marika pak samozřejmě přestala pracovat, protože o to jí šlo, aby ji někdo zabezpečil a mohla si žít jako prase. Jenže brzo se začala nudit a obnovila dřívější známosti.“

„S kým? Není to náhodou motorkář?“

Nepochodil jsem. Jméno mi neřekla. Všechno, co jsem se od ní dozvěděl, jsem musel brát s rezervou. Byla zhrzená a třeba kolem sebe mlátila naslepo.

„Šéf si vám snad stěžoval?“

„Mně? To sotva,“ vyrazila ze sebe překotně. „Nedal by přece najevo, že mu doma něco hapruje. Je jako ti přiblblí Američani; úsměv, všechno je O.K., mám se skvěle, báječná rodina.“ Řekla, že Fischer myslí jen na práci, na nic jiného. I kvůli tomu se jeho manželství dostalo tam, kde je. Najednou byla jízlivá. Prohlásila, že její šéf je impotentní a všechno mu leze na mozek. Vlastně by ho měla litovat, stala se z něho troska.

„Tak proč o něho tak stojíte?“

„Já? To už je pasé. Teď už ho nenávidím.“

„To od vás není hezké,“ řekl jsem líbezně. „A vůbec, co takovému šéfovi, jako je Fischer, může lézt na mozek? Vaxxi má slušný obrat, prosperuje…“

„Jestli se mu nepodaří udat ConFlu, tak ho dá zahraniční vedení k ledu a nic mu nebude platný, že jsou všichni O.K. Proč myslíte, že teď sedí na ministerstvu u Zatloukala? Aby ho ukecal, že stát má koupit pár milionů vakcín proti ptačí chřipce.“

„Říkáte to tónem, jako kdyby na tom bylo něco špatnýho.“

„Ani v nejmenším,“ zašklebila se. „Jen nevím, jestli je Zatloukal ta správná osoba, jestli nemarní čas…“

Řekl jsem to, co jsem stačil doposud pochytit. O kategorizační komisi a tak podobně. Vysmála se mi. Otázka ochrany obyvatelstva tohoto státu proti pandemii není přece záležitost kategorizační komise a pojišťoven. Namítl jsem, že já to sice vědět nemusím, ale ředitel Vaxxi nepochybně zná ty správné osoby, na které se na ministerstvu obrátit.

„Jo, to zná,“ podotkla uštěpačně zrzavá slečna. „To známe všichni. Jde to postupně: ministr, náměstci, hlavní hygienik…“ Když viděla, že ztrácím nit, dodala: „Jenže k těm se mu nepodařilo dostat. Psali jsme žádost o přijetí, ale zůstala měsíc bez odpovědi. To je celkem na ministerstvu běžný. Nakonec zůstává jen Zatloukal. Ten je většinou ochotnej přijmout kohokoliv.“

Vyslovil jsem podiv nad tím, kolik toho věděla. Zatvářila se polichoceně, ale mělo to prozaické vysvětlení. Korespondence šla přes ni, sama dokonce sestavovala koncepty dopisů včetně žádostí o

slyšení. Věděla i o Fischerových telefonátech. Podezříval jsem ji, že ho občas i odposlouchává.

Dopila kafe a mrkla na hodinky. „Možná už bude zpátky z ministerstva, kdybyste s ním pořád ještě chtěl mluvit.“

„Vrátíme se společně?“

„Proč ne?“ zdvihla udiveně obočí.

„Mluvila jste přece o padáku.“

„Dnes tam ještě zůstanu,“ konstatovala milostivě. „Ale možná nemusíme spěchat. Dala bych si ještě ten váš ořechovej dort.“ Neměl jsem srdce jí ho odepřít. Spořádala ho s bleskovou rychlostí. Zaplatil jsem. Když jsme se vraceli, všiml jsem si, že se za námi pár chlapů otočilo. Slečna Kalábová musela dnes skutečně přitahovat pozornost. Buď to bylo těmi vlasy, nebo délkou její sukně.

„Tak jsem měla pravdu, šéf je tady,“ ukázala na jeho vůz zaparkovaný na vyhrazeném parkovišti. Vyjeli jsme výtahem nahoru. Vladimír Fischer kupodivu neseděl u sebe v kanceláři, ale popocházel po prázdném sekretariátu.

„Tak tady jste,“ hlesl, když slečna Kalábová vešla do místnosti. Neznělo to vyčítavě, spíš rezignovaně. Pak uviděl i mě, ale jako by moji maličkost v prvním momentu ani nepoznal. Pozdravil jsem ho. Sotva odpověděl.

„Zatloukal mě vůbec nepřijal,“ řekl nakvašeně směrem ke své sekretářce.

„Ta schůzka byla opravdu domluvená na devátou,“ bránila se, jako kdyby ji osočil, že něco popletla.

„Já vím, jistě, to není vaše chyba.“ Rázoval si to po sekretariátu jako tygr v kleci. Pak se najednou zastavil a nečekaným pohybem smetl prázdnou skleničku na podlahu. Rozbila se a střepy se rozlétly po místnosti. Kalábová odněkud přinesla smetáček a začala tu spoušť uklízet. Jak tak dřepěla na zemi, byl příjemný pohled na její dolní končetiny. Fischer se však na ni ani nepodíval. „Sakra, ten gauner… Nejdřív mě nechal čekat půl hodiny na chodbě jako školáčka před ředitelnou. Nemají tam ani židli… Ta jeho tajemnice mi řekla, že má ještě důležitý jednání. Prý něco neplánovanýho.“ Všiml jsem si, že se mu zlostí třesou ruce a celý se dusí. „Bylo devět čtyřicet, když vyšli ven.“

Pak teprve pohlédl na mě, oklepal se a ukázal pravicí, abych šel za ním do kanceláře. Kalábové si vůbec nevšímal. „A víte, s kým se tam ten Zatloukal objevil?“ zeptal se mě, jako bych měl všechny ty lidi znát. „S Lípou a Vyrzidilem. Tak se už konečně posaďte!“

„Měl bych je znát?“

„Jistě, vážený.“ Věděl jsem však, že především se před někým potřebuje vypovídat, upustit ventil. K tomu jsem vždycky jako stvořený. „Tak Karlíček Lípa je ředitelem firmy Clumm.“ V jeho hlase zaznělo něco falešného. „Takže je teď na stejný úrovni jako já. Pak mi teda vysvětlete, jak je možný, že ho Zatloukal přijal přednostně, když měl smluvenou schůzku se mnou. Abyste to věděl do detailů, tak o tohle slyšení na ministerstvu ohledně registrace ConFlu jsme marně usilovali měsíc. Mezitím utíká čas do termínu, kdy se mají rozhodnout ohledně řešení pandemickýho plánu. Když se mi po takový době podaří termín dohodnout, sice jen se Zavřelem, protože ministr a náměstci si na mě čas nenajdou, ale budiž, tak ten chlap mi před nosem přijme konkurenci a ještě s nima někam odejde.

Prý ať se ozvu… Taková nehoráznost!“

„A Vyřídil je kdo?“

„Nikdy jste o něm neslyšel? Píše se s rz a krátkým i – Vyrzidil.“

Určitě jsem tohle jméno už zaslechl, ale hned jsem si ho nedokázal zařadit do správné kolonky. „Pan František Vyrzidil,“ vyslovil to s patrným despektem, ale už klidněji; zase mluvil se mnou spisovně, jako kdyby ho přenášela televize. „Ten je šedá eminence všeho, co se tady děje… V sedmdesátých letech emigroval do Lucemburska, ale udržoval sakra podezřelé kontakty s touhle zemí. Podle všeho sjednával pro tehdejší režim nejrůznější obchody, v nichž stát nemohl jednat otevřeně. Export zbraní do podivných zemí s vojenskými režimy, uran… I venku ho vyšetřovali, snad i nějakou dobu seděl, ale vždycky se ze všeho dokázal dostat. Samozřejmě vydělal slušné prachy a i teď po revoluci se ochomýtá kolem všeho, kde se točí miliony. Samozřejmě to žádný troškař nebude.“ Řekl jsem, aby nezacházel do zbytečných podrobností, že znám tyhle všemocné týpky. Ale že bych jejich moc a vliv nedémonizoval. Fischer po
zvedl obočí. „Byl byste překvapený. Jednou jsme se sešli. Já vím, že má styky, ale copak se my můžeme spojit s takovým člověkem?“

„Co vám nabízel?“

„Všechno možný. Zprostředkování kontaktů na ministerstva jak zdravotnictví, tak financí.“

„To by snad stálo za to se spojit i s ďáblem,“ zauvažoval jsem nahlas.

„Spíš s ním než s Vyrzidilem,“ prohlásil Fischer kategoricky. „Navíc jeho finanční požadavky… Třicet procent z ceny zakázky. Jen si to představte… To by mi vedení venku nikdy neschválilo. Navíc tenhle chlap je známý jako falešný pětník. Možná ze mě jen chtěl tahat informace.“ Pak si ještě na něco vzpomněl a pobavilo ho to. „Je to hochštapler. Ptal se mě, na kolik by přišel majoritní podíl akcií Vaxxi.“ Zvedl jsem hlavu. „To je samozřejmě absurdní. I kdyby byl takový balík k mání, tak ani on by na to neměl. Vaxxi je hodně velká ryba. Clumm je proti nám ubohá čudla. Možná právě proto jim teď tak jde o tu zakázku.“

Chvíli mlčel a bylo vidět, že vztek z něho pomalu odchází. Nakonec se mi i omluvil, že mě tahá do těchto problémů, které dosud přede mnou rozhodně nechtěl odkrývat. Řekl jsem, že mi to rozhodně nevadí, protože všechno se mi může hodit.

„Hodit…“ povzdechl si. „Už asi nebude k čemu. Vypadá to, že se tenhle případ uzavře a já už nebudu pro nikoho zajímavý. Skončí sledování, odposlechy, tenhle šílený stres… Mariku snad pustí a po mně zůstane jen tahle prázdná kancelář a židle. Samozřejmě dostanu výpověď pro neschopnost nebo ztrátu důvěry, oni to ani nemusí nijak zdůvodňovat, a na moje místo přijde někdo zvenku, aby po čase zjistil, že v tomhle marasmu stejně neprorazí.“

„Házíte flintu do žita?“ zeptal jsem se.

Fischer zvedl bojovně bradu a oči se mu zúžily do štěrbiny. „Máte pravdu. Nesmím prodat kůži tak lacino. Akorát nevím, jestli po tom všem mi ještě zbývá dost síly. S mojí ženou nic nového? Žádná stopa?“ zeptal se jaksi mimochodem.

„Neřekl jste mi, že dělala ve firmě Clumm. Neřekl jste mi spoustu věcí, pane doktore.“

„Profesionální deformace. Má to něco společného s jejím únosem?“

„Vy tomu přece sám nevěříte, že ji unesli.“

„Vy si jen zahráváte se slovíčky.“ Tomu jsem nerozuměl.

„Únosce jako tajný milenec… Ona není doma, dům je prázdný. Nic o ní pořád nevím, nedokážu se s ní spojit. Můžu si o tom myslet cokoliv. V Praze navíc řádí nějaký ten šílenec.“

„Odpusťte tu otázku, ale nenechala si vaše paní dělat plastiku prsou?“

Vůbec jsem ho tou otázkou nezaskočil. „To má každá druhá, co si to může dovolit. Ženské nejsou nikdy spokojené se svým tělem. Je to jako s garderobou, pořád musí něco vylepšovat. No… jistěže měla. Byl to ode mě dar k jejím třicátinám. Pochopitelně na její přání. Tohle ženě nevymluvíte. Jestli chcete vědět, jestli mě po zákroku snad přitahovala víc…“

Zarazil jsem ho v té intimní zpovědi, která byla skutečně irelevantní. Šlo o záležitost jen jich dvou.

„Kde jí to dělali?“

„Salon plastické chirurgie Afrodite na Novém Městě. Patří samozřejmě k nejlepším. Nechal jsem si udělat reference, to víte, když mají řezat vaši manželku…“ Pak se zarazil, proč mi to vůbec vykládá. Chtěl po mně vysvětlení, ale raději jsem to zamluvil.

„Jak to, že tam s nimi na ministerstvu nebyl i pan Bárta?“ Z mé strany to spíš byla řečnická otázka. Chtěl jsem být v obraze personálních vztahů.

„Proč se ptáte? Znáte ho snad?“ Zřejmě jsem dnes Fischera nepřestával udivovat.

„Ne tak důvěrně jako váš hlavní účetní – pan Malina.“

„Co je s ním zase? Kdykoli spolu mluvíme, tak padne řeč na Malinu.“

„Měl byste se ho zeptat, kde dělal, než nastoupil u vás ve Vaxxi.“

Fischer si zhluboka povzdechl. „Asi to tuším, když to tak říkáte, ale stejně s ním nic nesvedu. Není to v mojí kompetenci. Nicméně díky za upozornění.“

„Asi bych si s Malinou měl promluvit aspoň já.“

„To budete muset počkat, až se vrátí z vedení. Týdenní služební cesta do zahraničí…“

„Anglie?“ střelil jsem bez rozmyslu.

„Jak jste to uhodl?“

„Intuice. Náhoda…“

Chystal jsem se k odchodu. Ve dveřích mě napadla ještě jedna otázka. Mluvil jsem tiše, věděl jsem, že tyhle stěny mají uši a dotyčná seděla hned vedle. Proč dal padáka slečně Kalábové.

„To je jen takový rituál. Dostává vyhazov, nebo sama dává výpověď každý kvartál.“

„Řekl bych, že to teď myslí vážně. Nebyla do vás zamilovaná?“

Tiše jsem za sebou zavřel dveře.

Když jsem vyšel před budovu, zavrněl mi v kapse mobil. Pan Lála. Jen mě provolal a típl to. Ten rozhovor měl jít na můj účet. „Poslyšte,“ řekl mi, když jsem se s ním spojil, „Ondřej možná bude brblat, že jsem vám to vyzvonil, ale za hoďku se s ním sejdu před jednou klinikou, kde se dělají plastiky.“

„Afrodite,“ ujelo mi.

„Jak to víte? Volal vám?“

„Kapitán? Proč by měl?“

„Aha,“ zafuněl pan Lála, ale dál se nevyptával. „Takže vám ani nemusím popisovat, kde to je. Doufám, že oceňujete moji loajalitu. Mám takový tušení, že jsme konečně na stopě. Tak v jedenáct.“ Zarazil jsem ho. Tohle nebyly informace vhodné pro hovor mobilním telefonem. Už jsem začínal být paranoidní jako pan doktor Fischer.

Zašel jsem si do bistra a dal si obloženou bagetu se sýrem a vajíčkem natvrdo. Kupodivu mi po tom dortu vyhládlo. Někde jsem slyšel, že se jídlem spouští do mozku jakýsi endorfin blaha. Přísloví o chuti, rostoucí s jídlem, tak dostalo vědecké posvěcení.

Pan Lála tam už čekal. Salon plastické chirurgie sídlil v rekonstruovaném domě v klidné boční ulici. Vchod připomínal spíš průčelí luxusního hotelu. Na vyhrazeném parkovišti stály mercedesy, audiny a bavoráky. Ošuntělý Lála vedle jejich nablýskané nádhery vypadal jako figurka z jiného světa. Ke komplexům však měl díkybohu daleko. Paradoxnost situace si však svým černým humorem připouštěl. „Jo,“ šklebil se na mě a pokračoval, „ono je to ale relativní!“ Opřel se o kapotu sporťáku minimálně za dva miliony. „Kdyby ty majitelky byly tak krásný, jako jsou tyhle nadupaný bouráky, tak sem nepáchnou. Já si sice nevozím zadnici v ničem takovým, ale na druhý straně jsem se sebou spokojenej a nenechám se nikým zaživa kuchat.“

„Něco na tom je,“ připustil jsem. „Tohle je teda místo, který spojuje všechny naše oběti?“

„Ne tak docela přesná informace,“ řekl pan Lála spokojeně, že nevím vše. „Každopádně dvě z těch holek si nechaly ta prsa dělat tady. Jestli si myslíte, že bylo jednoduchý na to přijít, tak se hromsky mýlíte. Já jsem pátral po tý Danušce Prokešový a Ondra…“

„Už jde,“ přerušil jsem jeho vychloubání. Kapitán Hackenschmied se vymódil, jak jsem ho nikdy neviděl. Kalhoty byly nesporně od obleku, s nažehlenými puky. Košile zářila na dálku. Podal mi ruku.

„Nevadí, že…“

„Co se dá dělat, když seš tady,“ řekl a při úsměvu se mu blýskly zuby, „aspoň ti nebudeme muset nic složitě vykládat.“

„Šel tady náhodou kolem,“ kroutil se Lála, „tak jsem si taky řekl, že si ušetříme námahu…“

„Jo, tudy vede moje vycházková trasa, pánové…“

Kapitán Hackenschmied oznámil na recepci, že máme sjednanou schůzku s docentem Červeným. Přišla si pro nás sestřička a odvedla nás do salonku. Vypadalo to tam jako vystřižené z katalogu luxusního nábytku a designu. Kožená červená křesla byla kupodivu i pohodlná, i když minimalistické vybavení tak na první pohled nepůsobilo. Všechno bylo laděné do kombinace červené, oranžové a sytě žluté. Uvažoval jsem, jestli to má něco společného se jménem docenta Červeného. Kapitán zřejmě četl moje myšlenky, protože mě několika slovy zasvětil do majetkoprávních vztahů tohoto salonu. Docent MUDr. Zdeněk Červený byl nejen šéfem tohoto podniku, ale i jeho vlastníkem. Barva, která zde dominovala, byla samozřejmě jeho značkou. Neměl to hloupě zařízené. Na můj vkus jen dával příliš okatě najevo, jak mu firma prosperuje, ale klienti zřejmě potřebovali vidět právě tyto zjevné známky úspěchu. Docent Červený byl naví
c marketingově schopný hráč a jeho tvář se objevovala často v televizi. O klientelu neměl nouzi, patřily mezi ni i známé celebrity, zvyšující prestiž kliniky.

Z toho, jak mi to Hackenschmied líčil, bylo evidentní, jaký k tomu zaujímá postoj. Když jsem si vybavil, jak to vypadá u nich v kancelářích, s jakými problémy s vybavením a provozem se kriminálka musí potýkat, dala se jeho předpojatost pochopit.

Zanedlouho k nám dorazil docent osobně. Lékař, který dělá do plastické chirurgie, jistě nemůže vypadat jako Quasimodo, ale šarm s elegancí Červeného mi poněkud připomínal prvorepublikového sňatkového podvodníka. Nevím, jestli sám prodělal nějaký zákrok, ale každopádně teď vypadal dokonale. I pohyby měl svěží, pružné, jako dvacetiletý mladík, přestože musel mít padesátku dávno za sebou. Když se naše trojice zvedla z křesel, aby si s ním potřásla pravicí, musel být na nás pohled k nezaplacení. Myslím, že ten úsměv, který nasadil, nebyl ani tak falešně upřímný, jako pobavený.

Museli jsme mu připomínat postavy z pohádky o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém. Kapitán měřil bez pár centimetrů dva metry, pan Lála měl figuru soudku, jen já jsem měl v bystrozrakosti ještě nějaké nedostatky.

Hackenschmied ukázal Červenému rutinním gestem svůj odznak. Docent spočinul pohledem nejdřív na mně, ale pak se zastavil u pana Lály. Nemohl si dát dohromady, že by mohl mít něco společného k policií. „A tady ti dva?“ zeptal se kapitána docela bez okolků. Jak vidět, byl zvyklý jednat přímočaře.

Využíval svého postavení a byl si zřejmě vědomý toho, že ani Hackenschmied tady není pánem. „To je v pořádku,“ řekl Ondřej docentovi. „Patří ke mně. Kolegové.“

„Jistě,“ odtušil s koženým úsměvem. „V čem vám můžu pomoci?“

„Zůstaneme tady?“ zeptal se kapitán.

„V čem je problém?“

„Jak chcete,“ řekl klidně kriminalista a rozhodil po podlaze soudní fotografie obětí. Barva krve na snímcích výsměšně ladila se zařízením prostoru. Docentem to přece jen otřáslo. Aniž však hnul brvou, sebral je z koberce a pokynul nám, abychom ho následovali do kanceláře. Byla prostorná jako můj celý byt. Pan Lála jakoby nechtěně trousil z kapsy žmolky papírového kapesníčku a zašlapával je do koberce.

„O co jde?“

„Pane Červený,“ řekl kapitán, „za poslední dva měsíce došlo v Praze ke čtyřem bestiálním vraždám mladých žen. Jejich fotografie držíte v ruce. Zjistili jsme, že nejméně dvě z nich si nechaly dělat u vás zvětšení prsou a ta třetí sem rovněž docházela.“

„A zmizelá paní Marika Fischerová je rovněž vaší klientkou,“ dodal jsem, abych nevypadal na kořena. Docent začal důkladněji studovat fotografie. „Já je z toho samozřejmě nepoznám, je tam moc krve…“ Položil snímky na stůl. „Je to příšerné. Masakr. Proč je rozřezával?“

„Jednou se ho na to zeptáme a pak vám budu referovat,“ odtušil kapitán a řekl jména všech čtyř dívek. „Předpokládám, že si tady vedete podrobnou evidenci včetně protokolů z každého zákroku.“

Červený přikývl. „To je samozřejmé.“ Sedl si k počítači a kliknul myší. Hned se dostal do databáze.

„Slečna Jaroslava Drozdová, narozená 12. března 1986, bydliště Praha… Je to ona?“

„Jaký zákrok jste prováděli? Plastiku?“

„Liposukci hýždí a augmentaci ňader. To znamená zvětšení. Plastika prsu je něco poněkud jiného,“ dodal docent pro přesnost. „Před dvěma roky. Dělal jsem to osobně.“

„Vida. Pamatujete se na ni?“

„Matně,“ přiznal se doktor. „Pochopte, mám tady tolik pacientů… Tady je ta Burdová Eva. Datum narození 1980. Podle záznamu v počítači si nechávala dělat úpravu spodního rtu. To je jen takový drobný zákrok,“ řekl na vysvětlenou.

„S prsy nic?“

„Žádný další záznam tu není. Musel bych ještě nechat přinést její materiály.“

Neměl se však k tomu. Hackenschmied ho o to musel výslovně požádat. Docentovi stačilo promluvit do sluchátka a dát příkaz sestře. Než přišla se složkou, podařilo se mu v databázi klientů najít i Danuši Prokešovou.

„Fajn, skládá se nám to dohromady,“ konstatoval kapitán uspokojeně. Pan Lála na mě vrhl vítězoslavný pohled, jako by bylo jeho zásluhou, že to tak klape.

„Prokešová… Narozená 1976, byla tady před rokem a půl.“

„Prsa?“

„Ano,“ potvrdil jeho očekávání docent Červený. „Zvětšení o dvě velikosti. Nedělám to zrovna rád. Určitě to ale dopadlo dobře bez remodelace, nemám tu u termínů kontrol žádné poznámky.“

„Dělal jste to vy?“

„Takový zákrok samozřejmě.“

Vstoupila sestra; jiná, než nás sem uváděla.

Doktor se začal probírat dokumentací Evy Burdové. „Asi vás zklamu, pánové, ale jak jsem řekl – zvětšení spodního rtu. Dělal to Honza, tedy doktor Jan Jumr. Nerad se chlubím, ale mám tu v papírech pořádek.“

Kapitán chvíli štrachal v aktovce, než našel další fotografie mrtvé ženy. Na jedné z nich byl detailní záběr na hrudník. Krev byla už smytá, o to víc však byly patrné řezné rány. Podal to docentovi.

„Burdová. Jste odborník, takže určitě poznáte, co se stalo.“

Červený položil snímek pod lampu a ještě si vzal k ruce silnou lupu. „Jsem na ledacos zvyklý, ale tohle je řezničina… Promiňte.“ Soustředil se na bradavky a dvorce. „Vidíte?“ ukázal na tmavější konturu kolem jednoho z dvorců prsu. „Tudy se ten chirurg dostal dovnitř. Takhle se to nařízne a vloží dovnitř silikonový implantát. Není to prakticky vidět, ale musí se to samozřejmě umět. Tohle vypadá, že je provedené dobře, jizva je úzká, dobře srostlá, je to jen čárka.“

„Vaše dílko?“

„Jistěže ne.“

„Před chvílí jste tvrdil, že si ani nemůžete pamatovat všechny operace.“

Docent Červený zvedl rozhořčeně hlavu a zabodl pohled do kapitána. „I kdybyste zpochybnil moje záznamy, tak já přece svoji práci poznám. Každý chirurg má svůj rukopis, to máte jako u malíře nebo rytce. Troufám si říct, že bych to udělal lépe. Navíc já začínám řez ještě o pár milimetrů níž než tenhle kolega, takže jizva je pak kratší.“

„Nepřijde vám to divný, že by se nechala operovat jinde než u vás?“

Doktor pokrčil rameny. „S tím samozřejmě nic nenadělám. Může mě to jen mrzet, že jsme si neudrželi klienta. Ostatně doktor Jumr už tady u nás nedělá… pokud tedy on byl tou příčinou, proč slečna Burdová přešla jinam.“

„Říká vám něco jméno Blanka Baronová?“ zeptal jsem se pro změnu já.

„Jistě,“ vzpomněl si rychle docent Červený. „Odstávající levé ucho.“

„Máte její kartu?“

Povzdechl si a procedura se sestrou se opakovala. „Nic víc, jen ucho. Dokonce si na ni vzpomínám, měla takový ten ostravský přízvuk a několikrát se ptala, kolik to bude stát. Někdy klientům zákrok vymlouvám, ale ona měla důvod. Ostatně srovnat odstávající ucho je hračka. S plastikou nosu to bývá horší…“ Na chvíli se zarazil, ale pak řekl: „Máme tu i fotodokumentaci zákroku. Asi se budete chtít podívat.“

Blanka Baronová měla na záběrech shrnuté blond vlasy dozadu, aby bylo vidět nesouměrnost uší. Tvářila se velice vážně, i potom, co jí vadu na kráse odstranili. Kapitán Hackenschmied podal docentovi jiný snímek.

„Vypadá to na plastiku prsou?“

„Proboha,“ zhrozil se chirurg a uchopil lupu. „Rozhodně se tam nedostával vrchem přes dvorce. Tady vidíte, ani stopa po jizvě. Navíc má dvorce světlé a nepatrné, takže byste viděl i píchnutí jehlou. Mohl tam ale implantát zasouvat odspodu. Jenže… jak ji rozřezali, tak to z fotky nepoznám. Pokud ale měla zákrok, tak to soudní patolog musel okamžitě zjistit.“

Hackenschmied zakroutil hlavou. „Ten silikon se tam nikdy nenašel. U žádné z obětí. Ani u těch, o kterých víme od vás bezpečně, že prodělaly augmentaci a měly v sobě implantát.“

Docentu Červenému spadla čelist. „Odstranil ho? Z mrtvého těla?“

„Všechno tomu nasvědčuje.“

„Ale proč? Možná bych pochopil motivaci vraha, ale…“

Vyslovil jsem ještě páté jméno. Doufal jsem sice, že paní Marika Fischerová je živá a nejspíš si i užívá s milencem, nicméně jsem od jejího manžela věděl, kde si nechala udělat zákrok. Její jméno sice bylo v databázi, ale podle docenta z plastiky sešlo. Nebylo to podle něj nic zvláštního, klientky si často zákrok na poslední chvíli rozmyslely. Buď se obávaly pooperačních komplikací, nebo tak úplně nevěřily v jeho úspěšnost.

„Taky mi ukážete její zohavené tělo?“

„Ne,“ řekl Hackenschmied a zkoumavě se nejdřív podíval na mě, pak na docenta. „Trochu mě to zaráží, mám-li k vám být upřímný. Slečna Burdová měla nezpochybnitelně umělá prsa, ale vy o tom nemáte záznam, jen nějaký banální ret. Totéž se dá říct o Blance Baronové. Její uši mě nezajímají ani v nejmenším. Manžel paní Fischerové jí tu operaci na vaší klinice zaplatil a určitě by poznal, kdyby nedošlo ke změně jejího exteriéru. Troufám si tvrdit, že možná nějaké to zvedání víček nebo liposukci by šlo přehlídnout, ale když si ženská nechá vycpat prsa umělou hmotou, pozná to každý idiot.“

Doktor Červený sice nedal na sobě znát své pohoršení nad způsoby, s jakými se na něho vyšetřovatel osopil, stáhl se však do sebe a tvářil se, že z něho už nedostaneme jediné slovo. Jen prohlásil, že nám vyšel vstříc, přestože existuje něco jako lékařské tajemství; nemusel vůbec na naše otázky odpovídat, prostě tvářil se jako uražené děcko. Kapitána to nazlobilo. „Vůbec se mi nelíbí, když někdo jako vy vytřískává prachy z lidské ješitnosti a marnivosti. Vyděláváte mnohonásobně víc než jakýkoli chirurg v nemocnici, který skutečně zachraňuje životy. Nepřijde mi to morální.“

„Jste směšný,“ řekl docent Červený. „Nehodlám o tom s vámi diskutovat. Vaše argumenty jsou primitivní.“

„Myslím, že byste měl připustit, že tu u vás není všechno v pořádku.“

Obával jsem se, že Ondřej rozehrál příliš vysokou hru. Buď měl v kapse nějaký trumf, o kterém jsem nevěděl, nebo blufoval.

„Byl bych rád, kdybyste odešli.“

Kapitán vytáhl z kapsy klíče a pohazoval si s nimi. „Ten bentley venku je váš, že? Nakolik by přišla taková sranda, kdyby vám ho nějakej grázl objel něčím tvrdým a ostrým?“

„Vy mi budete vyhrožovat?“

„Nic jsem neslyšel,“ prohlásil pohotově pan Lála.

„Řekněte mi něco o tom doktoru Jumrovi. Prosím,“ dodal už smířlivějším tónem kriminalista. Docentovi zacukaly koutky rtů. Evidentně se mu do tohoto tématu nechtělo. „Už tady nedělá.“

„Vyhodil jste ho?“

„Odešel. Stejně jako ten jeho bratr.“

„Odešel? Proč ten eufemismus? No jistě, tak se to říká… Nemohl jste si dovolit skandál, co? Taková luxusní klinika…“

„Podezříval jsem ho, že přetahuje klienty k sobě na privát a provádí zákroky za mými zády,“ řekl doktor Červený. „A nechá si za to platit do vlastní kapsy. Samozřejmě může za úkony požadovat podstatně menší částky, když tady do toho zařízení nemusel investovat ani korunu.“

„Takže jak Burdová a Baronová, tak i Fischerová mohly prodělat operaci prsou tady u něho, aniž jste o tom věděl a aniž by se záznam objevil v dokumentaci.“

Docent sklonil hlavu.

„Copak to ten Jumr mohl dělat všechno sám?“

„Vyhodil jsem s ním i Huga, toho bráchu, dělal u nás anesteziologa, a jednu ošetřující sestru. Nechtěl jsem ani vědět, jak to prakticky dělali, každopádně pacienti nezůstávali po zákroku na klinice, na to bych okamžitě přišel, ale on si je někam nechával odvážet.“

„Nemohl jste to říct rovnou, chlape?“

Druhý den mě brzo ráno vzbudil Lálův telefon. Kateřina se zrovna sprchovala, tak ji to aspoň nevzbudilo. Netušil jsem, co může mít pro mě tak urgentního. Přesto měl. Týkalo se to Mariky Fischerové.

„Zdá se, že jsem ji našel,“ sdělil mi tajemně.

„Jak – zdá se? Buď jste ji našel, nebo ne.“

„Není to tak jasný,“ připustil. „Ale je to skoro jistý.“

„Skoro…“

„Nechytejte mě za slovíčka,“ prskal na mě dotčeně. Ještě že jsme nebyli tváří v tvář. „Nejde samozřejmě o žádnej únos. Je prostě se svým šamstrem.“

„Jistěže doktorem,“ odtušil jsem.

„Jak jinak. V tomhle případu figurujou jen doktoři. A to se tvrdí, jak máme málo vysokoškoláků.“

„Zřejmě jste ji ale na vlastní oči neviděl.“

„Rád bych… odjela s ním totiž někam do Francie. Teda vím to přesně, do Bretaně. Pronajali si přes jednu agenturu apartmá v soukromí a zmizeli tam. Znám přesnou adresu. Je to takřka na sto procent. Sakra, vím, co chcete říct, takřka… Fischerová samozřejmě s tou cestovkou nejednala, ale ten doktor zamluvil ubytování pro dva. Marika je jeho milenkou, takže předpokládám, že odcestovali spolu. Bála se to říct manželovi, tak narafičili tuhle boudu. Mělo to vypadat jako únos, nicméně kufr s hadry

měla jako každá ženská předem sbalený a musela si ho ještě doma vyzvednout, než zvedli kotvy…“

„Přijde mi to dětinský.“

„Je to infantilní,“ souhlasil pan Lála. „Už jsem to volal Fischerovi, ale trochu jsem mu to zabalil do bavlnky. Prostě o doktorovi ani slovo.“

„Doufám, že chce, abyste tam jel,“ řekl jsem ironicky a ani jsem nepředpokládal, že dr. ing. Fischer skutečně požádá mého parťáka, aby ověřil tuto stopu. „Jak tam chcete jet?“

„Vezme mě tam synovec autem,“ prohlásil pan Lála. „Nikdy jsme v Bretani nebyli. Prý to tam je moc krásný. Červený šutry na pobřeží, odliv, kamenný kalvárie. Když to Fischer zaplatí, jel bych třeba do tramtárie.“

Nebylo by to poprvé, co jsme měli přivézt zatoulanou manželku nebo manžela, ale dosud se nejednalo o tak dlouhou vyjížďku. „Jak si to vůbec představujete, pokud se vám ji tam skutečně podaří najít? Unesete ji zase zpátky? Naložíte ji omámenou do auta?“

Pan Lála se zasmál. „Já už si nějak poradím, buďte bez obav. Vyrazíme hned zítra brzo ráno. Musím si vyměnit nějaký eura a zařídit ještě pár věcí.“

„Dejte mi odtamtud vědět.“

Druhý den před půlnocí se Lála skutečně ozval. Mluvil trochu jinak než obvykle, protahoval slova a dělal mezi větami delší pauzy. Dům, kde milenci bydleli, našli po celodenní štrece Německem a Francií bez problémů. Jenže tam byli už jen domácí. Hosté den předtím odjeli zpátky do vlasti.

„Možná jsme se někde na dálnici minuli… Ukázal jsem paní Luise fotku Mariky. Bezpečně ji poznala.“

„Aspoň něco,“ řekl jsem.

„Chovali se prý k sobě jako na svatební cestě. Kdybyste viděl tady ten barák a zahradu s hortenziema. Ve vzduchu je cítit Atlantský oceán, i když je odtamtud asi dvacet kilometrů. Zítra se tu ještě chceme trochu porozhlédnout, jestli nenarazíme na nějakou stopu. Paní Luisa nás tady nechá přespat ve stodole. Nebe je plný hvězd,“ dodal rozechvěle.

„Co pijete, pane Lálo?“ zeptal jsem se znepokojeně, protože jsem ho sice mohl podezřívat ze všeho možného, jen ne z alkoholismu. Ne že by šlo o abstinenta, ale byl to prostě škudlil.

„Koupili jsme si nějakej jablečnej mošt v krabicích. Děsně dobrý a levný.“

„Nejmenuje se to cidre?“

„Jak to víte?“

„Taky s tím mám určitou zkušenost. Buďte opatrný, pane Lálo, není to nevinnej mošt.“

Doslechl jsem se, že Kristýna z privátu čtyř růží je už zpátky v Praze. Domluvil jsem si s ní schůzku. Byla tou poslední z osazenstva klubu, s níž jsem zatím nemluvil. To samozřejmě nepočítám nebohou Blanku Baronovou. Krista prohlásila do mobilu, že se nechce scházet přímo v podkroví, ale v nedaleké restauraci. Měla zvláštní název: U Staré megery. Prý byla otevřená teprve nedávno, takže jsem o ní zatím ani nemohl slyšet. Nepředpokládal jsem žádný luxus, ale na druhé straně to tam vůbec nevypadalo špatně. Obložení stěn bylo prý dokonce původní z třicátých let. Dovedl jsem si představit, že sem někdy chodil zamlada i Jaroslav Seifert. Nevím, jestli pil pivo, ale já jsem si každopádně objednal dvanáctku. Byl jsem tam dřív než Kristýna. Zajímalo mě, jestli ji poznám, ale

nakonec byla jediná samotná mladší žena, která tam vešla. Navíc už o mně slyšela, ve dveřích kývla a zamířila k mému stolu. Byla hodně vysoká, možná víc než já. Brýle si hned sundala a uložila do kabelky. Byla oblečená v kostýmu jako úspěšná manažerka. Nikdo by ji nepodezíral, že se živí svým tělem. Nezdálo se však, že by ji to jakkoli traumatizovalo. Působila sebejistě. Václav o ní tvrdil, že je nejchytřejší a vyzná se v muzice. Tím měla u mě bod k dobru, i když na Schuberta s největší pravděpodobností řeč nepřijde. Přesto jsem měl dobrý pocit, protože když je žena nejen krásná, ale navíc inteligentní, může být rozhovor potěšením.

„Ráda vás poznávám,“ řekla Kristýna a podala mi ruku. Její stisk byl málem chlapský. „Už jste si objednal?“ Zavolala mladého číšníka a aniž musela nahlížet do jídelního lístku, objednala si hovězí guláš. Já si dal nějakou z kuřecích specialit podniku.

„Kdo je ta stará megera?“ zeptal jsem se dívky.

„Záleží na tom? Dosaďte si tam, koho chcete. Každopádně tu dobře vaří. Ale kvůli tomu se nescházíme. Už se ví, kdo Blanku zabil?“

Přiznal jsem, že není tak snadné najít vraha. Pokouší se o to policie, kapitán i moje detektivní agentura. Stop zatím moc není. Ten, kdo to udělal, si počínal mimořádně opatrně. Nebo měl kliku.

„Souvisí to s těmi ostatními vraždami?“

„Zdá se. Počítá se s tím jako s jednou z hlavních variant. Je tam řada společných rysů.“ Do detailů jsem však nehodlal zabíhat. Přinesli nám talíře. „Je to v pořádku?“ zeptal se číšník. Na guláši bylo víc koleček cibule, než se obvykle dává. Kývla na souhlas, že to tak má ráda. „Nebudeme se přece hned líbat,“ řekla šibalsky a zacukaly jí koutky úst.

„Škoda, počítal jsem s tím. Navíc já mám tuhle ostrou vůni rád.“

„Tím líp,“ usmála se a vzala do ruky příbor. „Víte, když Blanka zmizela, tak jsem si nedělala takový starosti jako ostatní holky. Vůbec by mě nenapadlo, že by se něco takovýho mohlo stát. Byla jsem přesvědčená, že někam odjela. Nejsme šlapky ze Skořepky, ani neděláme v nějakým pajzlu, kam může přijít každej ošoust. Doufala jsem, že jsme něčeho takovýho ušetřený. Myslíte, že se to může opakovat? Měla bych mít o holky strach?“

„O sebe ne?“

„O sebe se nebojím. O ně. Když se potvrdilo, že ta čtvrtá mrtvá je naše Blanka, bylo to pro mě horší, než jsem si myslela. Abych byla upřímná – neměla jsem ji nijak v oblibě. Vycházely jsme spolu čistě na profesionální bázi. Korektně, slušně, ale z mý strany nic víc. Je paradoxní, že ona si toho považovala. Myslím, že mi věřila a svým způsobem mě měla ráda. Ale neměly jsme si toho moc co říct. Myslím o životě, umění… chápete?“

„Věděla jste, jak žije?“

„Nijak zvlášť. Blanka byla svým způsobem dost uzavřená. Nebyla jako my.“

„Jak to myslíte?“

„Naše profese vytváří něco jako nemoc z povolání. Když s tím začínáte a nejste zrovna sociální případ z ulice, ale narodil jste se a vyrůstal v normální rodině, musíte překonat spoustu zábran. Pak

si na tenhle životní styl zvyknete. A nakonec si bez toho nedokážete svou existenci představit. Začnete mít rád jak milování s muži, tak peníze, které si vyděláte. Asi vás tím šokuju.“

„Trochu,“ připustil jsem. „Slyšel jsem i teorie, které se na to dívaly z jinýho úhlu pohledu.“

„Věříte snad takovým pohádkám o dívčí čistotě, pelu mládí, věrnosti a panenské nevinnosti?“

„Neměl bych?“

Kristýna se rozesmála. „Pochybuju, že byste byl tak naivní. Tohle, co vám říkám, se ale týká jen mě. Netroufla bych si mluvit za ostatní holky. Zvlášť ne za Blanku. Nebyla z nás nejchytřejší, ale nechtěla dělat štětku celý život.“

„To nechcete ani vy,“ pronesl jsem jaksi mimochodem.

„Jistě,“ potvrdila Kristýna.

„Měla vážnou známost?“

Kývla hlavou a ocenila, že jsem pochopil, kam mířila. „To slovo vážnou musíte dvakrát podtrhnout – jako ve škole. Všechno, co Blanka dělala, myslela smrtelně vážně. Myslím, že jí chyběl smysl pro humor, ale to s tím nemá tolik co společnýho.“

„O koho šlo?“

„Už jsem vám řekla, že se mi nesvěřovala. Zvlášť s něčím takovým. Ale vím, že někoho měla.“

„Mohla ho poznat u vás v klubu?“

„Myslím, že nebyl z Prahy. Nedávno si ode mě chtěla půjčit mapu Českýho Krumlova. Moji rodiče tam mají totiž blízko chalupu.“

„Třeba si chtěla udělat výlet. Krumlov je velká atrakce, koneckonců i okolí stojí za to. Třeba tam chtěla toho přítele provést…“

„Třeba, vyvracet vám to nebudu. Já jí samozřejmě mapu nepůjčila, protože žádnou nemám. Když teď zmizela, myslela jsem, že jela třeba tam.“

„Moc jste mi nepomohla,“ konstatoval jsem zklamaně. „Na to, že jste její šéfová, toho víte zatraceně málo.“ Kupodivu na tu šéfovou nereagovala. Řekla, že nebylo její vinou, když se s Blankou víc nesblížila. Nemá ostatně ve zvyku strkat lidem nos do věcí. Se slečnou Baronovou nebyly problémy, měla své stálé zákazníky, kteří s ní byli spokojení. Zopakovala mi jako perličku, že Blanka svým klientům vykala. Kristýna mezi řečí dojedla a odložila způsobně příbor. Objednala si ještě kávu a dala do úst žvýkačku. Najednou jako by si na něco vzpomněla. Obrátila se prudce ke mně a položila mi dlaň na paži.

„Myslím, že ten její chlap byl cizinec. Německy mluvící.“

„Němec?“

„Nebo Rakušák, Švýcar… Blanka uměla výborně německy. Nevím, jestli to víte. Mám pocit, že její

dědeček byl Sudeťák, ale zapojil se do odboje, tak ho tady po válce nechali. Asi s vnučkou mluvil německy.“

„A ten cizinec?“

„Moc toho nevím, ale něco přece jen. Jednou jsem Blanku úplnou náhodou zahlídla na Palackýho náměstí. Vyšla jsem z metra a všimla jsem si dvojice, která vcházela na ministerstvo. Ta ženská vypadala jako Blanka. Ona neměla zrovna moc hadrů, takže i ty šaty jsem znala. Ten chlap byl v obleku. Viděla jsem ho zezadu, takže… Ne že by mě to nějak zvlášť zajímalo, ale přece jen jsem byla překvapená, co ta naše holka dělá na ministerstvu zdravotnictví.“

„Nezeptala jste se jí?“

„Jasně,“ řekla Kristýna, „hned druhej den, co se objevila v práci. Ale zas tak sdílná nebyla. Že to je jeden známý, dělá do farmacie a měl nějaký jednání na ministerstvu, tak mu šla překládat. Když vám to tak teď vykládám, tak i u nás se občas našich doktorů ptala na nějaký odborný výrazy.“

„Slyšel jsem, že chtěla studovat medicínu.“

Kristýna se zakuckala smíchy. „Ta určitě. Znáte to, někdo má tím absurdnější sny, čím jsou pro něj nedosažitelnější. To byla jen báchorka. Stejně jako když holka, co točí porno, o sobě vykládá, že je herečka.“

„Takže i s tím záhadným cizincem a jejím tlumočením to mohla být pohádka. Zní to přece tak interesantně.“

„To mě nenapadlo,“ rozesmála se. „Možná máte pravdu, možná ne.“

Přiobjednal jsem si také kávu a palačinku se šlehačkou. Dostal jsem nezvladatelnou chuť na něco sladkého. „Chodí k vám někdy zahraniční klientela?“ Prohlásila, že o žádné neví. Může se ale samozřejmě stát, že člen klubu s sebou někoho přivede. Proč ne zrovna prachatého Němce nebo Vídeňáka? „Znáte všechny doktory, co vás navštěvují?“

„Ne že bych byla se všemi důvěrná, ale znám je všechny. Do jednoho jsou Češi. Vlastně ještě dva Slováci, ale ti, pokud vím, německy nešprechtí.“

Požádal jsem ji, jestli by mi v rozumném termínu nesepsala seznam členů jejich privátu. Pobavilo ji to a odmítla to pro mě udělat. Cítil jsem se dotčený. Vysvětlila mi, že ten seznam si už od ní vyžádala kriminálka, a musela slíbit, že to zůstane tajemstvím. Ani ona navíc nemá zájem pouštět do větru tak citlivou databázi. Stejně se obává, že na čas, než se situace uklidní a vrátí do starých kolejí, budou mít menší návštěvnost. Vražda Blanky byla tou nejhorší reklamou, jakou si lze vymyslet. Jen může doufat, že se toho na veřejnost dostane co nejméně a případ nebude dáván do souvislosti s jejím podnikem, natož s jeho návštěvníky.

„Takže jste byla svědčit na kriminálce?“

„Ne tak doslova. Byl tu za mnou nějakej vyšetřovatel. Docela sympaťák, jako z americký detektivky. Chtěl po mně ten seznam a musela jsem slíbit, že…“

„Nic jste nepodepisovala?“

„Nic si nezapisoval. Měla jsem ho snad pustit na počítač?“

„A neporadil vám, abyste na ten seznam raději zapomněla, kdyby ho z vás ještě někdo páčil?“

Připustila, že něco v tom smyslu padlo. Zeptal jsem se, jak ten člověk vypadal. Jistě, byl to kapitán Hackenschmied. Musel jsem se usmát, že Ondřej to dokonce zařídil tak, aby Kristýna nepodávala informace dalším osobám. Tím samozřejmě nemyslel moji maličkost, protože jsme byli na jedné lodi, aspoň jsem tomu chtěl věřit, ale své kolegy z útvaru. Chtěl mít před nimi náskok za každou cenu.

„Ale na tenhle seznámek byste se mrknout mohla,“ nadhodil jsem sladce a předestřel před ni sloupec s iniciálami, opsanými z deníku Blanky Baronové. „Co kdybyste mi ho dešifrovala?“

„Co za to?“

„Nevěřím, že byste byla tak vypočítavá,“ zažertoval jsem.

„To vás šlechtí. Ostatně jsem přece sama přispěla na vaši mzdu, takže vám nemůžu dělat potíže.“

„Za to vám aspoň objednám dobrou palačinku…“ Přikývla, podívala se na ta písmena a rozluštila je snadněji než křížovku.

Dělal jsem si poznámky. Nebyl mezi nimi skutečně žádný cizinec. Jen u jediné iniciály F mi nemohla dát odpověď. Nebylo ani jasné, jde-li o iniciálu křestního jména, nebo příjmení. A pak tu bylo ještě to srdíčko.

„Byla vlastně trochu sentimentální,“ povzdechla si Kristýna a otřela si oči. „Tohle si určitě nezasloužila.“ Chvíli jsme si pochutnávali na dezertu. Dala si k němu ještě bourbon. Měl jsem sto chutí se připojit, ale obával jsem se, že by to neskončilo u jednoho, a privát byl tak blízko.

„Měla uměle zvětšená prsa?“ zeptal jsem se, abych zahnal nebezpečné představy, jak by se mohlo odpoledne s Kristýnou vyvíjet.

„Proč vás to všechny chlapy tak moc zajímá?“

„Kapitán to chtěl vědět taky, co? Udělal z toho policejní tajemství?“

„Proč si všichni myslí, že když má ženská velká pevná prsa, jsou za tím silikony? A proč se na to nezeptá nikdo mě? Hloupá otázka,“ konstatovala a přejela si rukou po svých malých ňadrech. „Mám snad uvažovat taky o plastice? Akorát mám pocit, že bych těch šedesát sedmdesát tisíc dokázala utratit smysluplněji. Ale to asi neznám mužský, co s nima dělají velký prsa. Vaše manželka je taky… Promiňte.“

„Nic se nestalo, Kristýno. Jen že jste mi neodpověděla.“

„Víte,“ řekla už se svým typickým humorem, „vyptávat se ženské s ňadry, jaké mám, na druhou se čtyřkami je netaktní. Ale přimhouřím nad tou indiskrecí oči. Myslím, že na plastice nebyla. I jemu jsem to řekla. Nikdy jsem ale Blanku nahou neviděla. Budete se s tím muset spokojit.“

Večer jsem zavolal panu Lálovi. Ráno se vrátil z Francie. Případ ztracené manželky dr. ing. Fischera, jak se domníval, skončil. Marika si udělala výlet a je zpátky doma.

Začal mi líčit krásu Bretaně. Došlo mi, že tenhle člověk, který všechno znal a o všem věděl, byl prvně v životě u moře. Neměl jsem to srdce mu skočit do řeči. Jako kdyby si po nekonečném monologu uvědomil, že zbytečně přede mnou odkryl karty, dodal na závěr, že koneckonců dovolená u rybníka ve Strži u Dobříše není o nic horší než růžové skály bretaňského pobřeží.

„Uděláte si další výlet,“ oznámil jsem mu. „Sice nic tak světovýho, ale ani Český Krumlov není k zahození.“

„Co tam?“

„Poptáme se na Blanku Baronovou.“

„Fajn, jedu sám?“

„Ráno se pro vás stavím. V sedm před barákem.“

Byla to ode mě trochu oběť, protože jsem se nejdřív musel prokličkovat centrem Prahy na Smíchov, nabrat pana Lálu, a pak zase vyjet z města. Měl jsem však pocit, že si to pohodlí cestování zaslouží. Jen co se silnice uvolnila a já mohl víc šlápnout na plyn, zeptal jsem se ho na Fischerovy.

„S ním jsem pochopitelně nemluvil.“

„Počkejte…“ zarazil jsem se. „Vypátráte jeho ženu a nedáte mu ani echo?“

„A co jsem mu měl podle vás říct? Tušení vás nezklamalo, vaše paní má milence. Zatímco jste si dělal hlavu, jestli ji neunesli nebo se jí něco nestalo, ona si užívala s cizím chlapem u moře. Ale buďte klidnej, tohle se stává i v lepších rodinách. Hele,“ vzdechl pan Lála, „tohle už nechám na ní, s jakou pohádkou na Fischera vytáhne. Třeba mu to dokáže vysvětlit a spokojenost bude na obou stranách. Ženský jsou v tomhle směru přebornice. Nepodceňovat!“

„Z vás se ale stal diplomat. Fischerovi řeknete, že jste ve Francii Mariku nenašel? Přece se vás bude ptát, když ten výlet financoval. A navíc… je to náš kšeft. Buďme realističtí, neděláme tuhle práci z lásky k lidstvu a tak podobně. Jde o peníze.“

Lála na mě pohlédl, jako kdybych byl Herodes a měl ještě krvavé ruce. „Vždycky o prachy nejde,“ mumlal si nakvašeně, že mu jeho úmysl nebaštím. „Když ji má doma, ptát se bude spíš jí. A kdyby, řeknu, že to byla falešná stopa. Ostatně – s paní Marikou jsem se už dnes domluvil. Víte, že nakonec dorazili do Prahy taky až dnes ráno? Že se ještě cestou stavili na nějakým zámku a nocovali ve Štrasburku? Pro psa si přijede zítra. To už přece budeme zpátky, ne?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ta si vás teda omotala kolem prstu.“

„To ne,“ protestoval, „jen nechci nikomu přidělávat zbytečný trable. Máme každej starostí i tak nad hlavu.“ Nevěřil jsem mu. Dokonce jsem Lálu podezříval, že mu Marika za tuhle věrnost přislíbila nějakou odměnu.

„Víte, co si na Fischera přichystala za story?“

Pan Lála se zatvářil vševědoucně. „Hele, řekl bych, že ženská jako Marika Fischerová si žádný výmluvy chystat nemusí. Ta si to ještě zařídí tak, že ji bude Fischer doma vítat s pugétem a slavobránou. Podle mě se jí ani neodváží na nic zeptat.“

Chvíli jsem věnoval pozornost jen řízení toyoty. Pak jsem si na něco vzpomněl. „Jenže co ta výhružná esemeska, kterou dostal Fischer po jejím zmizení?“

Lála připustil, že i jemu to vrtalo hlavou. Buď ji poslal někdo z té milenecké dvojice, nebo někdo, kdo věděl o zmizení Fischerové a chtěl toho využít ve svůj prospěch.

Projeli jsme Českými Budějovicemi, natankoval jsem ještě benzin a zanedlouho jsme už vjeli do Krumlova. Už dlouho jsem tam nebyl. Město vypadalo velice krásně, jako kdyby se vylouplo ze skořápky. Dal jsem panu Lálovi občanskou fotografii Blanky Baronové a řekl mu, ať se řídí intuicí. Sám jsem neměl moc tušení, kde se po ní ptát. Ale takhle to při pátrání většinou bylo. Člověk přijede do nějakého města a začne ho procházet křížem krážem. Zastavuje se v obchodech, restauracích, barech, někdy hernách, zastavárnách, ukazuje fotografie a pokládá do omrzení stejné otázky. Může to připomínat hledání jehly v kupce sena, občas se dá chytnout hned zpočátku stopa a dojít k cíli.

Někdy je všechno úsilí marné a je třeba zvolit jinou metodu nebo místo pátrání. Když jsme na to byli dva, měli jsme přece jen větší šanci, než kdybych byl sám.

Lála byl rád, že dostal volnost pohybu. Ujistil se, kterým směrem odcházím, a vydal se na opačnou stranu. Jen jsme se domluvili, že jakmile někdo na něco narazí, uvědomí mobilem parťáka.

Už proto, že jsem nesnídal a po cestě mi vytrávilo, vedly moje první kroky do jednoho bistra. Možná s ohledem na západní turisty měli všechny potraviny čerstvé a chutné. Blančina fotka prodavačce nic neříkala. Na mě se však podívala jako na nějakého zvrhlíka. Nevytýkal jsem jí to. Když se chlápek vyptává na mladou pohlednou ženskou a ještě šermuje její fotkou, vypadá to vždycky podezřele nebo směšně. Na takové reakce jsem už byl zvyklý. Ostatně to bylo mnohdy jediné zpestření jinak tak monotónní rutiny.

Obešel jsem skoro všechny podniky, na které jsem v Krumlově narazil. Buď jsem opravdu pátral na špatné adrese, nebo jsem dělal nějakou chybu.

Bylo krátce před polednem a z kočičí dlažby mě bolely nohy. Brnknul jsem Lálovi, jak je na tom on, ale měl mobil vypnutý. Se záznamníkem jsem odmítl komunikovat. Řekl jsem si, že chvíli budu myslet jen na sebe, a našel jsem ten nejlépe vyhlížející podnik z kategorie hospod, kam jsem se odvážil vstoupit bez obav z toho, že tam nechám za oběd majlant. Kupodivu tam bylo poloprázdno a nabídka obsahovala spoustu hotovek, jaké jsem neměl léta.

Než mi přinesli telecí se špenátem a bramborovým knedlíkem, upíjel jsem minerálku a hleděl skrz záclonu do křivolakých uliček. Pak si ke mně přisedl jakýsi muž. Nejdřív se dovolil, a když jsem přikývl, položil kšiltovku na stůl a zhluboka si povzdechl. Mohlo mu být kolem padesátky a na otrapu zrovna nevypadal. Že si mě všiml, jak bloudím z krámu do krámu, ba dokonce ví, že hledám nějakou mladou slečnu. Jestli bych mu tu fotku taky neukázal. Řekl jsem, že milerád, a položil před něj Blančin portrét. „Hezká buchta,“ prohlásil. Už jsem měl na jazyku, že znám jiné snímky, kde zdaleka tak sexy nevypadá, ale nemohl jsem ho tím zatěžovat. „Patří k vám?“ Zamumlal jsem nesrozumitelnou odpověď. „Nejspíš ji hledáte na nesprávným místě.“

„Jo, vypadá to tak,“ zatvářil jsem se hodně nešťastně. „Zmizela.“

„Nic mi do toho není,“ pokračoval ten chlápek, „ale možná to tak je lepší. Aspoň pro vás.“

„Co je pro mě lepší?“

„No – že zmizela.“

Připustil jsem, že nechápu. Začal mi to vysvětlovat. S holkama, co se tady zapletou, je lepší skončit.

„Když si přičuchnou k lepšímu a k prachům, našinec jim přestane vonět.“ Dál jsem dělal, že mi to nedochází. „Stanou se z nich děvky. Čím jste blíž k hranicím, tím jich je tady víc.“

„Tahle už děvka byla,“ vyklopil jsem mu to natvrdo. Zřejmě jsem ho tím zmátl, protože najednou nevěděl, co říct, ani co si o mně myslet. Jsem snad pasák, co hledá svou zatoulanou kurvičku?

Vypadalo to tak. Znechuceně se chystal ode mne odsednout. To jsem zase nechtěl, tak jsem ho obrysově zasvětil do situace. Nečekal jsem sice od něj zázrak, ale nakonec se mi to vyplatilo. Aspoň přišel s teorií, která mohla mít hlavu a patu. Pokud Blanka měla namířeno do Krumlova a byla tím, čím jsem ji nazval, nejela nejspíš přímo do města, ale na zámeček v Pískové Lhotě. Objekt před čtyřmi lety zakoupil jistý bývalý emigrant, který údajně ani neví, co s miliony. Patří mu nejen třípatrový zámeček se stahektarovými pozemky, parkem, rybníky a honitbou, ale i tady v Krumlově několik lukrativních domů, hotelů a obchodů.

„No,“ řekl mi ten chlápek, „není držgrešle, platí tady řadu rekonstrukcí, dává na magistrát dotace, jenže já nevěřím, že to je nezištný. Každopádně pár místních podnikatelů zlikvidoval, protože mu nikdo nemohl konkurovat. A o to mu taky šlo.“

Zeptal jsem se ho, jestli i on patří mezi tyhle poškozené, ale přímo mi neodpověděl. „Hraje si na velkýho zámeckýho pána. Zve sem ministry, poslance a tyhle potentáty. I prezident tu byl, dovedete si představit, jak mu pak roste hřebínek. A kurvy? Ty tam jezdí po stovkách, to víte, panstvo se musí bavit. Čert ví, kde je všude shání. To si pište, žádný škaredý ochechule to nebudou. Takže ta vaše…“

Bylo mi jasné, kam míří. Zbývalo jediné: zeptat se ho na jméno toho zámeckého pána. Měl jsem tušení, že nebudu překvapený.

„Vyrzidil. Nedošlo vám to?“

„Povídá se, že dělá do zbraní,“ nadhodil jsem nazdařbůh.

„Za bolševika i po revoluci. Ale nejen do vojenský techniky, do všeho. Pozemky, lesy, privatizace…“

„Kdo vlastně jste?“ zeptal jsem se ho. Řekl, že na jméně nezáleží. Chtěl vědět, jestli jsem dostal strach, když vím, kdo může být ve hře. Ujistil jsem ho, že ne. „Dám vám jednu radu. Nikomu tady nevěřte. Má všechny podplacený. Nebo se ho bojí. Nikdo vám o něm neřekne pravdu.“

„Ani vy ne?“

Ušklíbl se. „Raději nevěřte ani mně.“

Nechal jsem si aspoň popsat cestu do Pískové Lhoty. Z Krumlova to bylo necelých osm kilometrů. Zámek však byl obehnaný vysokou kamennou ohradou a tepaná brána byla zamčená. Když jsem zazvonil, z mluvítka se mi ozval anonymní, byť zdvořilý hlas, že pan majitel je momentálně v zahraničí a nepřijímá. Se mnou nikdo mluvit nemůže.

Vrátil jsem se k autu a sedl za volant. Nenastartoval jsem však, ale přemýšlel, co dál. Zkusil jsem znova zavolat pana Lálu. Opět záznamník. Na chvíli jsem přivřel oči a položil hlavu na opěrku sedadla. Představoval jsem si, co se mohlo za zdmi zámečku odehrát. Nebylo by však užitečné, kdybych nechával fantazii příliš velký prostor. Všechno to mohlo být docela jinak, i když představa bujných orgií, pořádaných za zdmi tohoto elegantního zámečku, byla nasnadě.

Vtom se ozvala melodie mobilu. Nejdřív jsem si myslel, že pan Lála konečně reaguje na dvě nepřijatá volání, ale byl to dr. ing. Vladimír Fischer. Požádal mě sice zdvořile, nicméně naléhavě, abych přijel,

i kdybych byl čertvíkde. Slíbil jsem, že samozřejmě, trčím sice bratru dvě stě kilometrů daleko v Krumlově, ale… Byl bych rád, kdyby mi nastínil, oč jde, aspoň budu mít po cestě do Prahy o čem přemýšlet.

„Mariku zase nejspíš unesli…“

„Zase? To snad není možný,“ vypadlo ze mě spontánně a bohužel i neprofesionálně.

„Taky jsem si to nejdřív myslel. Krátce jsem s ní dopoledne mluvil, to mi řekla, že je v Praze a že bude doma za půl hodiny. Já vím, jak to bylo předtím, s tou Francií myslím, takže jsem samozřejmě… Jenže nepřijela a ozvala se až teď.“

Chtěl jsem slyšet, co se od ní Fischer dozvěděl. Nemohla prý prozradit nic, co by ho k ní mohlo dovést. Neřekla, kde je, ani jak se to stalo. „Víte, mělo to na mě působit dojmem, že nemůže mluvit. Předstírala strach, jenže co když je to zas její finta, abych zaplatil nějaký peníze. Při představě, že by si je užívala s tím chlapem, bych vraždil. Jenže na druhý straně – mohli by mít vůbec tolik drzosti tuhle fintu zopakovat?“

Slíbil jsem, že hned vyrážím. Panu Lálovi jsem aspoň nechal hlasovou zprávu. Má smůlu, bude muset do Prahy autobusem.

Hnal jsem se do Prahy, jak to jen šlo. Kdyby mě sledovala dopravní policie, přišel bych nejméně dvakrát o papíry. Nemám ve zvyku nedodržovat předpisy a na riskantní jízdu si už nepotrpím, ale tentokrát jsem se potřeboval odreagovat. Nebyl to sice vysloveně adrenalin, ale přesto jsem si vyčistil hlavu. V Praze jsem byl za hodinu a čtyřicet minut. Slušný čas.

Celý dům Fischerových svítil. Nebylo to jen tím, že nastával podvečer. Znal jsem ten pocit, když se všude rozžehne, člověk jako by měl větší pocit bezpečí. Z toho jsem usoudil, že došlo k nějaké změně. Zaparkoval jsem přímo na chodníku před brankou a zazvonil. Fischer nejdřív vyhlédl z okna, když mě poznal, udělal poněkud rozpačité gesto na uvítanou, teprve pak mi přišel osobně otevřít. Měl na sobě oblek, nejspíš se doma ani nepřevlékal. Tvářil se vážně. Řekl, že před půl hodinou dostal na mobil zprávu, aby se podíval do počítače na novou poštu.

„Kdo vám to volal?“

„To číslo jsem neznal. A když jsem volal zpátky, bylo to hluchý.“

„Jistě,“ odtušil jsem. „Půjdeme teď asi k vašemu počítači…“

V obývací hale měl na konferenčním stolku rozevřený notebook připojený bezdrátově k síti. Stiskl enter a naskočila mu plocha. Klikl na jednu ikonu a objevil se přehrávač videozáznamů. Trvalo to odhadem dvacet vteřin. Objevila se tam jen jedna osoba, jeho manželka Marika, a v jeden okamžik čísi ruka se skalpelem. Ten chlap, pohlaví bylo jasné podle síly zápěstí a hrubých chloupků, jí na chvíli stáhl za vlasy hlavu dozadu a ostřím naznačil pohyb po hrdle a hrudi. Víc než konec jedné ruky z něj však vidět nebylo. Lokty měl odhalené, nejspíš si vyhrnul košili. Marika něco říkala, ale video bylo bez zvuku. Nakonec zabral celou její postavu. Paní Fischerová seděla s rukama svázanýma za zády na židli. Židle byla obyčejná, dřevěná, jaké bývají ve starších hospodách. Světla bylo sice pomálu, ale dalo se poznat, že místnost je malá. Nejspíš bez oken, snad sklepní prostora s opadávající vlhkou omítkou. Měl jsem pocit, že ten člověk se skalpelem je zároveň i kameramanem.

Znamenalo by to, že je tam s ním sama. To nebylo dobré; pokud se únosu účastní víc lidí, vždycky se najde někdo rozumnější, kdo nechce hnát situaci na ostří nože. Jeden člověk může snadno ztratit nervy a jednat zkratovitě. Tenhle chlápek na tom psychicky určitě nebyl nejlépe. Ruka se skalpelem se mu chvěla. Škoda, že nebylo nic slyšet. Jeho hlas by nejspíš prozradil víc, než to, co dovolil říct Marice telefonem.

Nechal jsem si to pustit třikrát za sebou. Byla to scéna, jakou jsem už vícekrát viděl v nějakém filmu. Většinou tam kriminalisté podle nějakého na první pohled bezvýznamného zvuku identifikovali místo, kde je oběť držena. Tenhle záznam byl ale němý. Nebyl tam ani výhled z okna, nic, co by mohlo

cokoli naznačit. „Ten člověk rozhodně ví, co dělá,“ řekl jsem Fischerovi. Zeptal se mě, jestli to má považovat za dobrou zprávu. Po pravdě jsem mu odpověděl, že to nedokážu posoudit.

„To, co drží v ruce, není nůž, ale chirurgický…“

„… skalpel,“ dopověděl jsem.

„Slyšel jsem, že ty zavražděný ženy byly něčím takovým rozřezané.“

Opravil jsem ho, i když to byl v jeho očích detail. Ty dívky nebyly rozčtvrcené, ani jim nechyběla žádná část těla. Byly pořezané.

„Chce nám naznačit, že s ní naloží právě tak? Chápu to přece správně…“

Pokrčil jsem rameny. Zeptal se mě, proč už policie pachatele dávno nedopadla. Jak to, že ho nechali běhat po svobodě a ohrožovat další lidi!

Podruhé jsem pokrčil rameny.

„Proč mi to video poslal?“

Těch proč už bylo na mě příliš. „Abyste to bral vážně, pane Fischere.“

„Co po mně chce? Proč to hned neřekne?“

„Čím víc se tím budete obírat, tím budete přístupnější k jeho požadavkům. Prostě vyměknete. Čas v tomhle případě hraje proti nám.“

„Já vím, oč mu půjde.“

„Pořád v tom vidíte záležitost vaší firmy? Konkurenční boj o trh v tyhle zemičce?“

„Nepochybně.“

„Nebyl bych si tím tak jistý. Pokud to je skutečně vrah oněch čtyř dívek, proč by je pak zabíjel? Zbytečně, snad jen z plezíru?“

„Sám jste to řekl. Abych to bral vážně. Byly to úplně náhodně vybraný oběti. Zabíjel je jen kvůli tomu, co se teď chystá udělat. Ten člověk je samozřejmě profesionál, kterýho si najali. S vlastním meritem věci nemá nic společnýho. Nejspíš ani netuší, v jaký hře figuruje.“

Řekl jsem, že to je úplně šílené.

„Nevěříte tomu?“

„Co byste musel udělat, aby dosáhli svého?“

„Odstoupit od několika výběrových řízení ministerstva zdravotnictví, případně změnit cenovou hladinu našich produktů, aby nebyly levnější než konkurenční. Stáhnout se z trhu.“

„To asi neuděláte.“

„Vy byste to udělal?“

Připustil jsem, že díkybohu nejsem v podobné situaci jako on.

„Samozřejmě jsem to už nahlásil policii. Tady přestává legrace.“

„To je v pořádku,“ řekl jsem. „Zdá se, že se situace skutečně vyhrotila.“

Pan Fischer otevřel bar a nalil si. Pak si uvědomil nepohostinnost svého jednání a naznačil, jestli se k němu nepřidám. Vymluvil jsem se na venku zaparkované auto a cestu domů.

„Co se v takovýchto situacích dělává?“

„Pokud nejsou bližší stopy, tak se vyčkává, až se znova ozvou. Mezitím samozřejmě…“

„S kým byla v tý Francii? Nechci slyšet, že s přítelkyní nebo sama.“

Ta otázka mě nepříjemně zaskočila. Pan Lála to musel vědět, ale najednou jsem si nevzpomněl, jestli mi to jméno prozradil. Vím, že jsem se ho na to chtěl už ze zvědavosti zeptat, ale teď jsem měl prostě v hlavě pusto a prázdno. Znova jsem zavolal na Lálův mobil. Vyzváněcí tón zněl tak dlouho, dokud se neozval pokyn, abych zanechal vzkaz. To bylo víceméně zbytečné. Před Fischerem jsem nemohl dát svůj vztek najevo. Přesto poznal, že není všechno v pořádku.

„Tuším, že od vás nemůžu čekat zázraky,“ řekl mi upřímně. „Ostatně – co jsem si vás najal, tak se všechno jen zhoršilo.“ Nemohl jsem mu oponovat. Měl svým způsobem pravdu. Ale tak už to chodívá, když vezme případ na obrátkách a vyšetřování uvázne na mrtvém bodě. Určitě si myslel, že je to i moje vina. Měl jsem zjistit, jak je to s Vaxxi a s jeho sledováním, ale hmatatelné závěry jsem mu nepředložil. Všechno to bylo nejisté, samá podezření, indicie, ale to ode mě nepotřeboval slyšet, protože toho byl sám plný.

Řekl jsem, že netrvám na dohodnutém honoráři, pokud moje práce nepřinese konkrétní výsledky. Prohlásil, že mu sice nejde o peníze, ale přesto mě od slibu nezrazoval. Vlastně se mi ulevilo, bylo to tak lepší už kvůli vlastnímu svědomí.

„Stejně jsem přesvědčený, že jste mi nikdy stoprocentně nevěřil,“ postěžoval si, jako kdyby na něho najednou padla chandra a sebelítost.

„Nebyl jste ke mně vždycky upřímný. Co se týká vašeho vztahu s paní…“

Mávl rukou, že to je v tuto chvíli vedlejší. „Něco vám řeknu, ale nechte si to jen pro sebe. Pamatujete, jak jsem jel na letiště a kvůli zácpě tam nestačil dojet včas? Tu dopravní zácpu způsobili záměrně. Pro vás to je nejspíš důkaz mýho přehnanýho stihomamu. Myslel jste si, že to je absurdní,

aby se něco takovýho stalo. Zvlášť u nás. Nemám pravdu?“ Už jsem si mohl dovolit být upřímný a přikývl jsem.

„Díval jste se včera na televizní zprávy? Ne? Škoda. Někde ve východních Čechách se objevila na dvou drůbežích farmách ptačí chřipka a hygienik nařídil vybít chovy slepic a kachen v okruhu desítek kilometrů. Víte, jak se tam ta nákaza mohla dostat? S tím virem tehdy přiletěl z Londýna ten člověk. Než ho stačili celníci zadržet, předal ten materiál dál.“

Podíval jsem se na něho, jako kdyby byl postavou z nějakého katastrofického filmu. Nepomyslel bych si, že se takové věci skutečně dějí i v reálu, a to jsem si současnost nelakoval na růžovo. Projelo mi ale hlavou jiné podezření. Co by s tou nebezpečnou zásilkou dělal on, kdyby stačil dojet na letiště včas.

„Proč jste se s panem Vinodem Sethnou chtěl sejít vy? A jak jste vůbec věděl, že přiletí?“

„Odkud znáte jeho jméno?“

Nahrál mi na smeč. Samozřejmě jsem neprozradil zdroj svých informací, naopak jsem mlhavě naznačil, kolik mi to dalo práce a že tady aspoň názorně vidí, že nesedím s rukama v klíně. Konečně se trochu pousmál. „Taky mám svý informace. Nepodceňujte mě, prosím vás. Nejsem takový neviňátko…“

Pochopil jsem, že víc mi neprozradí. Chtěl jsem však vědět, k čemu to poslouží, když se tady objeví nákaza ptačí chřipky. Díval se na mě káravě jako učitel na žáka, kterému nedošel smysl jeho hodinové přednášky. „Ministerstvo hned mohlo distribuovat mezi ohrožené lidi v místě výskytu nákazy Logrip a zdůvodnilo tím loňský nákup tohoto léku v objemu sta milionů korun. Koneckonců Logripu právě prochází životnost. A co se neudá teď…“

„Takže tu nakaženou drůbež jim sneslo samo nebe,“ doplnil jsem, aby mě neměl za úplného idiota.

„Ovšem na tom nejvíc profituje Clumm.“

„To jste řekl vy, pane. Oni a někdo na ministerstvu. Ještě by tak nějaký šťoural mohl hodit na triko zbytečný rozhazování peněz daňových poplatníků, jak se někdy trefně říká,“ prohlásil Fischer. „Tady názorně vidíte, v jaké sféře se pohybuju. A nedělejte si iluze, že oni o vás nevědí. Jakmile jste se dal s Vaxxi dohromady, ocitl jste se na jejich seznamu. Nepokusili se vás už zastrašovat?“

Vzpomněl jsem si na podivnou cestu domů z vinárny u Haštalského náměstí. To ohrožení se mi mohlo zdát, měl jsem něco upito, ale mohlo jít skutečně z něčí strany o varování, abych nestrkal čumák,

kam nemám. Fischerovi jsem se s tím však nehodlal svěřovat.

Sklonil hlavu a promnul si oči. „Bojím se, že mojí ženě jde skutečně o život. Ať už se mezi námi stalo cokoliv, tak ji potřebuju.“

Nic jsem mu nesliboval, ale aspoň jsem mu silně stiskl při odchodu pravici. Možná to k ničemu neprospěje, ale měl jsem k němu najednou blíž. Nemohl bych sice mluvit o vyslovených sympatiích, ale dnes konečně ukázal něco víc než jen profesionální chlad.

Kateřina už spala, neklidně oddechovala a chvílemi jí probíhal po tváři jakýsi záchvěv. Netušil jsem, co ve snu prožívá, ale nevypadalo to na nic uklidňujícího. Pokud ji však neprobudím, sen odezní a ráno už o noční můře nebude mít ani potuchy.

Vysprchoval jsem se. Než jsem vlezl pod deku, znova jsem zkontroloval mobil. Po panu Lálovi stále ani slechu. Ač jsem si to nerad připouštěl, znervózňovalo mě to. Doufal jsem, že se mu v Krumlově nic nestalo. Vyčítal bych si to do konce života. Nemohl jsem dlouho usnout, ráno mě neprobudil ani Kateřinin budík. Vstal jsem, až když odešla do práce. Bylo po osmé a venku krásně svítilo. Usmažil jsem si vajíčka se sýrem. Když jsem dojídal, zazvonil mobil. Ulevilo se mi, byl to pan Lála. Řekl, že je v autobuse a blíží se k nádraží Praha-Florenc. Pokud bych chtěl, můžu tam na něj počkat. Slíbil jsem, že tam budu, a zeptal se, jestli je v pořádku.

„Proč bych neměl být v pořádku?“

„Měl jsem o vás obavy,“ připustil jsem.

„O mě? To snad ne.“ Nezněl však přesvědčivě.

Vylezl z autobusu a hned mě uviděl. Kývl na pozdrav. Zdálo se mi, že má kruhy pod očima a vypadá hodně unaveně. První jeho slova byla, že potřebuje nějaký životabudič. Česnečku nebo dvě desítky, aby vyrazil klín klínem. Zapadli jsme do jedné ze starých karlínských hospod, otevřených už takhle brzy před polednem. Připomínala staré časy. Dřepěli tam chlapi ve špinavých montérkách, bylo tam zakouřeno a na zdech visely vystřižené stránky z bulváru s nahatými ženskými. To prostředí mi vůbec nebylo cizí. Pivo jako křen.

Lála, jak míval ve zvyku, čekal, až to z něho začnu dolovat, ale já se tvářil, že mě zajímá jen ten půllitr. Nakonec to nevydržel a obořil se na mě, proč jsem vzal tak rychle nohy na ramena a odjel z Krumlova. Jestli jsem vypátral, co jsem chtěl. Řekl jsem, jak jsem se zasekl v Pískové Lhotě a jak mi pak zavolal Fischer. Nakonec jsem byl první, kdo musel parťákovi vykládat, co je nového. Novinku o druhém únosu paní Fischerové přijal se stoickým klidem. „Zase nějaká habaďůra. Marilyn zachutnala svoboda.“ Řekl jsem mu i o videu a o svázaných rukou. Nijak to nekomentoval.

„Vy jste se teda zasekl před zámečkem, no a já jsem v něm nocoval,“ pochlubil se posléze v očekávání, jaký to na mě udělá dojem. Mlčel jsem. „Domácího pána jsem sice nezastihl, ale mluvil jsem se správcem. Přesněji řečeno jsem se s ním ožral, nemůžu ani říct, že bych se opil. In vino veritas, taky na to věříte?“

„Jak kdy,“ houkl jsem neurčitě. „Jak se vám tam podařilo vmezeřit?“

„S dodávkou s prádlem z čistírny. Jak už jsem byl za branou, nedostali mě ven. S tím správcem jsme si nakonec padli do oka.“

„To už tak chodí. Za koho jste se vydával?“ Pan Lála se zatvářil náramně skromně. Že by si to know-how ponechal raději pro sebe. Respektoval jsem jeho přání. „Samozřejmě to pití něco stálo a nebylo toho málo, když jsme seděli u krbu skoro do rána. Přísahám, že jsem to nebyl já, kdo odpadl.“

„Doufám, že vás neopili rohlíkem a že mi nebudete vykládat, jaký je Vyrzidil dobrák a lidumil.“

Pan Lála začal pobaveně odfrkovat. „No,“ řekl s pýchou, „chvíli to trvalo, ale nakonec na něm ten správce nenechal nitku suchou. Já to chápu, čecháček těmhle zbohatlíkům ty jejich miliardy jen tak neodpustí, i když díky nim má jistý bydlo. Tady jsme vždycky všichni horovali pro rovnost. A že je Vyrzidilovi co závidět. Na zámku se střídají ministři a všichni tihle slavní politikové ze Sněmovny i Senátu. Prý,“ pan Lála mě chytil za ruku a naklonil se ke mně, aby to neslyšely nepovolané uši, „jak tihle potentáti dokážou řádit a zaneřádit sály, nezvládnou ani herci s nejmizernější pověstí. Prý,“ uchechtl se, „jsou pozvracený i stropy s freskama nebo štukama. Já bych je hnal…“

„Tohle není žádná novina,“ přerušil jsem ho nespokojeně. „Co Blanka Baronová?“

Lála se zase kousek odtáhl a upil piva. „Kurvy tam jezdí houfně. Akorát většinou ne z Prahy, protože by to bylo zbytečně zdaleka. Tady u hranic jich jsou mraky a najdou se mezi nima i ty lepší, který můžou do vybraný společnosti a umí cizí řeči.“

„Ukázal jste její fotku?“

„Samozřejmě,“ odsekl dotčeně. „Nejmíň třikrát. Dokud byl střízlivej, i potom, když sotva pletl jazykem. Přísahal, že ji nezná. A to má přehled o všech děvkách, co projdou zámkem. Asi se stará i o jejich finanční odměnu. Prostě z Prahy tam slečny nevozí.“

„Baronová ale do Krumlova jet chtěla.“

„Jistě to nevíme. Ani jestli sama, nebo s tamtím doprovodem. A Krumlov není nota bene Písková Lhota. Víte, kolik je v Krumlově bordelů? Obešel jste je snad? Nebo hotely, jestli se tam s tím fešákem neubytovala?“

„Vy mě snad chcete zkoušet?“ Oklepal se. To že by si nikdy nedovolil. Ubezpečil jsem ho, že krumlovské hotely a penziony jsem prošel do posledního, ale bezvýsledně. Nevěstince jsem vynechal, protože jsem neviděl jediný důvod, proč by tam měla zavítat.

„Tak vidíte, že mám recht. Ten Krumlov byl slepá ulička,“ prohlásil znenadání. „Myslel jsem na to celou cestu autobusem. A něco mě napadlo…“ Následovala odmlka, kterou jsem nepřerušil. „Myslím, že tahle naše slečna Baronová zanášela zlatý vejce mimo hnízdo. Víte, když děláte v bordelu nebo v luxusním privátu, nesluší se, abyste se soukromě tahal se šamstrama mimo své vyhrazené šámbr séparé. Já nevím přesně, jak to tam ty čtyři růžičky mají zařízený, ale určitě nad nima někdo drží dohled a nelíbilo by se mu, kdyby tohle zjistil. Ono je to skutečně neloajální. Co když jí ten někdo ukázal, zač je toho loket? Znáte to, v týhle branži se nikdo s nikým nepáře, ať si to hraje na elitní

klub pro roztoužený doktory, nebo jde o pajzl u hranic s Německem.“

„A co ty ostatní zabitý holky? Určitě všechny coury nebyly.“

Pan Lála sípavě hvízdl. „Máte recht. Pak ten její mord s těma ostatníma nesouvisí.“

Zamyslel jsem se. Tohle byla samozřejmě také varianta a nezněla nepravděpodobně. Budeme se jí muset rozhodně zabývat. „A co vaše paní Marika Fischerová? Budete s tím něco dělat?“

„Tak to už chcete po ubohým Lálovi příliš. Každopádně se půjdu v prvý řadě domů dospat. Klíží se mi víčka jako kotěti.“

„To vás nezbavuje určitý…“ chvíli jsem hledal vhodné slovo, „odpovědnosti.“

Pan Lála si chviličku mnul oči. Pak prohlásil, že v tom případě mu mám objednat dvojitého pořádně oslazeného turka. Pominul jsem fakt, že jeho jednání takřka hraničilo s vydíráním, a výjimečně mu vyhověl. Když mu pingl kafe přinesl, pan Lála si do něj nasypal pět sáčků cukru, hlasitě usrkl a podíval se na mě s otázkou, jak si to teda představuju. Prohlásil jsem, že podle mě bychom měli začít od toho chlápka, co si s ní udělal líbánky v Bretani.

„Že neuhodnete, kdo ten fešák je? Nebo jsem vám to vycinkal? Ne, ani vás to nezajímalo. Kdo je podle vás ten amant?“

„Nemám rád vaření z vody.“

Pan Lála chvíli pomalounku pokyvoval hlavou jako želva.

„Doktor.“

„Jako kdybyste nic neřekl,“ odtušil jsem.

„Doktor Jumr.“

„Vida,“ ulevilo se mi. „Pokud si pamatuju, tak známe dva. Oba byli odejití z kliniky plastický chirurgie docenta Červeného.“

„Afrodite,“ doplnil Lála. „Tím milencem je Jan čili Honza. Pro přesnost – chlapík, co dělal Marice ty prsa. Dost možná se tak seznámili. Tak nevím, jestli to není proti lékařský etice. Udělat si ženskou k obrazu svýmu, jako kdyby byl bůh, a pak si s ní začít. No, každopádně to hovoří v jeho prospěch co do odborných kvalit, kdyby to zbabral, tak by se jí asi musel vyhýbat. Nebo,“ udělal škodolibý výraz,

„to naopak zpackal, ale nemohl to připustit, tak jí musel podat důkaz, jak je víc a víc atraktivní. To máte jako u nás doma, když občas něco uvařím, tak taky nedám najevo, že je omáčka přesolená nebo připálená.“

„Chápu,“ skočil jsem mu do řeči, aby nepřidal další příběh ze života.

„I když v dnešní době všech těch pilulek by pro mě, kdybych byla teda ženská, tohle nebyl věrohodnej důkaz, že mám zase sexepíl. Teď už můžete úspěšně předstírat cokoliv. Jen si nejsem jistý, jestli to není proti matičce přírodě.“

Už jsem viděl, že se panu Lálovi vrací energie. Jak jsem ho znal, byl by schopný tohle téma rozvádět dalších dvacet minut. Nebyl jsem však na jeho eskapády logických dedukcí zvědavý.

„Jak jste na toho Honzíka přišel? Ještě nedávno jste se dušoval, že Fischerová žádnýho přítele nemá. Měl jste ji na očích čtyřiadvacet hodin denně a ještě s ní chodil venčit psy.“

„Říkám to nerad, ale po tý její čtyřnohý bestii se mi stýská. Nebo po procházkách s její paničkou? Kdo ví…“ poznamenal Lála jakoby mimochodem. Pak vybral lžičkou lógr, přestože jsem ho varoval před možným zdravotním rizikem. Řekl, že na něm už tak jako tak nesejde a že na něco se přece umřít musí. „Ono se to všechno točí v začarovaným kruhu,“ pokračoval jedním dechem. „Samí doktoři, jeden bordel a dvě konkurující si farmaceutický firmy.“

„Čtyři zabitý holky, jedna nadvakrát unesená paní a jeden zbohatlík, co si hraje na zámeckýho pána,“ rýpl jsem si do svého kolegy. Přešel to bez hnutí brvou.

„Nebudu vás dál zkoušet,“ řekl Lála, „prostě a jednoduše doktor Jan Jumr poté, co byl, jak jste to sám nazval, odejit i s bratrem z Afrodite, vrátil se do firmy…“

„…Clumm,“ střelil jsem od boku.

Lála se na mě pohoršeně podíval, protože jsem mu vyfoukl pointu. Byla to náhoda, že jsem se trefil, ale nahrál mi svými slovy o začarovaném kruhu. „On už tam totiž u nich dělal, než přešel za lepším výdělkem k docentu Červenýmu. Dneska se už pracovní knížky nevedou, nejspíš ani kádrový posudky, takže v Clummu o jeho levotách s plastikami možná ani nevěděli. Nebo jim to bylo fuk.“

„Mohl se s Fischerovou znát odtamtud,“ zamyslel jsem se. „Byla přece taky zaměstnaná v Clummu, než si ji vzal Fischer. Ale to je asi jedno.“

„Tak to vůbec není irelevantní,“ prohlásil pan Lála učeně. „Já jsem tam přece pátral po jejích známostech. Když jsem věděl, že to s největší pravděpodobností není žádnej soused z Křeslic nebo masér z fitka, kam chodí, bylo nabíledni, že k němu přišla v práci. A protože jediná štace, kde byla zaměstnaná, je Clumm, trochu jsem se tam poochomejtal.“

„Co si mám představit pod tím vaším poochomejtáním, pane Lálo?“ zeptal jsem se zděšen pasekou, kterou tam mohl natropit.

„Však mě znáte, jaký mám vycizelovaný metody. Stačilo se seznámit s referentkou přibližně mýho věku, budu jí říkat Věra, i když se tak nejmenuje, vzít ji do vegetariánský restaurace, na to slyšela, ženská obézní pokrytecká, a měl jsem na dlani, kdo s kým. Hned jsem věděl, že Marika bývala s Jumrem jedna ruka, pak oba odešli z firmy. Ona se výhodně vdala, Honza se vrátil k původní profesi chirurga v Afrodite. No a hlavně Honzovo číslo figurovalo v mobilu Fischerový jak mezi přijatýma, tak odešlýma hovorama. Pamatujete, jak jsem si u nich doma chvíli hrál s jejím aparátem… No a ausgerechnet v době, kdy mi Marika nečekaně foukla před nosem, si i doktůrek vzal nečekaně dovolenou. Věrka si nebyla stoprocentně jistá, protože Fischerovou léta neviděla, ale jak jsme to nad tím žrádlem pro králíky probírali, podezření se zahnízdilo. Tak jsem si sehnal telefon na toho jeho bratra, Huga, a ten mi vyklopil, že bratří
ček skutečně obhospodařuje paní Mariku a odcestovali na něco, co nazval hanymůnem.“

„Po našem něco jako svatební cesta, líbánky. To od něho nebylo bratrský,“ usoudil jsem.

„Věru,“ souhlasil pan Lála, „byl to z Hugovy strany podraz, i když nevěděl, že jsem ve službách paroháče. Ale to by si domyslel i idiot. A taky bych si troufal tvrdit, že mi to práskl se škodolibou satisfakcí. Možná se ti dva nemají zrovna v lásce,“ dodal poněkud prostomyslně. „Ano, dneska jsou lidi na sebe jako psi, rodina nerodina.“

„Když už jste s ním mluvil, zmínil jste se o klinice? Proč je vlastně vyhodili? Zajímala by mě jejich verze. Čert ví, jestli tomu červenýmu docentovi můžeme věřit každý slovo. Ostatně je to doktor…“

„Tím snad myslíte totéž, co já?“ pousmál se. „Ani náznakem. Šel jsem přece po Marice.“

„Počínal jste si tentokrát dobře, pane Lálo.“ Nadmul se jako páv. „Tak u koho byste začal při pátrání po paní Fischerovy? U Honzy, nebo u Huga?“

„Byl tam s ní Jan. Košile bližší kabátu.“

„Tak jdeme? Bude přece v kanceláři, ne?“

„Nepochybně.“

„A při tý příležitosti hned chytneme dva ptáčky za křidýlka,“ řekl jsem spíš sám sobě. „Doufám, že se ještě udržíte na nohou. Nevypadáte zrovna nejlíp.“

„Vyspím se v hrobě,“ konstatoval pan Lála odhodlaně.

Rozmařile jsem mávl na taxi. Lála na mě vrhl nechápavý pohled, ale tetelil se blahem, že si bude moct vézt pohodlně zadek. Předestřel jsem mu svůj taktický plán. Nejdřív zajdeme v Clummu za

doktorem Bártou. Hned věděl, o koho jde. „S tím jste už přece měl co do činění,“ mrkal bystře očkama. „Visí na něm přece podezření, že byl Blančiným posledním kunšoftem v tom jejich hnízdečku lásky.“

„Bravo, tam určitě,“ ocenil jsem Lálovu paměť. „Těch podezření na něm visí povícero. Samozřejmě doktor Fischer by z pozice ředitele konkurenční firmy na něm taky nenechal nitku suchou.“

Parťák si to chvíli přebíral. „To by teda byla trefa, kdyby tyhle dvě kauzy spolu opravdu souvisely.“

„Nebo tři. Mrtvý holky, unesená Marika a vražda Blanky.“ Viděl jsem, jak taxikář chytá každé naše slovo. Pro jistotu jsme neříkali celá jména, jen křestní. Myslím, že se nás ani nepokusil vzít na hůl.

Recepční v Clummu nejdřív naznačila, že pokud nejsme objednaní, tak nás general manager Bárta nemusí přijmout, ale trval jsem na tom, aby nás ohlásila. Jak jsem předpokládal, pan doktor nám ochotně vyšel v ústrety. Pokud jsem si vzpomínal, v hospodě jsme si tenkrát potykali, tak jsem v tom pokračoval. Žoviální chování patřilo přece k jeho image. Představil jsem mu pana Lálu. Prohlásil, že už o něm ví.

Vedl nás do své kanceláře. Držel mě důvěrně za loket a ujišťoval se, jestli jsem tenkrát dorazil domů v pořádku. Hned jsem si vybavil ty chlápky, co se mi snažili v temném zákoutí noční Prahy nahnat strach. Chtěl mi svou otázkou naznačit, že v tom měl prsty? Předstíral jsem, že vše proběhlo v nejlepším pořádku a že druhý den ráno jsem dokonce ani neměl kocovinu.

Jakmile se za námi zavřely polstrované dveře jeho kanceláře a usadili jsme se do křesel, zeptal se, jak jsme daleko s vyšetřováním Blančiny vraždy.

„Já vím, platíš si to,“ řekl jsem, „ale chce to trpělivost. Pracuje se na tom.“

„To většinou znamená, že ses nehnul ani o krok kupředu, chlape. A policie?“

„Jak to můžu vědět?“ odvětil jsem vyhýbavě.

„Sedíš přece doma na prameni. Ta tvoje je náhodou moc pěkná ženská.“

Nebyl jsem rád, že se o ní zmiňuje. Vadilo mi, že o Kateřině ví. Ale byla to moje chyba, že jsem si tenkrát nedal pozor na jazyk. „Moc se teď na úřadu nevyskytuje,“ prohlásil jsem. „Nějaký zdravotní problémy. Už třetí den je doma.“

„Rizikový těhotenství? Je už po třicítce, co?“

Už jsem to nevydržel a zeptal se ho na rovinu, kde k těm informacím přišel. Tohle nevěděl ani pan Lála. Ten však naštěstí nedal najevo překvapení. Jirka Bárta udělal všeznačící gesto. Jistě, ptát se ho na pramen bylo ode mne naivní. Natož kdybych se ptal, proč se soustřeďuje na moji maličkost.

„Tak jak vám můžu pomoct? Chceš pořád gratis pár balíčků Logripu?“

„Teď, když se objevil v Čechách ten virus ptačí chřipky, tak je to asi najednou zase nedostatkový zboží,“ nadhodil jsem, i když jsem se tomuto tématu nechtěl věnovat. „To vám pomohla sama prozřetelnost. Jak se to jen sem mohlo do střední Evropy dostat?“

Pan Bárta na mě vrhl udivený pohled. „Ty věříš na prozřetelnost? Já ani na náhodu. Kolik chceš

balení? I vy, pane Lálo?“

„Víc než nějaký prášky mě momentálně zajímá jeden váš zaměstnanec, pan doktor Jumr. Honza Jumr.“

„Co s tím má společnýho?“ Nebylo patrné, jestli to překvapení předstírá. Jirka Bárta byl obstojný herec.

„Je to možná z trochu jinýho soudku,“ řekl jsem pomalu, jako kdybych hledal vhodná slova. Nevěděl jsem, co všechno mu můžu prozradit. „Možná dělal jako chirurg v jedný klinice krásy plastiku Blance Baronový. Možná si řízl skalpelem ještě do jedný holky, kterou později našli mrtvou.“

„To je blbost,“ prohlásil doktor Bárta. „Teda pokud si myslíš, že snad ty ženský vraždil.“

„Proč?“

„Jak se to říká? Qui bono? Jakej by z toho měl prospěch? Nebo si myslíš, že to je sadista?“

„Proč ho z tý kliniky vyhodili?“

Bárta se halasně rozesmál a jeho obličej byl ještě červenější. „Protože má rád prachy. Staví barák, má rád ženský, splácí úvěr… a to není sranda. Přetahoval si klienty k sobě. Soukromničil docentovi za zády. Hele, kdybys měl odsoudit každýho s chatrnějšíma morálníma zásadama, nenajdeš člověka. Tahle doba přeje podnikavým.“

„To soukromničení je oficiální verze docenta Červenýho.“

„Je to pravda, proč ve všem chceš vidět, co tam není? Myslíš, že ho snad vyhodil proto, že by docent Honzíka podezříval z vražd klientek?“

„Vám ve firmě nevadilo, kvůli čemu přestal dělat chirurga?“

„Obchody mu jdou ještě líp. Je to fešák a umí prodat naše zboží, hlavně když je nabízí ženským. V nemocničních lékárnách dřepí samý baby. Stejně počítám, že až se z těch dluhů vyhrabe, udělá se pro sebe a otevře si privátní praxi. Co si budeme vykládat.“

„Jeho bratra jste taky zaměstnali?“ ozval se poprvé pan Lála. „Vyrazili je přece oba.“

„Tady dělá jen jeden, Honza Jumr. O Hugovi vám toho moc neprozradím, protože jsem ho viděl snad jen jednou.“

„Nevadí,“ řekl jsem. „Víš, že Jeník Jumr si vzal s sebou na dovolenou paní Fischerovou?“

„Tu Fischerovou… od Vládi Fischera z Vaxxi?“

„Tu Fischerovou, co u vás byla před lety zaměstnaná. Nedělej blbýho. Mariku!“

„Sorry, zpět,“ omlouval se překotně a rty se mu zachvívaly úsměvem. „Myslíš, že jsme snad Jumra na ni nasadili, aby z manžela tahala moudra?“

„Tys to řekl,“ odvětil jsem s nevinným úsměvem. „Coby ne?“

„Ani nevím, že byli spolu. Ale fór je to dobrej. Chcete si s ním asi promluvit, ne?“

„Bude to nejlepší,“ usoudil jsem. „Viděl jsem na nástěnce, že tu je,“ dodal jsem pro jistotu, aby mi nezačal tvrdit, že pan doktor Jumr právě objíždí odběratele v nejvzdálenějším místě republiky. Na magnetické tabuli u recepce měli v oddělených skupinkách jména zaměstnanců, kteří byli dnes v úřadu, a těch, kteří byli v terénu.

Jiří Bárta se s námi loučil, když mu najednou něco blesklo hlavou. To zjištění muselo být tak překvapující, že až zalapal po dechu. „Fischerová je přece nezvěstná,“ vyrazil ze sebe. „Takže proto tahle návštěva…“

Zeptal jsem se ho, jak to ví. Odpověděl, že přece z televize, včera nějaký policejní tiskový mluvčí požádal veřejnost o pomoc při jejím hledání. Podivil se, že to nevím. Pan Lála se díval na špičky svých okopaných polobotek a já jsem Bártovi vysvětlil, že v těchto dnech opravdu nemám na sledování vysílání čas. A moje drahá je rovněž shodou okolností kvůli své zdravotní indispozici mimo obraz.

Docela mě překvapilo, že s tím zveřejněním policie tak spěchala. Od chvíle, kdy jí to Fischer nahlásil, uplynul den. Nebylo obvyklé, aby se vyhlašovalo veřejné pátrání po hledané osobě už po čtyřiadvaceti hodinách. Logiku to ale mělo. Její únos mohl souviset s předchozími pražskými vraždami. Já jsem rovněž věděl, že paní Marika měla exkluzivně vylepšená prsa právě rukou doktora Jumra – a vrah měl zrovna spadeno na ženy se silikony.

Jenže tohle muselo majorovi dojít taky. Štvalo mě, že jsem neměl přehled o tom, kam směřuje oficiální policejní vyšetřování. Věděl jsem, že ověřují jak alibi všech kriminálníků s násilnou sexuální činností, kteří jsou na svobodě, tak čenichají v okolí zabitých žen – to znamená rodina, známí, milenci, nu a tak se to rozšiřuje dál a dál. A také jsem věděl, že ani v jednom případě se zatím nepodařilo najít místo, kde k vraždě došlo. To byl samozřejmě ohromný hendikep. Hackenschmied o sobě také nedával už třetí den vědět. Připadal jsem si jako hodně předsunutá výzvědná jednotka, která ztratila kontakt se základnou.

„Když jsem s Jumrem teď mluvil po návratu z dovolený, netvářil se, že by někoho zabil. Ale taky mi nevyzvonil, s kým si užíval,“ uvažoval nahlas doktor Bárta. „To ale nedává smysl. Jestli se tam pohádali a začala mu třeba lézt na nervy, takže se rozhodl ji zabít, tak by to udělal venku, když už byli jednou za hranicema.“

„Nikdo neříká, že ji chtěl zabít, ani že stojí za tím zmizením,“ řekl jsem důrazně. Když už Bárta takhle uvažoval, bylo zvláštní, že nezmínil jiný důvod – vyhrožování. „Kde má kancelář, ať nezdržujeme?“ Ukázal nám na konec chodby. Přede dveřmi s Jumrovou jmenovkou mě pan Lála požádal, zda by směl rozhovor vést sám. S Jumrem už přece telefonicky mluvil a měli společný zážitek z letní Bretaně. Neměl jsem důvod mu oponovat.

Jan Jumr připomínal chlápka z reklamního žurnálu: jižanský snědý typ, černé lesklé vlasy, tmavé oči a smyslné rty. Dominantní, sebejistý, náročný a požitkářský. Přitom inteligentní a vzdělaný. Bylo mi jasné, že to mívá u žen snadné. Znal jsem pár podobných typů, ale neměl jsem jim co závidět.

Většinou k sobě přitahovali partnerky, které byly stejné jako oni. Oba mysleli hlavně na sebe, takže vztahy neměly dlouhé trvání. Musel jsem se však bránit zevšeobecňování. Jumr měl celkem upřímný pohled a bylo na něm cosi zranitelného.

Pan Lála začal zeširoka. Nejdřív se připomněl, ale pak to stočil na Francii, Bretaň, růžové skály na pobřeží, majáky a odliv. Bylo to možná nejdiplomatičtější. Jumr se s námi ostatně nemusel vůbec

vybavovat. Nedisponovali jsme žádnými pravomocemi.

Doktor hleděl na pana Lálu, jako kdyby byl klaun. Muselo mu sice hned dojít, že tohle turistické žvanění není samo od sebe, ale netušil, odkud vane vítr.

„Co jste dělal včera?“ zeptal se pak náhle Lála.

Jumr nemusel dlouho vzpomínat: večer se sešel se svými kamarády na bowlingu a byl tam do půlnoci.

„Takže na televizi jste nekoukal… A s Marikou jste nemluvil?“

„Poslal jsem jí zprávu s otázkou, jak to doma dopadlo, ale zatím mi neodpověděla.“

„To je divný, ne?“ poznamenal pan Lála.

Jan Jumr pokrčil rameny. „Nejsme přece malý děti, abychom si hned odpovídali. Byli jsme společně dost dnů…“

„Já vím. Viděl jsem ten dům se zahradou. Mimochodem – paní domácí vás pozdravuje.“ Doktor zvedl udiveně obočí a pak lehce kývl hlavou. Nato mu Lála řekl, že paní Fischerová domů do Křeslic nedorazila a vypadá to, že ji někdo skutečně unesl. Ví se jen to, co je na videu, poslaném manželovi.

„Tak moment,“ hlesl Jumr a opřel se o rám dveří. „Co mi to vykládáte?“

„Pan Lála mluví pravdu,“ řekl jsem teď já. „Proto vám Marika na tu esemesku neodpověděla.“

„Musím to video vidět,“ prohlásil s nečekanou rozhodností.

„To byste musel k panu Fischerovi. Nevím, jestli by to bylo pro vás nejvhodnější,“ zapochyboval jsem.

„Proč myslíte?“

Pan Lála se uchechtl. „Brousíte mu paní a myslíte, že vás bude vítat s otevřenou náručí?“ Jumr se zatvářil dotčeně. Ohradil se, že takové výrazy si vyprošuje. „Jsme přátelé, nic víc.“

„Já vám klidně budu věřit,“ řekl Lála, „ale s manželem to bude horší. Kdybyste byli jen přátelé, tak ji přece nebudete unášet kvůli tomu, že chcete jet společně na dovolenou.“

„To byl její nápad. Truc Vladimírovi. Snažil jsem se jí to vymluvit. I mně to přišlo trapný. Jenže Marika… měla svou hlavu. Znáte ženské, když si něco umíní.“

Chvíli jsem si to přebíral. Nelíbilo se mi, že ze sebe dělá pasivní oběť událostí. „Takže to byl truc manželovi? Zmizet na týden s tím, že to má vypadat na únos, to mi přijde jako hodně drsný kanadský žertík. Nehledě na to, kolik lidí se pak angažovalo v jejím hledání. Někdy se tomu říká maření služebního…“

Doktor Jumr mě nenechal domluvit. „Myslím, že jste na tom profitoval i tady s tím pánem,“ obrátil se pootočením svého anticky modelovaného profilu k panu Lálovi. Vida, blesklo mi hlavou, ten manekýn

umí vycenit zoubky. Usoudil jsem, že v tu chvíli si z mého parťáka udělal nadosmrti nepřítele. V jeho pohledu se odrážela přezíravost pána tvorstva nad něčím tak směšným a nedůstojným, jako je můj kolega. Pocítil jsem drobnou škodolibou radost, neboť Lálovo sebevědomí skutečně potřebovalo někdy vrátit na zem, ale od tohoto krasavce s rukama jemnýma jako slečinka mi to přišlo neadekvátní.

„To takzvaný profitování vůbec nehodlám komentovat, pane Jumře,“ pronesl jsem záměrně velice chladným tónem a dal si záležet na odměřeném vyslovení jeho příjmení. „Ale možná by bylo namístě prozradit, proč ten naschvál paní Fischerové. Pokud vy dva jste jen přátelé a není mezi vámi poměr, tak to má znamenat, že problém leží jen mezi panem Fischerem a jeho ženou?“

„Ztrácíme čas,“ řekl místo odpovědi doktor Jumr netrpělivě. „Jestli jí opravdu chceme pomoct, neměli bychom tady postávat, ale něco udělat. To video…“

„Dobře, když si troufáte, navštívíme pana Fischera. Sám jsem zvědavý, co z toho záznamu hodláte poznat,“ pronesl jsem s pochybností o účelnosti jeho nápadu. Video jsem viděl několikrát a nepředpokládal jsem, že by z něho mohl něco vydedukovat.

Kráčeli jsme všichni tři dlouhou chodbou ke schodišti, které vedlo k recepci. Na schodech se doktor Jumr zeptal, jestli jsme autem. Když jsem řekl, že nikoli, požádal nás, abychom na něho počkali před vchodem, že do Vaxxi přece nepojedeme tramvají, když může jít o každou minutu. Sešli jsme s Lálou do recepce, odepsali se a vyšli před budovu.

„Strašnej chlap,“ pronesl pan Lála pochmurně. „Plastickej chirurg… nenechal bych si od něho vyříznout ani kuří oko. Určitě má v těch vraždách prsty. Teď s náma hraje jen trapný divadýlko. Vsadil bych se, že přesně ví, kde Marika je. Akorát mě překvapuje, že chce hrát s Fischerem s otevřeným hledím. Je jasný, že po něm bude chtít prachy za informace, který povedou k vypátrání jeho ženy. Vždyť jsme to slyšeli, jde mu jen o peníze. Třeba jsou s Marikou společně domluvení.

Fischer zaplatí výkupný a oni budou mít něco do začátku. Nebylo by to poprvé, co ženská takhle stáhne vlastního muže z kůže a ukáže mu záda. Jen bych se chtěl dozvědět, kdo z nich dvou tohle spunktoval.“

Postávali jsme před domem, ale doktor Jumr stále nikde. Představivost pana Lály evidentně pracovala na plný výkon. „Možná to ten Jumr hraje i na ni. Teď se mu paninka hodí, dokud z ní může udělat objekt vydírání, ale až shrábne prachy, pošle ji k ledu.“ Zarazil se. „Jasně, zabije ji jako ty ostatní. Nevěřím, že by byli jen přátelé, ale ani nevěřím, že by ji miloval. On to na ni jen hraje.

Blufuje.“

Začal jsem se smát a objal pana Lálu kolem ramenou.

„Vás když někdo urazí, tak je z toho zášť až za hrob, co? Vždyť vy na něm nenecháte nitku suchou.“

„Aby jo! Od člověka, co dokáže podrazit zaměstnavatele, nemůžete očekávat nic morálního.“

„Zapomněl jste ještě na jeho vrub dodat, že navíc fungoval jako agent mezi Vaxxi a Clummem. Tajnej špión. I tohle může být hnací moment jeho takzvanýho vztahu k paní Marice.“

Pan Lála se podrbal na zbytcích vlasů na temeni. Než však stačil něco poznamenat, zvedla se automatická vrata a z podzemního firemního parkoviště Clummu se vyhoupl mohutný černý mercedes na širokých pneumatikách. Za jeho volantem seděl doktor Jan Jumr. Zastavil, obr se zhoupl a my jsme vlezli dovnitř. Pan Lála se uvelebil vzadu na širokých kožených sedadlech jako na válendě.

Viděl jsem na něm, že má o důvod víc Jumra nesnášet. Já se posadil vedle řidiče. Připadal jsem si tam jako na rozhledně, nebyl jsem zvyklý pozorovat při jízdě provoz z takové výšky. Vozidlo mělo automat a jízda byla plynulá a pohodlná. Doktor byl soustředěný na řízení a na to, jak se co nejrychleji dopravit do Vaxxi. Využil jsem toho, zavolal doktoru inženýru Fischerovi a připravil ho na neohlášenou návštěvu. Jumrovo jméno jsem pro jistotu nevyslovil, ale zmínil jsem se, že jde o video s jeho ženou. Fischer sice neřekl, že se mu to nehodí, ale bylo patrné, že není nadšený.

Už jsme vyjeli na magistrálu a provoz byl ještě hustší. Chvílemi jsme v koloně stáli. Doktor otevřel okénko, zapálil si a klepal popel na silnici.

„Kdy přesně Marika zmizela?“ zeptal se mě.

„Včera.“

„Dopoledne ode mne odcházela s kufrem. Chtěl jsem ji hodit domů autem, ale nechtěla provokovat. Ani nevím, jestli si vzala taxíka, nebo jela hromadnou.“

„Domů očividně nedojela,“ houkl pan Lála. „A vůbec, vrátili jste se přece předevčírem. Proč ještě spala jednu noc u vás?“

Jumr vypustil cigaretový kouř z okénka a Lálovu otázku ignoroval.

„Kdo všechno věděl, že už jste z Francie zpátky a paní Fischerová se vrací do Křeslic?“ Hned mě napadlo tu otázku ještě zúžit. „Kdo vlastně věděl, že tam jste spolu?“

„To máte těžký. Někdo v práci… Já se tím samozřejmě nikde neholedbal, ale ani nedělal tajnosti. Nevidím v tom pořád nic špatnýho. Marika není moje milenka, jsme kamarádi. Netvrďte, že neexistuje přátelství mezi mužem a ženou.“

„Co váš bratr?“ připomněl se zezadu Lála.

„Co je s ním?“

„Věděl Hugo o vás a Marice?“

„Jestli o nás věděl? Ne, ani ji neznal.“

„To je ovšem zvláštní,“ řekl Lála kousavě. „Vy s bratrem jste přece byli zaměstnaní na klinice plastický chirurgie. Teda než vás docent Červený vyhodil. A Marika si tam původně chtěla nechat dělat plastiku prsů. Pak se jaksi dostala k vám…“

„Augmentaci ňader,“ upřesnil automaticky Jumr. „To není úplně totéž. Ale nemusíme zabíhat do detailů.“

„Takže paní Fischerovou znal.“

„Když to říkáte,“ odtušil doktor.

„Věděl o vaší dovolený?“

Kolona se dala do pohybu a za deset minut jsme zastavili na placeném parkovišti nedaleko Vaxxi.

„Tak to jste vy,“ řekl Vladimír Fischer na Jumrovu adresu. Nedokázal jsem si z toho udělat jednoznačný závěr. Znal přítele své ženy? Věděl, kdo to je? Viděl se s ním někdy?

Doktor Jumr poznamenal lakonicky, že by byl rád, kdyby bylo mezi nimi jasno. Svou řeč ukončil obligátním tvrzením, že není všechno tak, jak si možná pan Fischer myslí. Dává mu však své slovo, že je džentlmen.

„Co můžete vědět o tom, co si myslím?“ odvětil Fischer odměřeně, nicméně na můj vkus zachovával přílišný dekor. Já se za podobných okolností setkat s nějakým chlápkem, co si na týden tajně vyrazil s mým protějškem, nedokázal bych se tak ovládnout. Jsem toho názoru, že pokud k něčemu takovému dojde, řečičkami se to nevyřeší. Škoda, že jsou pryč časy, kdy se pánové vyzývali na souboj – a mohlo jít o větší malichernosti. Dnes je jiná doba. Hrdost a morálka vzaly za své. Souboje sice zmizely, ale zabitých není ani v jedenadvacátém století méně než kdysi.

„Každopádně jsme teď na jedný lodi a máme stejný zájem.“

„Mám-li být upřímný, tak velkou radost z toho nemám,“ řekl alespoň pan Fischer hrdě. „Přistupme ale k věci. Chcete vidět to video?“

„Kvůli tomu jsme přišli,“ konstatoval Jan Jumr.

„Nečekejte, že vám to k něčemu bude. Leda…“ Nemusel jsem se už na to znova dívat, ale o to víc jsem se soustředil na Jumra. Ani ve Fischerově kanceláři jsem si nesundal sluneční brýle, takže Jumr nemusel nic zaregistrovat. Byl velice soustředěný. Jednou si nechal záznam zastavit a předklonil se blíž k monitoru laptopu. Pohyb ustrnul do nepříliš ostré fotografie. Tušil jsem, proč zvolil právě tento okamžik. Tehdy tam bylo z ruky člověka se skalpelem vidět nejvíc. Na záběru ruky však nebylo nic zvláštního, co by ji mohlo, aspoň v mých očích, identifikovat. Zdálo se mi, že ani Jumr nenachází to, co si sliboval. Na jeho výrazu se nic nezměnilo. Napětí však nepolevovalo. Nechal ten krátký záznam zastavit ještě jednou. To byl vidět roh oné místnosti, kde byla Marika držená v zajetí.

„Tak co?“ zeptal se ho Fischer, když počítač napočtvrté přehrál sekvenci.

„Je to bez zvuku?“

„Bohužel. Poznal jste něco?“

„Viděl to někdo, kdo umí odezírat? Marika tam něco říká.“

„Předpokládám, že vyšetřovatelé měli stejný nápad. Mně se ale nesvěřili.“

„Víckrát se s váma únosci nespojili? Přece něco musí požadovat.“

„To je nám jistě oběma jasný,“ pronesl Fischer sarkasticky. Jumr předstíral údiv. „Může jít o tu státní zakázku?“

„A vy snad myslíte, že o něco jinýho než chřipku? Bylo to přece první, co vás napadlo, doktore. Nebo…“ Fischer prudce zvedl hlavu a pohlédl Jumrovi přímo do očí, „…se mi to snažíte nenápadně napovědět, kdyby mi to nedocházelo?“

Jumr nepohnul ani brvou. „Přece může jít o Mariku. O peníze za její život. S podnikáním to nemusí

souviset.“

„Nebo o dalšího přítele, kterýho neznáte ani vy… Tomu přece nevěříte. To by ten únosce musel být úplný idiot a mimo obraz. V týhle alternativě je přece ukrytý milionkrát větší potenciál, než kolik má kdokoli z nás na účtu nebo by si mohl případně vypůjčit.“ Na doktoru Jumrovi byl patrný nesouhlas s Fischerovým postojem. Ohryzek mu rozčileně stoupal a klesal jako zdviž. „Jde vám víc o firmu a vaše postavení než o ni,“ pronesl chladně. Doktor Fischer se zamračil a vrhl na něho vysloveně nepřátelský pohled. „Tohle má být taky forma nátlaku? Co bych ale od vás mohl očekávat…“

Jumrovi už došla trpělivost. „Zdá se, že ať už to ten nešťastník udělal z jakýchkoli důvodů, nevsadil na správnýho koně. Vy, jak patrno, se v týhle věci vůbec nehodláte angažovat. Vy kvůli ní nehnete prstem. Jestli se něco stane, bude to vaše vina.“

Vladimír Fischer se rozesmál. Otočil se k Jumrovi zády a popadl mě za ruku. „Tady to vidíte,“ řekl mi významně. „Poslali ho za mnou, aby mě přinutil spolupracovat s těmi gaunery. Pro něho to jsou nešťastníci, všiml jste si? Takže když se Marice nedejbože něco stane, bude to moje vina, že jsem nespolupracoval. Kolik vám Lípa nabídl za tuhle špínu? Nebo kdo za tím stojí? Bárta? Malina? Koho si sem nasadili, aby na mě donášel?“ Přestával se ovládat, byl bledý a chvěly se mu rty. Bylo to poprvé, kdy se u něho takto projevily emoce. „Je to všechno spiknutí,“ křičel na mě. „Komplot.

Hrajou hodně vysokou hru. Zavlečou sem virus a nechají vybít celý chovy drůbeže, aby měli uplatnění pro ten svůj preparát. Spojí se klidně i s tím ďáblem, přestože všichni vědí, co to je za člověka, že po něm jdou nejen v Německu, ale kupodivu i naše bezpečnostní služba. Jenže my pořád a přesto zůstáváme ve hře. Tak musí přitvrdit.“

„Jste blázen,“ řekl doktor Jumr.

„Vím přesně, jak to chodí. A vy se netvařte, že vám to není jasný.“

Jumr se smutně pousmál. „Už se Marice vůbec nedivím, že byla s váma nešťastná. Pro vás neexistuje nic jinýho než tahle firma. Úplně jste se z toho pomátl, měl byste jít k psychiatrovi. Vy jste už přestal žít normální život.“

„Jistě,“ přitakal hořce, „ale do toho jste mě dohnali vy a vám podobní.“

„Je mi líto, že vám nemůžu pomoct. Přesněji řečeno Marice. Vy mi za to nestojíte.“

„Nic od vás neočekávám, pane doktore. Sice jste mi ji odvedl, takže byste měl mít tu slušnost, ale…“ mávl rezignovaně rukou. „Styděl bych se, kdybych měl od vás cokoli přijmout. Bojím se vaší pomoci, protože sledujete jen svůj cíl. Nakonec by se všechno tak jako tak obrátilo proti mně.“

Jan Jumr pokrčil rameny. Podal mi ruku a omluvil se. Panu Lálovi jen pokynul hlavou a směrem k Fischerovi udělal jen jakési letmé gesto rukou. „Domů se už dopravíte sami, že?“

Fischer se konečně posadil a složil na okamžik hlavu do dlaní. Lála se na mě významně podíval, co tomu představení říkám, aniž by samozřejmě očekával moji reakci. Sám jsem měl smíšené pocity. Nemohl jsem odvrhnout reálný základ Fischerových obav. Zároveň jsem dával Jumrovi v jedné věci za pravdu. Fischerův vztah k manželce byl zdeformovaný a bylo pochopitelné, že se zachovala, jak se zachovala. Nevěřil jsem však, že by ji manžel nechal bez pomoci.

„Mě jen tak nedostanou,“ pronesl Fischer odhodlaně. Už byl zase koncentrovaný. „Marika ze mě v posledních měsících tahala informace o firmě a předávala je tomuhle zatracenýmu panákovi. Dělala,

že ji zajímá, co se tady děje, i když dřív jí to bylo ukradený. Jenže mně došlo, že to není samo od sebe. Nasadili na mě špehy, kteří se mě drželi jako klíště, nainstalovali do kanceláří odposlouchávací zařízení, znali moji poštu. A to všechno jim bylo málo. Potřebovali se dostat blíž. Tu nejhnusnější roli měl sehrát on. Oni dva. Ovšem, já nejsem včerejší,“ usmál se vítězoslavně. „Když jsem jí doma tvrdil a, tak to ve skutečnosti bylo b. Když jsem jel do Plzně, řekl jsem Ústí. Když jsem se měl sejít s Petrem, jmenoval jsem Pavla. Jistě, v tom, co si mohli nějak ověřit, v tom jsem neblufoval, ale jinak jsem pouštěl ven jen dezinformace. Proto je Vaxxi pořád ve hře.“

„To je šílený,“ hlesl pan Lála konsternovaně.

„Nemám ve zvyku vzdávat boj, když mě tlačí k zemi. My máme samozřejmě taky svoje prostředky a svoje lidi na patřičných místech, ale tak hluboko jako oni klesnout nemůžeme.“

„Hlavní by teď mělo být najít vaši ženu,“ připomněl jsem vážně.

„Jistě. Nejsem určitě taková bezcitná zrůda, jakou se ze mě snaží udělat ten floutek. Slíbil jsem přece odměnu za stopu, která povede k jejímu nalezení. Slyšel jste to možná v televizi. Policie snad má taky svoje postupy… Co já můžu víc?“

„Věřím, že to bude v pořádku. Kdyby se něco stalo, dejte mi hned vědět.“

„Tím nic nezkazím,“ usoudil pan ředitel.

Na chodníku před Vaxxi jsme zůstali poněkud bezradně stát. Uvažoval jsem, co udělat dál.

„Co si myslíte o tom Jumrovi?“ zeptal se mě pan Lála. „Určitě toho ví o Marice víc, než dal najevo. Proč chtěl tak vehementně vidět to video? Jsem si jistej, že se chtěl o něčem přesvědčit. Musí mít nějaký podezření…“

„Vůbec o tom nepochybuju.“

„Pokud ovšem nehrál zase komedii, aby odvrátil pozornost od sebe.“

„Myslím, že sám někoho podezříval. Sledoval jsem ho dost pozorně, když se díval na ten záznam. Ale tvářil se jako při pokru.“

„Rád bych věděl, kam odtud jel. Vypadalo to, že má naspěch. Utekl jako malej kluk. Jinak bych se ho byl pokusil pronásledovat,“ prohlásil pan Lála sebevědomě. „Bojím se, že v tomhle okamžiku nemůžeme pro kauzu udělat nic.“

Nezbývalo než s ním souhlasit. Lála však už sledoval jinou myšlenku a stopu. Blanka Baronová! Náš druhý stále nejasný případ. Poté, co nepochodil v Krumlově a na Vyrzidilově panství v Pískové Lhotě, vyslovil přece teorii, že si svou smrt vykoledovala tím, že podnikala i mimo klub v Bořivojově ulici. Že by ji měla přímo na svědomí některá z jejích kolegyň, to jsem připouštěl jen čistě hypoteticky, žádná teorie se nemůže a priori zamítat, ale nevěřil jsem tomu. Leda ve spojení s nějakým pasákem. Lála snad četl mé myšlenky.

„Nezdá se mi, že by ty čtyři, dnes už bohužel jen tři růžičky v tom podnikání byly samy,“ uvažoval Lála nahlas a přešlapoval z jedné nohy na druhou. „Podnik takovýho ražení potřebuje občas pevnou chlapskou ruku. Neříkám, že by těm holčinám hrozilo od těch doktorskej amantů nějaký fyzický nebezpečí… i když – jsou to lidi jako všichni ostatní,“ mrkl po mně a zarazil se, „a čím se teď

pohybuju víc a víc v jejich blízkosti, tím ztrácím něco jako respekt k tomuhle povolání… jestli jsem někdy něco takovýho vůbec měl, takže…“ Bylo mi jasné, co tou zašmodrchanou formulací míní. „Asi bysme si zase měli se slečnami promluvit. Vsadím se, že jedna mezi nima bude šéfová. Sešel jste se přece s nima vy…“

„Nejspíš Kristýna.“

„Tak od ní bysme začít neměli.“

„Ano,“ souhlasil jsem. „Pak je teda jedno, jestli si promluvíme s Irenou nebo Lilian. Taky záleží, kdo bude v hnízdečku lásky. Pokud vůbec někdo – tak brzo po poledni. Ale zkusit to můžeme.“

V podkroví klubu v Bořivojově ulici bylo vedro, přestože střešní okna byla dokořán. V poslední době bývaly zimy v Praze beze sněhu a léta tropická. V slunečním světle ten privát vypadal jako luxusní byt rodiny s vkusem. Měli jsme štěstí, otevřela nám Irena. Hned nás zvala dovnitř, nejsou tam žádní klienti, tak zatím uklízí, převlékla povlečení a vytřela podlahy. Mile se usmívala na pana Lálu, který okamžitě zapomněl na únavu i na to, že se mu zavírají oči, a vysílal na ni roztoužené pohledy jako mlsný kocour.

Chvíli jsme nezávazně tlachali, jako kdyby se vůbec nic nestalo a nedošlo k vraždě jedné její kolegyně, byl normální krásný letní den. Když Irena odešla do kuchyňky, aby nám udělala espreso, Lála využil situace a zašeptal mi, že s touhle by si to nechal líbit. Škoda, že tenkrát nedostudoval medicínu, nechal toho ve třetím semestru, jinak by hned vstoupil do tohoto klubu privilegovaných doktorských milovníků. Nasypal si pak do kávy svou obligátní dávku cukru, zaculil se na dívku a zeptal se, jestli nad nimi někdo drží ochrannou ruku, když jsou jistě všechny slečny takové křehké rostlinky, kterým by bylo hřích zkřivit pouhý vlásek. Pak mu došlo, že ta věta nebyla vzhledem k mrtvé Blance nejvhodnější, ale už to nemohl vzít zpět, tak zdvihl obočí, očekávaje odpověď.

Irena řekla, že k takovým situacím, kdy by jim něco hrozilo, dochází výjimečně, leda když se tu sejde víc pánů, kteří, namísto aby se věnovali účelu, kvůli kterému sem přišli, se uvelebí v salonu, začnou do sebe házet jednoho panáka za druhým a pak se pohádají, takže může dojít i na facky nebo pěsti.

„Co bývá předmětem sporů?“ zajímal se pan Lála.

„Pro mě nic zajímavýho. Buď řeší nějaký odborný lékařský záležitosti, nebo spíš začnou doktoři nadávat těm, co už nepracujou jako doktoři,“ Irena hned nedokázala přesně specifikovat obě skupiny, „ale dělají ve firmách. Nebo se hádají doktoři z nemocnic s těma, co mají soukromý praxe, a vzájemně si vyčítají to či ono.“

„A když se začnou prát?“

„Zavoláme Milana, ale ono to není nikdy nic vážnýho.“

„Milan je přítel Lilian?“ nadhodil jsem nazdařbůh.

„Ne, Kristýny přece. Bydlí u ní tady v domě…“ Zarazila se. „Sakra, teď nevím, jestli jsem vám to mohla vykecat. Krista nechce…“

„Já jsem tě jen zkoušel, jestli mluvíš pravdu,“ uklidňoval jsem Irenu, „Kristýna mi o Milanovi už samozřejmě řekla.“ Nebyla to sice pravda, ale nechtěl jsem pokazit její ochotu se s námi vybavovat.

„Ale,“ předstíral jsem váhání, jestli pro změnu já smím něco takového prozradit, „taky naznačila, že

to mezi nima v poslední době neklape.“

„V poslední době?“

„Já nevím. On ten Milan je asi tak trochu moc od rány, že?“

Irena se zaškaredila. „Já bych s takovým primitivem nevydržela ani den. Docela jsme se jí divily, že zrovna ona s takovým… Kristýna je náramně chytrá a mazaná, měla by na víc, ale holt některý ženský si potrpí na mužský, co jim přinášejí jen neštěstí. I ten její předchozí přítel… Už dávno se s Milanem chtěla rozejít, ale ono to není tak jednoduchý. Musela by ho vyhodit i z bytu, a to on jen tak nedopustí. Prý se už mezi sebou i chytli.“

„Ano, hotová Itálie,“ improvizoval jsem. Kupodivu mi ta prostá finta vyšla. Obrázek, jaký jsem si o Milanovi udělal, nebyl asi příliš vzdálený od skutečnosti. Pan Lála na mě vrhl významný pohled, jako by bylo v tu chvíli jasné, že Blanku Baronovou má skutečně na svědomí ten pasák. Pokud měl nad Kristýnou takový vliv, nejspíš i profitoval na obratu podniku. Pokud Blanka začala zanášet mimo hnízdo, zakročil.

„Neměl někdy konflikty i s ostatníma?“ zeptal jsem se opatrně. Irena však byla důvtipná a hned jí došlo, kam mířím. Vyvalila na mě oči a strnula. „Jsem ale blbá, že mě to netrklo. To je docela hustý. Myslíš to přece takhle?“ Pokrčil jsem rameny, ale nepopřel to. „Hele, s tím ale Krista určitě nemá nic společnýho. Že by ho k tomu navedla? Tomu nevěřím.“ Kroutila hlavou ze strany na stranu. Náhle ji vytryskly slzy a schovala si tvář do dlaní. Jak vzlykala, otřásala se jí ramena. Pan Lála se k ní sklonil a uklidňoval ji. „Teď už vám nic nehrozí. My si na něho posvítíme.“

„Bože,“ škytla, „když si pomyslím, že jsem si taky jednou mohla takhle něco vydělat bokem, moc mě to lákalo se s nikým nedělit. Kdybych to byla udělala, možná bych teď už ani…“

„Promluvíme si nejdřív s Kristýnou,“ řekl jsem, abych ukončil tuhle scénu.

„Fakt za nic nemůže, uvidíte.“

„Bude tady?“

„Až večer po sedmý. Klidně počkejte. Ale raději nic…“

„Jasně, o tobě ani muk. Můžeme přece za ní skočit do bytu. Když nebude doma, nebude,“ dodal jsem. Irena řekla, že ji najdeme o dvě patra níž. „A vůbec jste se mnou nemluvili!“

„Má z ní vítr,“ okomentoval to pan Lála, když jsme scházeli ke Kristýně. Na dveřích byla přišroubovaná tabulka se dvěma jmény: Kristýna Stará a Milan Prokeš.

Byla doma sama, a když stála vedle pana Lály, hleděl jí přímo na prsa. Ta výška ho vždycky poněkud znevýhodňovala, zvlášť když ten druhý a větší byla žena. Tvářil se však odhodlaně.

„Pan Prokeš tu není?“ zeptal se takřka útočně.

„Jdete snad za ním?“

„Budeme se bavit tady na chodbě?“

Omluvila se a pokynula, abychom ji následovali. Hned jsem očíhnul předsíň, stály tam úhledně seřazené jen dámské střevíce. Žádné sako na věšáku, žádný kabát. V pokoji však už tak úzkostný pořádek nebyl, na konferenčním stolku stoh novin a časopisů, přes židli přehozené džíny a na žehlicím prknu hromada prádla. Normální zabydlený pokoj.

„No, pořád lepší tady, než když jsem vypovídala u policajtů. Neuvařili mi ani kafe. To já k vám budu zdvořilejší… Pánský návštěvy nepřijímám obvykle tady u sebe,“ dodala sarkasticky.

„Nejsme obvyklá pánská návštěva,“ konstatoval jsem.

„Však já vím. Mohli jste mi ale zavolat. Nebo jdete seshora? To je fuk… Tak co?“

„Nepřiznala jste mi posledně, že ten klub je váš.“

Zamračila se, jestli to má být výčitka. Nepřišla na to přece řeč, tak jaké přiznávání. Nejde o tajnost. Navíc já přece nejsem ani vyšetřovatel, ani daňový úředník z finančního úřadu, ale soukromý detektiv, kterého si notabene najala. Koupila při privatizaci tenhle byt a podkroví, nechala to zrekonstruovat a našla pro ten prostor užití, které je ekonomicky výhodnější, než kdyby ho jen pronajímala.

„Když jsme spolu mluvili prvně, nebylo vůbec jasný, že slečnu Blanku někdo zavraždil. Teď máme bohužel jistotu.“ Měl jsem rovněž chuť dodat, že tehdy byla vtipná a šarmantní. Krása Kristýně samozřejmě neubyla, ale měl jsem před sebou jinou ženu. Byla ve střehu. Mohla nás i vyhodit.

„Hrozí mi nebezpečí? Jsem pátá na řadě?“

„Máte přítele?“ vypálil na ni pan Lála. Použil osvědčenou taktiku při vyslýchání. Otázky smí klást jen jedna strana. Nebyl jsem si jistý, jestli právě nyní byla vhodná příležitost, kdy si vymezovat dominanci. Na Kristýnu to však zabíralo.

„Někdo vám asi řekl o Milanovi, co?“ Pan Lála pokrčil rameny. Mladá žena se otočila na mě. „Ony si určitě pouštěly hubu na špacír. Která z nich to byla? Lilian, nebo Irena?“

„Pan Prokeš tady funguje jako pasák, nemám pravdu?“

Kristýna si povzdechla. „Většina lidí si představuje pasáka jako parazita, primitivní gorilu, která dohazuje holkám nový kunšofty a mlátí ty z nich, co si něco dovolí.“

„Takovej pan Prokeš rozhodně není,“ pronesl pan Lála jízlivě. Kristýna se na něho ani nepodívala.

„Ne, není. Milan byl můj přítel.“ Skočil jsem jí do řeči. „Měli bychom používat stejnou terminologii, děvče, a rozlišovat mezi přítelem a milencem. Podle toho, že ho máš uvedenýho na dveřích, tak bude fungovat spíš v tý druhý roli. To je samozřejmě tvoje věc, pokud ti to tak vyhovuje, ale já bych rád věděl, jestli se tenhle Milan z titulu svý profese nedostal s Blankou do křížku.“

Kristýna znejistěla. „Jak to myslíš?“ Objasnil jsem jí to. „Samozřejmě mi vadilo, co začala dělat. Beze mě a tohoto podniku by zůstala jen hloupou husou ze Slezska, která měla akorát velký oči a představy, kam to dotáhne. Myslíš, že kdyby šlapala chodník někde na Můstku, tak by přišla do styku s muži jako tady? Myslím, že si loajalitu holek zasloužím. Jinde v klubech dostávají sotva půlku výdělku, tady tři čtvrtiny. Mají navíc vybranou klientelu. Jak to vypadá tam nahoře, jsi viděl. Žádný rudý tapety, odporný chlupatý koberce a fleky od spermatu jako jinde.“

„Máš pravdu,“ řekl jsem rozvážně, „taky by mě takový chování nakrklo.“

„Jo, to jsem ráda. Ale jí to procházelo. Možná jsem jí něco řekla o morálce…“

„A pan Milan?“

„Co s ním pořád máš?“

„Chlápek na špinavou práci, ne?“ Pousmála se. „Myslíš, že ji snad zabil?“

„Na mým názoru nezáleží,“ řekl jsem rychle. „Ty jsi s ním přece taky měla problémy. Je to hulvát.“

„Nesmysl. To máte od Ireny, co? Ona totiž po něm jednou vyjela. Ne snad, že by to myslela vážně, ale jen mně naschvál. A on jí řekl, co si o tom myslí. Když někdy kurva slyší, co je, naštve se. Nesmíte každýmu věřit.“

„V žádným případě,“ konstatoval Lála. „Ani vám.“

Kristýna pokrčila rameny. „Stejně s ním už nejsem. Ani tady nebydlí. Je to definitivní a došlo k tomu dřív, než Blanka zmizela. Klidně můžete tu jeho vizitku na dveřích odšroubovat.“

„Proč ten konec, když byl tak ideální?“

„To jsem nikdy netvrdila.“ Chvíli nikdo nic neříkal.

„Mezi váma nahoře asi není taková selanka, jak by se zdálo.“

„Máš postřeh, detektive. Přihořívá.“

Poté, co nás Kristýna vyprovodila na ulici, pan Lála řekl, že teď už mu opravdu padá hlava únavou, a pokud hned neodjede domů, lehne si klidně v parku na lavičku a bude spát do rána. Viděl jsem, že skutečně mele z posledních sil, a tak jsem se s ním rozloučil.

Pro klid duše jsem zavolal Vladimíru Fischerovi, abych se ujistil, že nedošlo k obratu. Žádný nový mail nebo zpráva mobilem.

Rozhodl jsem se vrátit domů a všechno si v klidu promyslet. Byt byl kupodivu prázdný, Káča mi však nechala na kuchyňské lince lakonickou zprávu, že šla do práce. Nechápal jsem, co ji k tomu mohlo přimět, když měla od doktora doporučené, aby s ničím nespěchala. Nyní, když je gravidní, musí na sebe dbát víc než obvykle. Není jí přece dvacet. Navíc teď, když tam nebyl kapitán Hackenschmied, ji do Bartolomějské nic nelákalo. O Solařovi se vyjadřovala rezervovaně, což vždycky svědčilo o tom, že jí ten člověk pije krev.

Zavolal jsem jí nejdřív na mobil, pak na pevnou linku do kanceláře, ale nikdy to nevzala. Na úřadu se očividně děje něco mimořádného. Kapitán mi to také nebral. Řekl jsem si, že za této situace ani nemá smysl spřádat vyšetřovací verze a plány, jak jsem zamýšlel, protože už všechno může být jinak.

Nejspíš došlo k obratu v pátrání a celá kriminálka je v pohotovosti. Nenapadlo mě nic jiného, než se

natáhnout na kanape a usnout.

Vzbudilo mě až rachocení klíčů a klapot Kateřininých podpatků na dlažbě předsíně. Rychle jsem si promnul oči, vymrštil se z kanape a složil deku, aby nepoznala, že jsem si dal odpoledne dvacet.

Vešla do obýváku, hodila po mně pohledem, který nejspíš odhalil moji přetvářku, a sundala si sako, aby se převlékla do pohodlnějšího domácího oblečení. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se po chvíli, když s tím sama nezačala. „Jo, všichni pracujou a mají výsledky.“ „Jen já se poflakuju,“ doplnil jsem kajícně. Šla si udělat čaj a zůstala v kuchyňce. Znal jsem tyhle její mrzuté nálady. Mívala je vždycky, když se toho na ni v práci navalilo příliš. Někdy měla tendenci svalovat své pracovní vytížení na mě. Kdybych dost vydělával… Osvědčilo se mi jí to nevyvracet, ticho domácnosti fungovalo jako lék.

„Ondra už je taky zpátky na skupině,“ spustila konečně.

„Došlo jim, že to bez hrdinného kapitána Hackenschmieda přece jen nezvládnou, a proto ho povolali z dovolený?“

Ušklíbla se. „Ne tak docela. Někoho totiž zajistili a myslí si, že mají pachatele. Takže Ondra se najednou hodí. Smetanu už nikomu neslízne.“

„To říkáš jen tak?“

„A jak bys to chtěl slyšet? S fanfárama?“

„Kdo to je?“ Schválně tu odpověď protahovala. Jestli takové manýry odkoukala od Lály, tak to bylo hanebné. „Toho asi neznáš. Nějaký Jumr.“

„Znám dva Jumry. Jeden dřív dělal ženy pomocí skalpelu šťastnějšími, druhý mu je k tomu uspával. Pak se ale všechno nějak zvrtlo. Ale oba to jsou doktoři.“

„To zní jak ze Švejka…“

Mlčel jsem a čekal. „Tenhle je Hugo,“ řekla Kateřina.

„Tak to je bratr toho chirurga.“

„To víme,“ odsekla. „A netahej ze mě informace, mám toho za celej den akorát po krk.“

Namítl jsem, že měla zůstat doma, nikdo ji nemohl nutit, aby se vracela do úřadu. Prohlásila, že jen já to mám zařízené tak jednoduše; můžu si pracovat, když se mi zachce, a to není často. Nehodlal jsem s ní polemizovat. Hořel jsem zvědavostí, jak to s Hugem Jumrem je. Co policii dovedlo na jeho stopu? Co na něho mají za důkazy? Těch otázek bych vysypal desítky. Jenže Káča seděla nad hrnkem čaje a tvářila se najednou, jako bych byl vzduch. Věřil jsem, že může být utahaná jako kotě, dovedl jsem si představit, co tam mohlo být dnes za kolotoč, ale zároveň jsem si říkal, že ani vyčerpání ji neomlouvá. Zkusil jsem to přes city. Jestli mě má ráda, tak aspoň něco naznačí. Zatvářila se, jako kdybych ji mučil. Nakonec mi udělala milost. „Budu odpovídat jednoslovně. Jinak bys mě ani nenechal odejít do postele.“

„Z čeho je Jumr podezřelej? Že zabil všechny čtyři?“

„O tom se zatím nemluvilo.“

Ocenil jsem zevrubnost její odpovědi. „Takže jde o únos Mariky Fischerový?“ Kývla.

„On to má na svědomí?“

„Nejspíš.“

„Proč?“

Zavrtěla hlavou. Tak jsem se ptát nesměl.

„Víte, kde Marika teď je?“

„Ne.“

„Takže se nepřiznal.“ Naznačila, že nikoli.

„Proč si myslíte, že to udělal?“

Kateřina bouchla hrníčkem, až vychrstla čaj na ubrus. „Tak dost. Měj na mě ohled. Nejen že jsem těhotná, je mi blbě, ale ještě mám za tebe tahat horký kaštany z ohně. Je to nejspíš všechno kvůli jeho bratrovi. Ti dva se podle všeho nenáviděli. A basta.“ Rezolutně vstala od stolu, osprchovala se, zalezla do postele a schovala hlavu pod deku. Pštros byl vždycky jejím oblíbeným tvorem.

Zůstal jsem sedět v kuchyni a přemýšlel o tom, co jsem věděl dřív a co jsem se dozvěděl teď. Moc moudrý jsem z těch svých úvah nebyl. Nakonec jsem zkusil zavolat Hackenschmiedovi, i když byla půlnoc. Jenže to pro něho nebylo žádné pozdě. Předpokládal jsem, že může ještě být na Bartolomějské u výslechu. Huga Jumra tam mohli držet jen osmačtyřicet hodin, pokud na něho něco skutečně nevytáhli a prokurátor nedal souhlas s uvalením vazby. Takže vyšetřovatelé určitě nemarnili čas, aby nepropásli dobu, kterou měli ze zákona k dispozici. Kapitán měl na mobilu záznamník. Vykoktal jsem prosbu, aby se mi, pokud bude moct, ozval. Mohl jsem apelovat na to, že jsem na případu spolupracoval, zmizení paní Mariky Fischerové je do značné míry moje kauza, ale tohle Ondřej musel vědět.

Šel jsem si opatrně lehnout, abych Kateřinu nevzbudil. Měla stále schovanou hlavu a tvrdě spala. Obracel jsem se z boku na bok, a když jsem usnul, honily se mi hlavou tak podivné sny, že jsem se co chvíli budil. Byla to děsná noc.

Káča brzo ráno vyrazila z domu a já prosil mobil, aby se ozval, na druhé straně byl kapitán a já se dostal do obrazu. Snad to bylo tím usilovným přáním, že Hackenschmied skutečně zavolal. „Víš, co se děje, ne? A počítám, že seš napnutej jak dětský kšandy. Takže když budeš mít chvilku volnou, můžeš sem skočit za mnou a já udělám malý kouzlo. Teď se mě ale na nic nevyptávej. Jo, uvidíš se možná s Dostálovou, tak na ni buď milej. Já už to nesvedu.“

Doktorka Dostálová byla státní zástupkyně. Mladá a moc hezká blondýna. Spousta grázlíků si myslela, že když na tuhle holčinu udělají svůdný kukuč, uvěří jejich báchorkám o nevině a bude jim

zobat z ruky. Jenže Dostálová klamala tělem. Ve skutečnosti to nebyla důvěřivá sentimentální ženská, ale profesionálka, kterou jen tak někdo rohlíkem neopil. Možná někde uvnitř se skrývala citlivá duše, ale o to víc byla navenek tvrdá. Vyšetřovatelé ji neměli dvakrát v lásce. Nedala na domněnky a chtěla mít v ruce jasné a přesvědčivé důkazy. To, co jí bylo někdy předloženo jako důkazní materiál, smetla bez skrupulí ze stolu, přestože tím přiváděla kriminalisty k šílenství a zpochybnila týdny týmové práce.

Rychle jsem na sebe hodil džíny a triko, které bylo po ruce, a vzal to poklusem na metro. Nahoru mě pochopitelně nepustili, i když mě ten chlápek ve vrátnici znal od vidění a určitě i věděl, co mám společného s jejich tiskovou mluvčí. Kapitán si pro mě musel sejít dolů. Vypadal sice nevyspale, ale oči mu svítily jako při horečce. „Včera z něho nic pořádnýho nedostali. Ten chlápek má za ušima.

Dnes to všechno jede nanovo. Jednou se musí unavit a prořeknout.“

Na první pohled byla tahle metoda kolovrátku donekonečna opakovaných otázek stupidní, ale praxe jí dávala stále zelenou. „Víš,“ řekl jsem Ondřejovi, spěchaje za ním do schodů, „jestli někde drží

schovanou Mariku, tak tahle jeho nepřítomnost může mít tragický následky. Když si vezmeš jen pití… Třeba je dnes už druhej den bez vody!“

„Tohle asi nevíme, chytráku,“ sykl na mě dozadu, protože jsem se za ním opožďoval. Měl dlouhé nohy, takže mohl brát schody po třech.

Dělal jsem si plané iluze, že budu smět být přítomen Jumrovu výslechu, ale bylo to možná lepší, než kdybych s ním seděl mezi čtyřmi stěnami. Výslech probíhal v místnosti, kde se dělává identifikace podezřelých. Já směl sedět za skleněnou stěnou, aniž bych byl viděn; samozřejmě jsem ale slyšel každé slovo. S Jumrem tam byla doktorka Dostálová a jakýsi starší vyšetřovatel, kterého jsem neznal. Hned jsem se dovtípil, že to je onen Solař z Plzně, co měl nahradit Hackenschmieda. A byl tam ještě jeden mladý kriminalista z kapitánova týmu. Kapitán se usadil vedle mě.

Byl to zvláštní pocit – vidět, ale nebýt viděn. Mohl jsem pozorovat doktora Huga Jumra, jako kdyby byl hercem na pódiu a já byl ukryt ve tmě hlediště. Jumr nepůsobil klidně. Právě si zapaloval cigaretu a pohled na plný popelník vypovídal o jeho rozpoložení. Nemuselo to však nic znamenat, hodiny výslechu by zacvičily i s andělem.

„O patro níž sedí u výslechu jeho bratr,“ pošeptal mi kapitán, i když to vedle nemohlo být slyšet.

„Tenhle to ovšem neví.“

„Vraťme se zase k paní Fischerové,“ řekl Solař Jumrovi. „Kdy jste ji poznal?“

Muž sklopil hlavu a silně potáhl z cigarety. Dlouho vypouštěl kouř sešpulenými rty, jako kdyby chtěl tu dobu prodloužit. Byl na pohled mladší, než jsem si ho představoval. Mohlo mu být třicet a vypadal tuctově. Drobnější, šlachovitý, s protáhlou tváří a řídkými vlasy.

„Nechápu, proč pořád takhle dokola… Na klinice. Bratr jí dělal augmentaci.“

„Byl jste u operace jako anesteziolog?“

„Jistě.“

„Věděl jste, že ji váš bratr znal už z dřívějška?“

„Nemluvili jsme o tom.“

„Věděl jste, že s ní má poměr?“

„S takovými věcmi se mi nikdy nesvěřoval.“

„Ale věděl jste, že s ní teď odjel do Francie na dovolenou.“

„Věděl jsem, že jel na dovolenou.“

„Kde je paní Fischerová teď?“

„Jak to mám vědět?“

„Uvědomujete si, co by se jí mohlo stát, pokud se jí nedostane pomoci?“

„Já o ní nevím. Nemám s ní nic společnýho.“

„A co váš bratr? Ten by mohl vědět, kde ji skrývají?“

„Zeptejte se ho.“

„Nebojte se. A náhodou, neptal se na totéž on vás?“

„Na co jako?“

„Jestli ji někde nedržíte?“

Hugo Jumr sklopil hlavu. „Už jsem vám na to odpověděl.“

Solař vstal a přistoupil k Jumrovi. „Vy svého bratra nemáte zrovna v lásce, to je nabíledni, a my známe i důvod. Kvůli němu jste přece přišel o místo na klinice. A kvůli tomu škraloupu se vám zatím ani nepodařilo najít slušný místo. Zatímco váš bratr sehnal bez potíží slušný flek ve farmaceutický firmě, vy jste už několik měsíců na podpoře. Máme svědky toho, jak jste se s bratrem hádal.“

„Honza je jen nevlastní brácha.“

„Já vím. Odešla od vás manželka, rozvod není nikdy nic příjemnýho. Našla si někoho lepšího?“

Hugo Jumr vyskočil ze židle a na okamžik se zdálo, že se vrhne na vyšetřovatele. „Do toho vám vůbec nic není.“ Pak se obrátil k doktorce Dostálové. „Prosím,“ řekl pokorně, „tohle přece není nutný.

Nemůžete s tím něco udělat?“ Státní zástupkyně odložila pero, kterým si dělala do bloku poznámky.

„Majore, měl byste se skutečně víc držet merita věci.“

Solař vybuchl, že nedělá nic jiného. Jumr poznal, že se situace lehce obrací v jeho prospěch. Zapřísáhl se Dostálové, že s únosem paní Fischerové nemá nic společného. To, že je držená někde v zajetí, ví z televize. Je lékař – a i kdyby byl sebevětší lump, nenechal by ji takto trápit. Působilo to emotivně a musel jsem uznat, že i přesvědčivě. Hugo hrál především na strunu státní zástupkyně.

„Mě jste ale nepřesvědčil,“ konstatoval Solař. „Máte nejméně dva motivy k činu. Pomstu bratrovi a pokus o vydírání.“

Jumr si zase sednul, svěsil ramena a dal najevo, že z něho na toto téma nic nedostanou. Majora tím

nevyvedl z konceptu. „Tak to zkusíme zase odjinud. Co jste dělal tuto neděli, to jest v den, kdy paní Fischerová zmizela?“

„Byl jsem doma. Co má člověk asi dělat, když je bez práce?“

„Tam vám ale nikdo alibi nejspíš neposkytne,“ řekla státní zástupkyně.

„Ani nemůže. Pan Jumr byl totiž spatřen svědkem poblíž domu, kde bydlí jeho bratr. A kde nocovala paní Fischerová. Samozřejmě právě ten den, kdy se to stalo.“

„To není pravda. Jen to na mě zkoušíte.“

Podíval jsem se tázavě na Hackenschmieda, jestli to tak s tím zmíněným svědkem opravdu bylo. Pokrčil rameny, že neví.

„Možná si vzpomenete, kde jste si kupoval toho rána cigarety.“

„Chodím za bratrem často. Ta prodavačka si musela splíst den. S tím jste se nikdy nesetkal? Na paměť se nedá zrovna spolehnout. Pokud můžu radit, dělejte to jako tady paní doktorka. Veďte si záznamy. Brácha to taky tak dělá.“ Znělo to trochu ironicky.

Státní zástupkyně po těch slovech zavřela svůj notes a vstala. I když na to nebyla nejvhodnější příležitost, nemohl jsem neobdivovat její figuru. Byla to ženská se vším všudy a uměla na sobě oblečením zdůraznit to, co bylo její předností. Ve svém případě mohla ovšem začít odkudkoli. Nohy skvostné, pevný zadek, sako ještě opticky zvětšovalo její ňadra a její tvář mohla zdobit obálky magazínů.

„To je děsný,“ šeptl vedle mě kapitán. Pochopil jsem, že tentokrát nemá na mysli způsob výslechu Hugo Jumra, ale ten zoufalý pocit muže, když má před sebou něco tak dokonalého a ví, že mu to nebude nikdy patřit. O státní zástupkyni se vědělo, že je sice svobodná, ale stoprocentně nepřístupná a odolná všem chlapským atakům. „Někdy se mi o ní zdá, ale popisovat to by byla pornografie,“ přiznal se Hackenschmied. Tvářil jsem se, že jsem vůči půvabům paní doktorky imunní. Byla to z mé strany jistá, ale nepříliš statečná forma obrany. Pokoušel jsem se namluvit sobě i jemu, že není zrovna můj typ.

„Uděláme přestávku,“ řekla slečna Dostálová a vyšla z místnosti. Slyšeli jsme vzdalující se klapot jejích podpatků. „Nejde za náma,“ hlesl kapitán zdrceně. „Leda že by se sem vrátila cestou z

toalety.“ Rozesmálo mě to. Díval jsem se střídavě na něho a přes sklo na Jumra. Ten si povolil košili u krku a zapálil si už bůhvíkolikátou cigaretu. Major Solař přivolal uniformovaného policistu, aby hlídal vyslýchaného, nabídl mu vodu a pak rovněž odešel.

Potom se zase ozvalo to ťukání střevíců, kapitán zadržel dech a státní zástupkyně vstoupila do naší kukaně. Její první pohled směřoval na mě. Nebyl jsem si jistý, jestli mě pozná. Naposledy jsme se viděli před třemi lety, když jsem se připletl k vyšetřování vraždy šéfa marketingu jedné banky, k níž došlo ve Valdštejnské zahradě.

Vymrštil jsem se a nasadil ten nejupřímnější úsměv. Dostálové se vůbec nemusela zamlouvat moje přítomnost při výslechu. To jsem ale ještě nevěděl, že Hackenschmied s ní o mně už prohodil pár slov a nejspíš mě vychválil do nebe. Slečna mi podala ruku a udělala malé pukrle. Kapitán jí přisunul židli a posadil se, až když přehodila ladně nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula nad koleno. Obrátila se na kapitána a zeptala se, proč už nebyla přizvaná k včerejšímu odpolednímu výslechu po zadržení pana

Huga Jumra. Kriminalista přiznal, že v tu dobu, kdy policie Jumra přivezla, byl ještě oficiálně na dovolené. Slečna Dostálová zvedla udiveně obočí. „Teď jste si bral volno?“ Bylo evidentní, co ji překvapilo. Hackenschmied byl však natolik loajální, že okolnosti své nucené dovolené nekomentoval.

„Bohužel nic konkrétního na něho nemáte,“ řekla zamyšleně a čekala, jak na to bude někdo z nás reagovat. Necítil jsem se být kompetentní jakkoli se k tomu vyjadřovat.

„Máme tady vraždy čtyř mladých žen a jeden únos,“ začal kapitán rozvážně, nespouštěje ze státní zástupkyně oči. „Tenhle člověk má tu smůlu, že je všechny zná. Dovedete si asi představit, jak bylo obtížný zjistit, co mají oběti společnýho. Každá byla jiná, žily a pracovaly v jiných čtvrtích Prahy, pocházely z rozdílných sociálních vrstev. Až na to jedno. Totiž jistou kliniku plastický chirurgie a jeden konkrétní zákrok, zvětšení prsou.“ Hackenschmied polkl nasucho, hlas se mu trochu zachvěl, nicméně si neodpustil dodat, že právě tuhle věc zde přítomná slečna rozhodně nepotřebuje. „To má být co? Vtip?“ zeptala se Dostálová štiplavě. „Rozhodně jsem se vás nechtěl dotknout,“ řekl kapitán a zacukaly mu koutky rtů. „Spíš jen uklidnit, že vám žádné nebezpečí nehrozí.“

„Jak jste to myslel?“ Pak se i jí zajiskřilo v očích. „Ach tak, něco jako kompliment. To mi spadl kámen ze srdce,“ hlesla mladá dáma. „To má být všechno?“

„Pan doktor Hugo Jumr, i když není chirurg, ale anesteziolog, umí nepochybně zacházet i se skalpelem. Jistě víte, že oběti…“ Státní zástupkyně naznačila, že je informovaná o okolnostech smrti čtyř žen. „A to má být důkaz?“ zeptala se pochybovačně. „Jen si představte, že stojíte před soudem a Jumr má schopného advokáta…“

„Projevujete nespokojenost na nepravým místě,“ hájil se kapitán. „Já tady…“

„Dobře vím, že jste neseděl s rukama v klíně. I tady společně s panem…“

„Těch indicií je proti Hugu Jumrovi opravdu dost. Já bych bral vážně především to video. Ten chlap jasně naznačuje skalpelem, co může udělat. Jenže my jsme do médií nikdy nepustili informaci, že ty ženy byly pořezané jen na určitých partiích těla.“

„Díky za ohleduplnost, kapitáne. To ale pořád není důkaz, že ten chlap je on. Jen proto, že je znal a že ví, jak držet chirurgický nástroje? Navíc – co se týká vynášení tajných informací, mám o tom své mínění. To byste stavěl důkazy na hodně nepevných základech.“

V duchu jsem jí musel dát za pravdu. Uvědomil jsem si, že i dámy z privátu v Bořivojovce věděly o řezných ranách. Hackenschmied se však nevzdával. „Připouštím, že něco se ven mohlo proláknout. Ale pozor: že šlo o skalpel, to v médiích nebylo. A to není samozřejmě všechno. Hugo měl důvod nenávidět svýho bratra. Přišel kvůli jeho chamtivosti o flek. Navíc ho opustila žena. Myslím, že na Jana silně žárlil.“

„Takových jsem už viděla. Nedám zatím souhlas s uvalením vazby.“

„Nepočkáte ani na výsledek domovní prohlídky, když už jste ji povolila?“

„Nevěřím, že bychom u něho našli paní Fischerovou. Ale samozřejmě počkáme. To víte, že bych si nepřála nic jiného, než ji najít. Už kvůli tomu ho musíme pustit. Může nás k ní dovést, pokud ho budete sledovat nenápadně.“

„Jestli ji někde skrývá, spočítá si, že se mu někdo pověsí na paty.“

„Nepochybně,“ řekla státní zástupkyně suše. „Proto si myslím, že jeho zadržení byla taktická chyba. Nemuselo se s tím tak spěchat. Už jsem to majorovi vytkla.“

„Fajn,“ Ondřej se pousmál. „A vzal si to k srdci?“

„Ne, do práce vyšetřovatelů mi prý nic není. Nepřipouští si profesní pochybení. Jistě, neudělal nic nezákonného. Ani něco proti běžným standardům vyšetřování.“

„Hulvát a blbec,“ konstatoval kapitán. Doktorka Dostálová se na něho káravě zamračila. „O tohle pošťuchování teď ale skutečně nejde.“ Konečně se začala zajímat i o mě. Co prý si o tom všem myslím. Řekl jsem, že možná je všechno jinak. Hackenschmied udělal dlouhý obličej, ale státní zástupkyně zpozorněla.

„Třeba se to všechno ubírá nesprávným směrem,“ zopakoval jsem.

„Rozhodně nechci Solaře bránit,“ řekl kapitán, „ale tohle je stopa, po níž museli jít. Jenže není jediná. Nevím dopodrobna, jaký mají ještě rozpracovaný další verze, jsem tu dnes teprve druhej den a on se tváří, že jsem vzduch. Tenhle Hugo ale určitě není jediný želízko v ohni.“

„V to doufám.“ Slečna Dostálová mrkla na hodinky. „Čas letí, a když si představím tu ženu…“

Než stačila dopovědět, vešel major Solař. Vyklopil ze sebe, že ta prohlídka v Jumrově bytě byla bezvýsledná. Nenašla se ani stopa, která by signalizovala přítomnost Mariky Fischerové, ale ani žádné další ženy. Byt prý je tak malý, že ho i za tu krátkou dobu stačili obrátit vzhůru nohama a určitě by jim neuteklo nic podezřelého. To samozřejmě nemusí ještě nic znamenat. „Ten chlap není hloupej. Potřeboval bych ještě trochu času,“ řekl major nakonec. Trochu mi ho bylo líto. Myslím, že čekal od domovní prohlídky víc.

Státní zástupkyně nesouhlasila. Prohlásila, že Hugo Jumr musí být propuštěný. Samozřejmě spoléhá na to, že bude sledovaný na každém kroku a bude se vědět o všech lidech, s nimiž se zkontaktuje.

Zdůraznila, že nenápadně sledovaný. Prvořadé je teď najít Mariku Fischerovou. A pokud se potvrdí premisa, že v tom má Hugo prsty, sama věří, že je Jumr k ní dovede.

„Je to chyba,“ řekl Solař. „Dostal bych z něho přiznání. Třeba násilím, když jde druhýmu o krk.“

Slečna Dostálová se zvedla. „Pusťte ho ven. A já si ještě promluvím s jeho bratrem. Půjdete se mnou, kapitáne? A vy?“

Byl jsem rád, že mě zahrnula do počtu.

Zatímco Huga Jumra odváděli k východu, my jsme vešli do místnosti, kde vypovídal jeho nevlastní bratr Jan. Oproti Hugovi byl vyšší a zachoval si i v této nepřívětivé místnosti šarm. Tvářil se blazeovaně, byla však na něm patrná nervozita. Podíval se na mě, hned si mě nedokázal zařadit, ale pak mě poznal a lhostejně kývl na pozdrav.

Hackenschmied si odvedl stranou svého kolegu, který doposud vedl výslech, a nechal si ve stručnosti zopakovat jeho průběh. Slečna Dostálová se mě mezitím vyptávala na Kateřinu a vývoj našeho vztahu na psí knížku. O těhotenství jsem pomlčel.

„Viděl jste se tuto neděli se svým bratrem?“ zeptala se pak Jana Jumra státní zástupkyně. Zvedl na ni otrávený pohled. Bylo jasné, že tahle otázka už padla vícekrát. „Ne. Naposledy jsem s ním mluvil někdy před dovolenou.“

„Váš vztah nebyl ideální. Přesto za vámi občas chodil domů. Proč?“

„Neříkám to zrovna rád, ale brácha si chodil pro peníze.“

„Za co?“

„Spíš na co. Je pořád bez práce.“

„Vaší vinou,“ podotkl kapitán.

„Nevím, jak vám to docent Červený vylíčil. Ale každá mince má dvě strany.“

„Přebíral jste mu a kasíroval pacienty.“

„Nebo můžeme říct, že dávali přednost mým službám a času, který jsem jim mohl věnovat. Nemluvě o příznivějších cenách. On však byl ten, kdo rozhodoval a jehož pohled na věc byl směrodatný.

Všechny karty držel v ruce on. A vy to papouškujete po něm. Vůbec to nemuselo dopadnout tak, jak to skončilo. Tratili jsme na tom všichni.“

„Váš bratr evidentně nejvíc.“

„On měl vždycky pocit ukřivděnosti, má už takovou náturu. Odjakživa. Když mu bylo pět, umřela mu máma na zánět mozkových blan. Otec se znovu oženil a z toho manželství jsem se narodil já. Brácha trpěl utkvělou představou, že rodiče mají radši mě než jeho, i když to samozřejmě nebyla pravda. S oblibou o sobě prohlašoval, že má celoživotní smůlu. Po maturitě se nedostal na medicínu, tak musel odkroutit tehdy ještě dva roky základní vojenské služby. Vojna mu dala hodně zabrat, protože ho dali k výsadkářům, což bylo asi dost drsné. Na vysokou se dostal až napotřetí, paradoxně jsme studovali spolu. Já to zvládal celkem s přehledem, Hugo procházel s odřenýma ušima. Ale proč vám to vůbec vykládám…“

„Proč si nenašel nový místo jako vy? Zkouší to vůbec?“

Doktor Jan Jumr přikývl. „Zkouší, ale nejspíš má trochu nerealistické představy co do platu a podobně. Něco má rozjeté, proto si ode mne pořád půjčuje peníze nebo auto, ale nesvěřil se mi, abych mu to nepokazil.“ Kývl hlavou. „Myslí si, že mu škodím.“

„Kolik si toho od vás navypůjčoval?“

„Asi sto padesát tisíc. Mohl bych vám to říct přesně, píšu si to do diáře. No, řeknete si, že jsem puntičkář.“

Kapitán Hackenschmied se zeptal, jestli ten diář náhodou nemá u sebe. Doktor Jumr mu ukázal podlouhlý tenký kalendářík. „Nevadilo by vám, kdybyste našel tuto neděli?“

„Chápu,“ usmál se chirurg, „chcete se přesvědčit, jestli tam nemám záznam, že si Hugo byl zase pro peníze. Podívejte! Nic. Samozřejmě to pro vás nemusí nic dokazovat, ale opravdu jsem ho v neděli neviděl.“

„Jak je to s tím půjčováním auta?“ zeptal jsem se tentokrát já. „Taky si to píšete?“

„Auto nejsou peníze. Někdy vyjel celou nádrž, ale nemluvil jsem o tom.“

„Copak můžete postrádat vůz na delší dobu?“

„Obvykle jezdím služebním mercedesem. Ta stará astra je soukromá, bez té se obejdu.“

„A máte přece ještě motorku,“ dodal jsem pro přesnost. Kývl na souhlas. Slečna Dostálová si posunula židli blíž, aby na Jana Jumra lépe viděla. „Zdálo by se, že pro bratra toho děláte dost. Očekával byste asi větší vděčnost.“ Doktor Jumr dlouze pohlédl státní zástupkyni do očí.

„To máte těžké. Pomoc považuje za samozřejmou, jako kdyby to byla jen kompenzace za křivdy, co mu rozdává život. Ten vyhazov z Afrodite nebylo jediné, co mi měl za zlé. Vsugeroval si, že jsem stál za jeho rozvodem. Ale to je očividný nesmysl. Hugo má bohužel tu nešťastnou vlastnost, že příčiny svých proher nehledá u sebe, ale výhradně u druhých. Nejčastěji u mě. Nikoho jiného nemá. S bývalou se nestýká…“

„Pokud jste bral jeho manželství stejně volnomyšlenkářsky jako to pana Fischera, tak bych se nedivil, že může mít pifku,“ poznamenal Hackenschmied a nenápadně mrkl na přítomnou slečnu. Možná se bál, aby nepodlehla Jumrovu šarmu.

„Nikdy bych nedělal do ženy bráchy. Věřte, že to nemám zapotřebí.“

Způsob jeho vyjadřování se mi nelíbil. I ta jeho sdílnost mi byla podezřelá. Určitě něco hrál na Dostálovou.

„Vyčítal mi, že jsem Jitce, tak se jeho bývalá jmenovala, udělal prsa, a tím to podle něho odstartovalo.“

Neudržel jsem se a skočil mu do řeči: „Proboha! Jí taky?“ Pak jsem pohlédl na kapitána s otázkou v očích. Došlo mu, co mám na jazyku, a zavrtěl krátce hlavou. Hugova exmanželka není na seznamu obětí.

„Samozřejmě jsem ji operoval gratis, hradila jen implantát, a to ještě za výhodnou cenu. To byli ještě spolu. Měla hodně nízké sebevědomí, ale po té plastice se z ní stal jiný člověk. Někdy se to tak stává; najednou měla pocit, že musí dohnat všechno, oč v životě přišla. Brala si bratra, když jí bylo osmnáct. Nejspíš byl její první a naopak. Hugo to s holkama nikdy moc neuměl. Jitka si po zákroku našla přítele, ne jednoho. Na pracovišti, při dovolené. On se tím užíral. Ona s tím ani nedělala tajnosti, věděl o všem. Ten rozvod byl pro něj nakonec vysvobození.“

„Může mít váš bratr něco společného s únosem Mariky?“

„Na to by neměl odvahu, paní doktorko. Aspoň v to chci věřit.“

„V neděli jste s ním ani nemluvil?“

„Tím si jsem jistý. Myslíte snad, že by to výkupné chtěl po mně?“

Podezříval jsem ho, že nám neříká úplnou pravdu. „Nevykládejte, že jste s ním nemluvil ani po tom, co jste u pana Fischera uviděl to video. Že jste neměl ani špetku podezření, že by za tím mohl být

on… Pokud si vzpomínám, tak jste měl najednou náramně naspěch. Za kým jste jel?“

Jan Jumr chvíli přemýšlel, měl skloněnou hlavu a masíroval si spánky. „Nemusím přece svědčit proti svému příbuznému.“

„To opravdu nemusíte,“ řekla státní zástupkyně, jako kdyby Jumrovo prohlášení vítala.

„Jestli je to všechno, rád bych se vrátil do práce. Myslím, že byste se měli věnovat důležitějším věcem než mému výslechu.“

Kapitán předstíral, že tu poznámku neslyšel. „Pane Jumře, řekněte mi, kam jste převáželi s bratrem ty ukradený pacientky z kliniky?“

„Ukradený?“ nasadil dotčený výraz, ale Hackenschmied to nehodlal opravit. „Měli jsme pronajaté přízemí jedné vily na starém Břevnově. Před náma tam byla lékařská pohotovost a stomatolog, takže to bylo standardně vybavené.“

„Napíšu si adresu, jestli dovolíte.“

Doktor Jumr pohlédl kapitánovi do očí. „Marika tam není. Byl jsem tam.“

„Takže vás to taky napadlo, jak by ne,“ poznamenal Hackenschmied. „Přesto vás poprosím…“

Když Hugo Jumr odešel, zůstali jsme ještě chvíli v kanceláři. Byl bych rád věděl, co Hackenschmied dělal po těch několik dnů, co jsem o něm nevěděl. Jenže před státní zástupkyní mi nepřišlo vhodné pokládat takovou otázku. Ondřej však slíbil, že se mi co nevidět ozve. Významně na mě mrkl.

Pochopil jsem to jako prosbu, abych se odporoučel.

Ještě než jsem se ztratil v nekonečných chodbách budovy, zaslechl jsem kapitánův baryton. Navrhoval slečně Dostálové, zda by ji nemohl pozvat někam mimo barák na kafe. Její odpovědi jsem však už nerozuměl. Pomyslel jsem si něco o lišce podšité a pomalu scházel do přízemí. Sice mě napadlo, že bych mohl mrknout na Kateřinu, ale neměla taková přepadení vůbec v lásce.

Venku mezitím začalo drobně poprchávat. Bylo sice teplo, ale ulicí profukoval svěží větřík. Schoval jsem se na chvíli do výklenku, jestli to nepřestane. Letní přeháňky nebývají vytrvalé. Vtom vyšla státní zástupkyně a rozevřela deštník. Bůhví kde se vzala ta její předtucha, ráno přece nic nenasvědčovalo změně počasí. Pak si mě všimla a pokynula, abych se schoval u ní. „Vyplatí se sledovat předpověď počasí,“ řekla, jako by uhádla moji otázku. „Teď by bylo nejlepší zajít do Slavie na kafe,“ zaimprovizoval jsem okamžitě. Strčila mi rukojeť deštníku do ruky a zavěsila se do mě.

Pocítil jsem cosi jako vzrušení. Kateřina se do mě nikdy nezavěšovala a takhle jsem se ženou nešel snad od svých pubertálních let. Musel jsem srovnat krok. Vnímal jsem bedry pohyb jejích boků.

„Můžete mě doprovodit na tramvaj,“ řekla slečna Dostálová. „Pokud máte ovšem stejnou trasu.“ Vyhrkl jsem, že samozřejmě mám, i když jsem neměl jasno, kam jít. Šli jsme na stanici u Národního divadla a schovali se do pasáže vedle Nové scény.

„Divíte se, že jsem nechala toho staršího bratra jít?“

„Věříte, že Hugo nic neudělal?“ Rozesmála se. „Ptám se já!“

„Nejsme u výslechu,“ returnoval jsem a usmál se. Kývla. „Je to nejstrašnější případ, jaký jsem kdy měla. Čtyři zatím neobjasněné vraždy. A paní Fischerová. Nesmíme už udělat sebemenší další chybu. Mohlo by ji to stát život.“

„Pořád se ptám, jestli to všechno spolu souvisí.“

„Jak se zdá, major Solař na to vsadil. Ten únos je nejčerstvější stopa. Víme, kdo zmizel a kdy. A možná i kdo to udělal. Když mu to dokážeme, měly by vyplout na povrch ty další záležitosti.“

„Záležitosti – jak opatrně řečeno!“

Slečna Dostálová zamyšleně hleděla směrem k panoramatu Hradčan.

„Co jste myslela tou chybou?“

„Nemám ve zvyku kritizovat práci vyšetřovatelů, pokud se nedopustí očividného přestupku.“

Řekl jsem, že nemusí být tak diplomatická. Hovoříme mezi čtyřma očima a mně přece může důvěřovat. Možná to na ni zapůsobilo.

„Zbytečně jsme ho vylekali.“

„Huga Jumra?“

„Jestli je to člověk, který dokázal zabít čtyři ženy, nebude mu líto nechat umřít i Mariku. Jasně ví, že mu bude policie v patách. Bude se bát za ní přijít do toho úkrytu, kde ji schovává. Raději ji nechá umřít žízní nebo hlady. Už den je tam sama. Měli ho jen sledovat… Pan major byl moc hrr.“

„Člověk vydrží bez pití zhruba tři dny.“

„Tím se chcete uklidnit?“

„Možná o ní ví nejen on, ale i někdo další.“

„Možná,“ řekla nepřesvědčeně slečna Dostálová. „Už mi jede dvaadvacítka. Jedete s ní taky?“

„Nejedu,“ odpověděl jsem stručně. „Mějte se,“ houkla a přeběhla vozovku na nástupní ostrůvek. Měla ladnou chůzi, ale v tu chvíli jsem nemyslel na její půvab. Než vstoupila do tramvaje, zamávala mi. „A pozdravujte pana Lálu!“

Vida, pamatovala si ho. Málem jsem žárlil. Toho chlapíka si každý pamatoval snad nadosmrti. Jsou lidé, kteří po sobě nezanechávají žádnou stopu, jsou tak všední a na pohled nevýrazní, že se v myslích druhých rozplynou jako dým, i když mohou mít vynikající povahu a schopnosti. Lála ničím takovým nevynikal, ale přesto byl nezapomenutelný.

Proti své vůli jsem na něho začal myslet. Budu mu muset zavolat a zasvětit ho do vývoje případu. Bude mi mít za zlé, že nebyl při výslechu bratrů Jumrových. Už jsem živě viděl, jak bude poskakovat a čílit se. Ta představa mi nakonec zvedla náladu. Zavolal jsem mu, ale protože to nebral, nechal jsem vzkaz, že s ním chci mluvit.

Ozval se mi až odpoledne a domluvili jsme si schůzku na pátou U Staré megery na Žižkově.

Instinktivně jsem cítil potřebu se sejít právě tam, blízko klubu elitních milenců, kde pro mě případ svým způsobem odstartoval. Když mi hodinu poté zavolal i Hackenschmied, instruoval jsem ho, kde budeme sedět. Slíbil přijít po sedmé. Nemusel jsem mu vysvětlovat, kde hospodu hledat.

Cítil jsem v kostech, že společná schůzka k něčemu povede. Chtěl jsem na ni být odpočatý, tak jsem si doma lehl na kanape a usnul. Honilo se mi hlavou všechno možné a většinu jsem si toho po probuzení nepamatoval. Jen to, jak je to všechno složité a propletené. Měl jsem však zvláštní neuchopitelnou a nepopsatelnou vizi, jakoby přízrak v mlhách, který byl stále neidentifikovatelný, ale přesto jsem ho už tušil.

Dorazil jsem do hospody jako první. Nečekal jsem, že by tam mohla vysedávat některá ze slečen, a také tam nikdo z osazenstva privátu nebyl. Pak přišel pan Lála. Dal si dršťkovou polévku, loupal po mně očima, s čím se vytasím, ale nechal jsem ho v klidu najíst. Pak jsem se zeptal, co má nového.

„Nu,“ zamumlal, „sešel jsem se s tou třetí holčinou, s Věrou.“

„S Věrou?“ Hned mi to nedošlo.

„Jestli chcete, tak jí budu říkat Lilian. I když tyhle umělecký jména… ale budiž. Znova jsem vyzvídal, jestli Blanka někoho měla, nějakou vážnou známost. Problém je v tom, že tyhle holky vždycky považujou za vážnou známost, když se s někým dvakrát třikrát sejdou mimo ten svůj šmajchlhauz.

Asi aby to oddělily od těch hodinových radovánek a hrály si na normální city. Blanka ale nebyla v týhle věci moc sdílná, i když z ní nejspíš něco vypadlo. Lilian z toho usoudila, že toho chlapa klofla tady u nich, ale za nic na světě nechtěla připustit, aby ostatní věděly, kdo to je. Důvod je nabíledni. Mohly by jí ho přebrat. Navíc – začít si něco s klientem je v týhle branži považovaný za faux pas a Kristýna by si neodpustila komentář nebo nějakej postih. Nemyslete si, tyhle holky si náramně potrpí na morálku. Navíc, pokud mají skutečnýho milence, obvykle se tím chlubí před ostatníma.“

„Řekla vám, kdo byl tím Blančiným milencem?“

„Jdete na to moc zhurta. Uvažujte se mnou. Mohlo se skutečně stát, že nějakej chlápek tady poznal krásnou blondýnu s kukučem Marilyn Monroe. Přeskočila mezi nima jiskra. Řekl jí, že k ní něco cítí, a ona nezůstala lhostejná.“ Užasle jsem hleděl na pana Lálu, ale nechal ho pokračovat. „Teď se vžijte do jeho situace. Budete za ní dál chodit do bordelu a platit za něco, co byste mohl mít zadarmo?“

„Jsem držgrešle,“ řekl jsem na rovinu.

„Nápodobně. Počítám, že takhle by reagoval každej normální chlap. To znamená, že přestane chodit ke čtyřem růžičkám, a místo toho si začne Blanku brát domů, bude chodit k ní. Nebo tak nějak.“

„Domů k ní asi do toho podnájmu nechodil.“

„Máme přece její diář s iniciálama všech kunšoftů. Vy jste si z toho dělal statistiku.“

„Těch iniciál, co se tam objevily jednou, bylo víc. Vzpomínám na toho člověka z ministerstva zdravotnictví, Zatloukala. To se nedá zapomenout. A taky to srdíčko.“

„Já si to pamatuju. Nebyl tam jen MZ, JB alias Jiří Bártů, ale i HJ.“

Pan Lála měl vedle skvělé paměti zároveň pravdu. „Hugo Jumr,“ řekl jsem bez zaváhání. Lála udělal rozpačitou grimasu.

„Nebo Honza Jumr.“

„Takže jste si to u Lilian ověřil,“ hádal jsem.

„Nevím, jestli by se doktor Jan Jumr chodil profesionálně – tím myslím za koruny z vlastní kapsy – uspokojovat od slečny, kterou zkrášloval. Spíš to vypadá na Huga. Jako anesteziolog s ní po lékařský stránce nepřišel moc do styku a ona ani nemusela vědět, kdo ji uspává. Ostatně Lilian si myslí taky, že šlo o Huga. Ale aby to nebylo jednoduchý, znala oba bratry. Huga považuje za trochu zvláštního patrona, ale právě proto se mohl k Blance hodit.“

„Takže podle vaší teorie byl Hugo Jumr milencem Blanky Baronový. Takže to mohl být on, s kým odjela před svým zmizením z vršovickýho bytu… Jenže Hugo by pro ni nebyl žádný velký terno.“

„Netvrdím, že to tak bylo, ale zní to hezky a doktora bych nepodceňoval. Rozvedení chlapi si dokážou vážit ženský, když to s nima umí a myslí dobře. Hugo má nejspíš dost bolístek k pofoukání…“

„Měl bych vám teď něco odvyprávět,“ řekl jsem panu Lálovi a vylíčil mu průběh dnešního dopoledne. Ošíval se, jako by seděl v mraveništi, vypouštěl ze rtů nejrůznější zvuky a občas i povyskočil. Přesně, jak jsem tušil. „Tohle se nedělá,“ prohlásil pak dotčeně, „děláme na tom případu společně, svornou rukou a duší. A vy mě takhle obejdete, jako kdybych byl vzduch.“ Řekl jsem, že se to seběhlo rychle a byl vůbec div, když jsem u těch výslechů mohl asistovat já.

„To vás neomlouvá,“ trval na svém. „Takže mám nejspíš pravdu. Hugo tu holku vylákal na výlet, někde ji zabil a teď ještě drží v zajetí Mariku. To nevypadá vůbec dobře. Tuším, že ji teď nechá, kde ji zavřel, protože není idiot, aby si nespočítal…“

„Doufám, že všichni policajti teď Fischerovou hledají a kolem Jumra se stahuje smyčka.“

„Nechtěl bych být v jeho kůži.“

Přivolal jsem číšníka a nechal si přinést dvanáctku. „Ať je to s Jumrem jakkoli,“ řekl jsem potom panu Lálovi, „chtěl bych vědět, co je za tím únosem Mariky Fischerový.“ Můj parťák si dlouze povzdechl a naznačil pinglovi, že si dá rovněž pivo. „Totiž – proč k němu došlo? Já vím, co mi řeknete. Hugo žárlil na Honzu. Od něho žena odešla, zatímco brácha měl všechno, nač si pomyslel. Milenky, prachy, práci a ksicht italskýho svůdníka.“ Neubránil jsem se úsměvu, Lála byl někdy kouzelný k sežrání. „A Fischerová má taky ty umělý…“ Lála naznačil poprsí nereálných rozměrů. „Jedno nebo druhý může být náhoda. Teda ty umělý ňadra nebo to, že s ní táhl bratr.“

„To mi právě připadá trochu divný,“ přiznal jsem se.

„Taky v tom můžou být zapletený ty dvě firmy. Víte přece, jaké je teorie Fischera… Že tohle všechno je jen nátlak konkurence, aby byli vyšachováni ze hry o státní miliardy. Jeník přece dělá v tý firmě… no, Clumm. Třeba si najali doktůrka na tuhle špinavou práci a vedení mu slíbilo tučnej bakšiš. Tuhle teorii vám Fischer natuty podepíše.“

„On určitě,“ byl jsem nucený připustit. „Navíc by se mi to zamlouvalo, když už jsem strávil tolik času mezi doktory a zaměstnanci těch dvou firem. Ale je těch teorií na můj vkus nějak moc. Když vezmeme v úvahu, že jsou už čtyři mrtví…“

„Odkdy posuzujete zločin logikou normálního člověka?“

„Hele, Hackenschmied…“ řekl jsem místo odpovědi. Chvíli nás hledal pohledem. Seděli jsme ve vzdáleném rohu. Až když se Lála zvedl, kapitán nás zpozoroval. V ruce už měl půllitr, který si nechal načepovat hned u pultu, aby nemusel čekat na číšníka. Srdečně se pozdravil s panem Lálou, dlouze

si třásli pravicemi a zubili se na sebe jako staří parťáci. Lála kapitána naoko pokáral za to dopoledne, ale zároveň prohlásil, že to samozřejmě chápe. „Takže sice máme pachatele, ale postrádáme důkazy, aby ho mohli vaši lidi poslat do vazby, co?“

Kolegovo žoviální vystupování mi začalo znova lézt na nervy. „Pořádný přímý důkazy fakt nejsou,“ řekl Hackenschmied docela vážně. „Uplynulo už dost času a výsledky za moc nestojí. Ještě že mi to nikdo nemůže klást za vinu,“ dodal sarkasticky. „Užívat si dovolený, když tady řádí takový maniak, byl pro mě rozhodně přepych.“

„Neseděli jsme přece s rukama v klíně,“ namítl jsem. Měl jsem pocit, že se Ondra užírá vývojem případu.

„A moji kluci taky na tom dělají čtyřiadvacet hodin.“

„A nic?“

Kapitán chvíli přemítal a upíjel malými doušky pivo. „Ani u jednoho z těch případů vražd nevíme, kde došlo k zabití, kde s oběťmi prováděl ty úkony a jak je dopravil na to místo, kde byly nalezené. Ani přesně nevíme, jak dlouhá doba uplynula od okamžiku, kdy se pachatel tak či onak skontaktoval s obětí, do jejího zavraždění a všeho toho následujícího. Podle toho, co víme, to mohl být den, ale i dva nebo tři. Kam je vozil? Jak to, že s ním šly?“

„Jumra přece znaly.“

„Jistě, mohly znát dokonce oba bratry,“ řekl kapitán. „Blanka Baronová bydlela ve Smrčinový ulici ve Vršovicích. Ten den, kdy zmizela, pro ni nejspíš někdo přijel autem a odvezl si ji. Měli to naplánovaný a ona byla na odjezd připravená. Možná to byl člověk, kterýho označovala srdíčkem. Nejspíš ho poznala v tom nevěstinci.“ Pan Lála se už chystal vybafnout svou teorii, ale kapitán dal najevo, že si nepřeje být přerušovaný. „Smrčinová ulice je jednosměrná a vyúsťuje do složitý křižovatky, kde bývá hodně dopravních nehod. Už rok tam jsou instalovaný kamery, co monitorujou provoz. Naši mládenci si dali tu práci, že projeli záznamy kamery za několik dní před i po tom dnu, kdy Blanka měla odjet z domova. Jumrův starý opel, který si Hugo od bratra půjčoval, tou křižovatkou neprojel. To je

naprosto evidentní.“

„Co když ale…“

Ani teď nenechal kapitán pana Lálu vznést námitku. „Ta paní v trafice, kde si Hugo kupoval cigarety tu neděli, kdy paní Fischerová odešla od Jana Jumra a zmizela, viděla Huga vystupovat z tramvaje. Nepřijel tam bratrovým autem, ale městskou hromadnou. Těžko ji teda mohl násilím někam odvést.“ Hackenschmied se podíval na pana Lálu. „Já vím, že s ním mohla jít sama od sebe. Taky připouštím, že Hugo Jumr mohl mít půjčený úplně jiný auto než ten bratrův starý opel, nebo už mohl mít auto zaparkovaný někde poblíž.“

„Fischerovou ta ženská neviděla?“

„Nevzpomněla si. Ale tu neznala. Huga ano.“

„Co je s ním teď?“

„Odjel z Prahy. Právě tímhle vozem. Starým otřískaným šedivým oplem.“

„Takže…“

„S nikým nemluvil. Od nás z Bartolomějský odjel tramvají domů, šel do svýho bytu, kde rozhodně nikoho neskrývá, naši technici kvartýr opustili chvíli před tím, než tam vstoupil. Sbalil si pár hadrů, nastartoval auto a odjel směrem jih. Kluci mu jsou v patách, ale vzhledem k tomu, kolik je hodin, a já nemám od nich hlášení, že by na paní Fischerovou narazili, tak to nevidím z tohoto hlediska růžově.“

„Sakra,“ hlesl pan Lála a jako by se scvrkl. Zůstala z něho jen rozpačitě se tvářící hromádka neštěstí. Zeptal jsem se kapitána, jestli technici prohlédli to Jumrovo auto. Pokud v něm převážel některou z žen, ať živých nebo mrtvých, musela by zůstat nějaká stopa, skvrna od krve, vlas, otisky prstů.

„O tom autě se přece do včerejška nevědělo,“ zabručel podrážděně. „Přesněji – oni o něm nevěděli, protože Hugo vůz nevlastnil, takže se v tom směru nepodnikly žádný kroky. A teď zase má mít Hugo pocit volnosti. Přesto jsem dal klukům pokyn, aby to auto nenápadně omrkli, jakmile k tomu bude příležitost a on bude mimo dohled.“

„Ale čas běží,“ poznamenal jsem bezmocně.

„Cítím v kostech, že to s Fischerovou dopadne dobře. Myslím, že Hugo v tom prsty nemá. Je to sice jen taková kriminalistická intuice, ale docela jí věřím. A taky si myslím, že se ten únosce brzo Fischerovi ozve. Kdyby si přece Fischer myslel, že Marice už nemůže tak jako tak pomoct, tak ten gauner ničeho nedosáhne. Pokud…“

„Pokud mu nejde o něco jinýho než v případě zbývajících vražd.“

Probírali jsme to pak ze všech možných stran. Lála, ač to jindy s alkoholem nepřehání, tentokrát své ledviny nešetřil. Oči mu zesklovatěly, přestal mluvit, jen nás poslouchal a pokyvoval hlavou. Po dvou hodinách jsme zaplatili. Kapitán si ještě naposledy odskočil a v ten moment mi Lála řekl, že se mnou nutně potřebuje mluvit mezi čtyřma očima. Hackenschmied stejně jel na opačnou stranu a já měl s Lálou pár stanic stejnou trasu. Byli jsme na refýži sami.

„Víte,“ začal zeširoka, zíral na mě jako spráskaný pes a mnul si rozpaky ruce, „udělal jsem něco strašnýho. Něco neodpustitelnýho. Sám bych se nejraději neviděl. Propadl hanbou. Nafackujte mi…“

„Tak to proboha zkraťte,“ obořil jsem se na něho. Byl jsem přesvědčený, že jde o nějakou prkotinu, která ani nestojí za řeč.

„Vodil jsem vás všechny za nos. Lhal jsem vám, ale věřte, že šlo o krk.“

Zpozorněl jsem a položil mu ruku na rameno. Poklesl v kolenou, jako kdyby moje pravice vážila metrák. „V tom Krumlově. Tenkrát… Na Vyrzidilově zámku.“

„V Pískový Lhotě.“

„Jo, tam. Všechno to bylo jinak.“

„Vy jste tam na něco kápl.“

„Nevím, jestli se to tak dá říct. Asi jo. Jenže mě tak vystrašili, že jsem poslechl a držel hubu.“

„Vyrzidil?“

„Ne, ten tam nebyl. Možná to bylo o to horší.“

„Vy mě děsíte, pane Lálo. Zjistil jste, že Blanka na zámku byla, nemám pravdu?“

„Každopádně se tam v tu sobotu a neděli konala monstrózní akce, na kterou se sjela spousta lidí z politiky, byznysu, různí ti herci a zpěváci. A děvky.“

„Teď mě spíš zajímáte vy,“ řekl jsem klidně.

„Co kdybysme si dali ještě panáka…“ vyhrkl zkroušeně. „Jen když si na to vzpomenu, tak se mi sevřou střeva.“ Hned naproti byl otevřený noční bar s automaty a vysokými stoličkami. Lála se vydrápal nahoru a vypadal tam jako klátící se medvěd v korunách holého stromu. Kopl do sebe dvě vodky za sebou, zatímco já usrkával stylové Čtyři růže.

„Podařilo se mi tam opravdu dostat dovnitř, v tom jsem nekecal, jen to probíhalo jinak. Byl tam nějakej chlápek na vrátnici u brány, panstvo v zahraničí, nic se nedělo, tak se otravoval. Ani televizi tam neměl. Tak jsem se ho nejdřív na něco neškodnýho jen tak mimochodem zeptal a dali jsme se do řeči. Nějak jsme si padli do noty, aspoň jsem si to myslel. Něco jsem mu navykládal, znáte mě přece, raději to ani nebudu reprodukovat. Nakonec se mi ještě sám pochlubil, kdo všechno se tam sjel. Lidi z vlády, poslanci…“ Naznačil jsem, že si to dovedu představit. „Nedovedete,“ utvrdil mě pan Lála,

„věřte mi, že tu skvadru si představit nedovedete. Koaliční dohoda či opoziční smlouva pravice s levicí hadr, od každý partaje svorně a nedílně. Ale budiž. Nedělal jsem si iluze, že by portýr mohl znát nějakou pražskou kurvičku, sice jsem mu Blančinu fotku ukázal, ale nic mu to neříkalo. Zato jsem směl nahlédnout do sešitu, kam se zapisujou čísla aut, co vjíždějí do areálu. Stálo mě to pětikilo… Tam na vrátnici řidič dostane nějakou magnetickou kartu, s níž se pak dostane do podzemních garáží.“

„Předpokládal bych spíš, že tam všude budou mít kamery,“ namítl jsem.

„Jako tenkrát v Hradci, co? Taky že mají, ale ještě to píšou i takhle postaru. No,“ řekl Lála, „k těm záznamům průmyslový kamery jsem se samozřejmě nedostal. Ale ty čísla aut jsem si opsal.“

„Všechny?“

„Tolik času jsem neměl, jen když si odskočil na záchod… Tak jsem udělal selekci. Jasně že jen ty pražský čísla.“

„Ale o ten seznam jste přišel,“ předvídal jsem pointu.

„Ne, strčil jsem si to do kapsičky od trenek. Měl jsem zrovna na sobě takový ty zelený, vojenský. Jednou jsem jich v nějakým výprodeji koupil dvacet.“ „Kapsy budiž pochváleny,“ konstatoval jsem.

„Ten vrátnej mě musel prásknout, a to jsem ho měl za kámoše. Protože pak si pro mě přišel další chlápek. Žádná gorila, co vám budu povídat. Možná bych ho i přepral, kdyby došlo ke rvačce. Jenže on měl takový příšerně zlý oči. Musel jsem s ním do zámku. Zavřeli jsme se v jedný cimře. Vyndal slivovici a musel jsem pít, i když mi to lezlo nosem. Vůbec na mě nekřičel. Chtěl vědět, o co mi jde. Samozřejmě jsem mu neřekl skoro nic, ale měl mě prokouknutýho. Najednou z něho třeba vypadlo, že podobní čmuchalové jako já můžou mít problémy. Manželku může porazit auto, já můžu spadnout v tlačenici pod kola metra. A pak zase vykládal o zámeckém pánovi, Vyrzidila ani nenazýval jinak, jaký je to báječný člověk, kolika lidem dává práci, jak pomáhá, kde jen může, policajtům koupil deset

vozů a počítače do úřadoven, nechal zrekonstruovat domy pro dobročinný organizace, prostě jeden by si řekl, že je to anděl dobroty. A mezitím zase prohodil něco o zamačkávání hlav a tak podobně. Pak prohlásil, že tenhle člověk si nezaslouží, aby ho vůbec někdo z něčeho podezříval nebo se snažil slídit po jeho soukromí.“

„Tohle všechno jsme přece o Vyrzidilovi tušili,“ řekl jsem tiše.

„Já vím,“ souhlasil pan Lála a vypoulil na mě ty svoje zesklovatělé psí oči. „Jenže tohle je asi ten rozdíl, jako když sedíte v kině a někdo střílí z plátna na vás, a situací, kdy na vás opravdu nějaký magor vytáhne bouchačku a začne mačkat spoušť. Víte, tady jsem jasně věděl, že to všechno je myšlený doopravdy a že oni můžou udělat cokoli.“

„Měl jsem za to, že vydržíte víc, pane Lálo.“

Kolébal se na té barové stoličce a po tváři mu tekly slzy. „Jo,“ připustil, „taky jsem si to myslel. Vždycky jsem měl pro strach uděláno. Smíchovskej kluk, co se pral odmalička.“ Pokýval smutně hlavou. „Jenže tohle jsou úplně jiný partičky. Moc mě to mrzí, ale fakt mi nahnal strach.“

„Ten seznam s čísly teda máte?“

„Tady je,“ podal mi naněkolikrát složený papírek. „Pro vás originál, ale opsal jsem si to ještě pro sichr, kdyby se něco stalo.“

Bylo to odhadem dvacet pražských státních poznávacích značek nadrápaných ve spěchu Lálovým hranatým, ale dobře čitelným písmem.

„Nic vás netrklo?“ zeptal se mě. Zavrtěl jsem hlavou. „Je tam přece číslo toho Jumrova mercedesu, co nás s ním tehdy vezl z firmy k Fischerovi do Vaxxi na to video. Tohle,“ ukázal na něj prstem.

Zdvihl jsem udiveně obočí; já si to číslo nezapamatoval. „Jsou tam totiž tři čísla. 258. Já se narodil pětadvacátýho srpna.“

„Dobrá práce, pane Lálo.“ Potřeboval zvednout sebevědomí. Fakt ho to sebralo a já ho dosud ani nepolitoval.

„Neřekl bych,“ hlesl, ale trochu se narovnal. „Takže tam byl i pan chirurg Jan Jumr. Bohužel tam v sešitu nestálo, jestli tam byl v meďourovi jen jeden spolujezdec, nebo víc lidí. To by odhalily jen ty kamery.“

Mlčel jsem a hleděl na blikající automaty. Vnímal jsem je jen jako mihotající se světelné body. „Proč mi to vůbec říkáte? Mohl jste držet jazyk za zuby a já bych nepřišel na to, že jste mi lhal.“

„Jo,“ houkl pan Lála a znova se na mě smutně podíval. „Víte, mně přišlo toho Huga Jumra líto. Všechno svědčí proti němu. Ale vemte si, jakej to je ve skutečnosti chudák, co všechno ho v životě potkalo.“

„Vy jste solidární jako náš sociální systém,“ poznamenal jsem kousavě.

„Když si vaše žena nechá udělat nový prsa, ale neudělá to kvůli tomu, abyste měl radost, ale aby na ně navnadila jiný chlapy, když vás kvůli bráchovi vyhodí z práce a když po vás nakonec jde kriminálka jako po vrahounovi čtyř ženských a únosci pátý, je to situace na oběšení. Nechtěl jsem, aby z toho ten hodnej a úspěšnej Honzíček zase vyšel neposkvrněnej.“ Zakymácel se a pak se pro

jistotu už držel barového pultu. Měl toho už dost vypito. „Ženu pošlu zítra za sestrou do Zlína. Sichr je sichr. A jestli se něco stane mně, tak budiž. Vy si taky dávejte náramnýho majzla.“

Chvíli jsem přemýšlel. „Jan Jumr teda byl na zámku v Pískový Lhotě. Klidně to mohl být on, kdo tam odvezl Blanku. Ti dva se přece znali. Jak z bordelu, tak z kliniky. On klidně mohl být tím jejím srdíčkem.“

Lála pokyvoval hlavou a něco si mumlal.

„Proč by ji ale zabíjel? Ji a ty ostatní?“

„Je to děvkař. Mohl mít poměr se všema. To víte, když ženská uvidí na klinice takovýho seladona a chirurga k tomu… A navíc jí splní sen, že se začne líbit sama sobě. To by se zamilovala, i kdyby vypadal jako opice. S Fischerovou to třeba myslel vážně, Blanka znamenala přítěž, tak chtěl za sebou zamést kompromitující stopy.“

„Možná v případě Blanky, ale na těch ostatních, co zabil, nebylo zas nic tak kompromitujícího. Jumr je svobodnej, bez závazků. Fischerová by mu přece nemohla vyčítat bývalý známosti. Nejde mi to dohromady.“

Můj parťák hlasitě škytl. „Možná nám to vysvětlí. Bude muset.“

„Moc vám děkuju, pane Lálo.“

„Už se nezlobíte?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Už ale dost s chlastem, platí?“

„Takže mě nepošlete do důchodu?“

„Ještě vám dám šanci,“ zažertoval jsem, ale on to jako vtip nepochopil.

Kateřina už naštěstí spala, tak jsem si přenesl deku a ustlal v obýváku. Když jsem se ráno vzbudil, byla už pryč. Musela se pohybovat jako vánek, že mě nevzbudila. Hlava mi pochopitelně třeštila. Dobrých dvacet minut jsem na sebe nechal stříkat studenou vodu, pak si udělal kýbl kafe a zapil ho litrem vody s bublinkami. Nato začal drnčet mobil a na displeji se objevilo kapitánovo příjmení.

Rovnou bez nějakých okolků se mě zeptal, jestli sedím. To mohlo signalizovat buď nějakou bombu ve vyšetřování, nebo totální průšvih. Řekl jsem, že dřepím na židli, i když to nebyla pravda, protože jsem stál u otevřeného okna a zíral na dvorek.

„Hele,“ řekl Hackenschmied, „vezmu to raději po pořádku.“

„Jde o Jumra, co?“ Myslel jsem na Jana, chirurga, ale hned mi blesklo, že Ondřej nemá páru o tom, co mi včera vyklopil pan Lála, takže určitě bude mluvit o tom druhém. „Jasně. Tak poslouchej. Kluci se Hugovi pověsili na paty. On ten jeho opel už není žádnej sporťák, takže si mysleli, že sledovačka

bude rutinní brnkačka, měli na to dokonce dva vozy, aby se střídali v závěsu. Ale stala se chyba. Za Táborem je nějaká objížďka a oni se dostali do kolony, před nima byla tatrovka s přívěsem a zdržovala. Nechtěli hodit na střechu maják, aby na sebe neupozornili, tak se vlekli za ní, a když ji konečně předjeli, tak opel s naším Hugem byl v trapu. Jenže to zjistili až za dost dlouho, kdy jim konečně došlo, že milej sledovanej nerespektuje trasu objížďky, ale někde odbočil.“

„To je blbý,“ řekl jsem do nastalého ticha.

„To ještě není všechno,“ pokračoval Hackenschmied. „Tak kluci zavolali na kraj, aby jim kluci z jihu píchli. Dali číslo auta, popis Huga a vozu a mysleli si, že to bude v suchu. Ale pořád se nic nedělo.

Nemohli na Jumra nikde narazit.“

„Říkáš, že se ztratil za Táborem? Co když míří na Krumlov za Vyrzidilem?“

„Co ten s tím může mít společnýho?“

Uvědomil jsem si, že kapitán není příliš zasvěcený do tanečků kolem farmaceutických firem, výběrových řízení na dodavatele očkovací látky či léku proti pandemické chřipce a všech těchto záležitostí, kolem kterých jsem já tak dlouho brousil, až jsem narazil na tuhle záhadnou existenci zámeckého pána z Pískové Lhoty. A Ondřej ani nevěděl o výhrůžkách, které se snesly na hlavu mého nebohého kolegy. „Jsou určitý spojitosti mezi Fischerem a Vyrzidilem, Vyrzidilem a Blankou Baronovou, Jumrem a…“ Chtěl jsem mu to stručně objasnit, ale Hackenschmied mě stačil varovat.

„Tohle po telefonu nebudeme řešit. Můžeš sem přijít?“ Tak jsem na sebe rychle něco hodil a letěl na metro.

Kapitán sešel za mnou do vrátnice. Předpokládal jsem, že si sedneme u něho v pracovně, ale vytáhl mě na ulici a zavedl do malého bistra. „Tady snad nemají stěny uši.“

„Myslíš snad…“

„Člověče, jak ses zmínil o Vyrzidilovi, tak mi to najednou sepnulo a naskočil nouzovej režim. Víš vůbec, co on je zač?“

Naznačil jsem, že něco se mi doneslo. „To jsou prkotiny,“ řekl mi kapitán, důvěrně nakloněný ke mně, aby mohl mluvit potichu. „Roky po něm šla BIS, shromáždili tuny materiálu, něco tam ještě přibylo z doby před revolucí. Na jedný straně si ho kontráši pečlivě hlídali, zatímco on na druhý jim dělal za železnou oponou špiona. To víš, byl venku v emigraci, ale zároveň vyvážel odsud zbraně.“

„O tom se psalo,“ namítl jsem.

„Ne o tom rozsahu a ani o dalších věcech, co se děly po osmdesátým devátým roce. Jakuba, co na tom v bisce dělal, dali k ledu, no a údajně spousta nejdůležitějších materiálů Vyrzidila se ztratila. Dneska se ten chlap stýká s předsedama vlády a vládních partají.“

Řekl jsem mu, co jsem se včera dozvěděl od Lály. Kapitán pokyvoval hlavou, ale zdálo se mi, že je duchem mimo. „Možná ta moje neplánovaná dovolená byla v jeho režii,“ prohlásil posléze. „A koho sem dosadili? Chlápka tam od nich z jihu. A že je specialista na sériový mordy…“

„To snad přeháníš. Tady už všichni trpí stihomamem. Fischer…“

„Ale člověče… ono to do sebe zapadá jako stavebnice lega.“

„Co myslíš?“

„Já jsem ti to do telefonu nedopověděl. Myslím ten včerejšek s Hugem. Sakra, to je fakt divný jméno,“ poznamenal kapitán. „Za Táborem se teda našim klukům vypařil, takže zapojili krajskou policii. Mně o tom rošťáci ani nedali vědět, protože měli máslo na hlavě a báli se, jak je zpucuju.

Proto jsme včera večer v hospodě ještě nic netušili. Mysleli si, že když se do toho zapojí i místní, tak ho musí najít. Auto není jehla v kupce sena.“

„Ale nenašli ho,“ zaprorokoval jsem si.

Hackenschmied zakroutil hlavou. „Ale našli. Teda aspoň toho opla. Akorát že totálně shořelýho. Navíc to ani nebyla jejich zásluha, že to auto měli, protože někdo z vesnice ten požár večer nahlásil na sto padesát osmičku.“

„A Hugo?“

„V tom vraku nebyl. Z auta sice moc nezbylo, ale i z hodně spálenýho člověka něco vždycky zůstane.“

„Byla to bouračka?“

„Nevypadá to na to. To víš, expertiza bude tak do týdne, ale že prý něco s elektrikou a od toho to začalo hořet. Mohl stačit včas v klidu zmizet. Pokud to nezapálil úmyslně sám.“

„To znamená, že všechny případný stopy jsou v háji?“

„Na to vem jed. Tam už nenajdou jedinou biologickou stopu, jediný vlákno, krevní skvrnku… Nic.“

„Máme vymalováno. Hugo v háji, z oplíka škvarek. A vůbec, kde se to stalo?“

„Chceš hádat?“

„Takže někde u Krumlova.“ Kapitán jen mrkl na souhlas.

„Jestli k požáru došlo až večer, Hugo někde musel do tý doby být. Z Prahy přece vyjížděl ještě dopoledne.“

„Máš stoprocentní pravdu.“

„Kdy ho ztratili z dohledu?“

„Krátce po poledni. Takže měl spoustu času to udělat.“ Zeptal jsem se kapitána, co myslí tím uděláním.

„Nejsem jasnovidec,“ řekl pochmurně.

Hned ráno mě vzbudil mobil. Měl jsem ho výjimečně na nočním stolku. Kateřina na mě vrhla vražedný pohled. Bylo teprve krátce po sedmé. Oba jsme toho měli za celý týden nad hlavu a v

sobotu jsme plánovali vztyk až na tehdy, kdy se sami od sebe probereme. Káča se v posledních dnech necítila ve své kůži. Vůbec se mi nelíbilo pracovní tempo jejího posledního týdne. Měl jsem vztek na všechny chlapy na útvaru, že na ni neberou ohled. Jaksi jsem pozapomínal, že se jim o svém stavu nezmínila. Nebylo to na ní zatím ani vidět, jen když ležela na zádech, byl na bříšku už patrný malý oblouček.

„Fischer,“ řekl jsem jí omluvně. Obrátila se demonstrativně na opačný bok, ale bylo mi jasné, že už neusne. Přesto jsem spěchal do kuchyně.

„Ozvali se,“ říkal Fischer vzrušeně. „Dostal jsem právě mailem její fotku.“

„Mailem?“

„Nejdřív přišla textovka, abych se podíval do notebooku. Vzbudilo mě to. Byla tam v poště jen její fotka.“

Požádal jsem ho, aby mi ji bleskově přeposlal. Neznal mou adresu, tak jsem mu ji nadiktoval. Řekl jsem, že mu za chvíli zavolám. Počítač jsem měl v obýváku. Chvíli trvalo, než nastartoval, pak utekly další minuty, než jsem se dostal na síť a stáhl docela kapacitní fotografii. Hned jsem pochopil, proč jim záleželo tolik na kvalitě. Paní Marika Fischerová totiž měla ruce položené na novinách. Všechno bylo dokonale ostré. Když jsem zvětšil detail záhlaví Lidových novin, dalo se jasně přečíst dnešní datum sobotního vydání.

Zavolal jsem zpátky Fischerovi a řekl mu, že to je hodně dobrá zpráva.

„Myslíte?“ zeptal se mě skepticky.

„Znamená to, že žije.“

Chvíli bylo ticho. „Vy jste snad měl pochybnosti?“

Uvědomil jsem si, že nic netuší o včerejších výsleších Jana a Huga Jumrových a o našich obavách o osud jeho unesené ženy. Nemohl jsem mu to však do mobilu vykládat. „Promiňte, já je měl přece taky,“ řekl, ještě než jsem stačil cokoli vysvětlit. „Jenže ta fotka zatím nic neznamená.“

„Znamená víc, než si myslíte. Byla pořízená sotva před hodinou. Noviny jsou dnešní a akorát se dostaly do distribuce.“

Přiznal se, že si takového detailu nevšiml. Hned se dovtípil, že v tom musel být záměr. Chtěl vědět, co se děje. Zdálo se mi, že najednou zní ještě vyděšeněji než předtím. Neznámé souvislosti na něj působily hrozivě.

„Kromě tý fotky vám nic nepsali? Výkupný…“

„To je všechno. Tomu zase rozumím já.“ Věděl jsem, jak to myslí.

„Nevypadá na tý fotce dobře.“

Hleděl jsem na obrazovku. Marika se sice dívala do objektivu, ale ten pohled byl takový prázdný, bez života. Nedovedl bych to vyjádřit přesněji. Žádné další indicie kromě novin tam nebyly. Únosce, který ji někde držel, byl setsakra opatrný a věděl, jak má postupovat, aby ukázal jen to, co sám uznal za vhodné.

„Co mám dělat?“

Nedokázal jsem mu poradit nic jiného, než aby zachoval klid.

Ucítil jsem za sebou Kateřinin dech. Skláněla se nade mnou a hleděla na monitor.

„Chudinka,“ řekla soucitně. „Víš, napadá mě, že vypadá jako po drogách. Dívá se na tebe, ale vůbec tě nevnímá.“

„Hlavně že žije.“

„Snad,“ podotkla.

Pak jsem tu novinu zavolal Hackenschmiedovi. Zněl svěže, jako by byl už dávno na nohou.

„Víš, co to teda znamená?“

Kapitán řekl něco, co jsem nečekal. „Že v tom Hugo Jumr nejspíš fakt nemá prsty.“

„Počkej, máte ho už snad? Mohl přece poslat fotku odkudkoli…“

„Jo, máme ho. Je od včerejšího večera v Budějovicích na jednotce intenzivní péče. Myslím, že odtamtud mail opravdu neposlal, pokud nemáme věřit na zázraky. Vyčmuchal ho v noci policejní vlčák asi půl kilometru od toho shořelýho opla. Stačil vylézt a doplazit se docela daleko, ale nevypadá asi nejlíp. Popáleniny, šok, je na umělým dýchání, takže zatím vůbec nepřichází v úvahu nějakej výslech. Prý budeme rádi, když se z toho vylíže. Mluvil jsem s doktorem, ale to víš, nic jasnýho z něho nedostaneš. Kritickej bude dnešní den.“

„To nám chybělo,“ řekl jsem.

„Tak to chodí… Ale mě napadlo, že ten grázl, co drží Mariku, tohle všechno už ví. Proto dal najevo, že je pořád ve hře a drží svůj trumf pevně v ruce. To abysme náhodou paní Fischerovou předčasně neodepsali a Fischer nerezignoval na požadavky. I když zatím nevyslovený.“

„Takže to není jeho poslední slovo.“

„Díkybohu ne, pokud to není úplnej magor.“

„Nebo vrah.“

„Nebo obojí,“ zopakoval po mně kapitán. „Ostatně já mám taky pro tebe něco novýho.“ Přiznal jsem se, že nevím, jestli mě to má vůbec těšit. „Solař rozjel velkou akci.“

„Myslel jsem, že se vrátil do Budějovic, když seš zase zpátky.“

„Jeden myslel, jenže pořád to má na povel,“ odsekl trochu naštvaně. „Ale na jih odjel. Do Pískový Lhoty.“

„Za Vyrzidilem, co?“

„Právě tam probíhá na zámku monstrprohlídka. To víš, pár indicií tam přece jen směřuje, že by bylo asi nápadný, kdyby to tam Solař nepřeházel vzhůru nohama. Taky v tom má prsty naše krásná státní zástupkyně.“

„Zámeckej pán je zase zpátky?“

„To víš, major mi holport neskládá, ale řekl bych, že jo. U domovní prohlídky by se to ostatně slušelo a patřilo.“

„Dozvíš se vůbec, jak to tam dopadlo?“

Kapitán si odfrkl do mobilu. „Od někoho z kluků snad jo.“

Poznamenal jsem ještě něco nelichotivého stran poměrů u policie, ale Hackenschmied zavěsil.

Večer se mi hlavou honily tak neuvěřitelně divoké kombinace, že jsem byl rád, když jsem si je ráno nepamatoval. Ostatně to ráno začalo hodně nestandardně.

Zavolal mi nějaký chlápek, jméno sice zadrmolil, že jsem mu pořádně nerozuměl, ale zřejmě o to vůbec nešlo. Důležitější bylo, jménem koho mi telefonoval. „Budete doma řekněme za dvě hodiny?“ zeptal se mě zvláštním tónem, který signalizoval, že bych ho měl brát setsakra vážně. Nechtěl jsem však vypadat jako někdo, kdo se posadí na zadek, sotva na něj někdo houkne. „Myslím, že vám do toho vůbec nic není,“ řekl jsem srdnatě.

„Za dvě hodiny jsem u vás. Pan Vyrzidil se s váma chce sejít.“

„Tak je to teda,“ uklouzlo mi. „Co může pana Vyrzidila zajímat na mý maličkosti?“

„Tak za dvě hodiny,“ řekl ten hlas. „A držte jazyk za zuby.“

Hned nato jsem vytočil Hackenschmiedovo číslo. „Jak to včera dopadlo na zámku?“ zeptal jsem se ho přímočaře.

„Co tak zhurta?“

„Budu mít u vrchnosti audienci. Posílá si pro mě ze Lhoty extra limuzínu s livrejovaným šoférem.“

Kapitán nic neříkal. Ujistil jsem ho, že si nedělám legraci. „Chtěl bys jet se mnou, co?“ rýpl jsem si do něj netaktně.

„Až budu chtít s Vyrzidilem mluvit, tak nebudu čekat, až na mě ukáže prstem jako první. Stejně by pro mě nebylo v tom bouráku místo.“

„Rozumím, kapitáne.“

„Nic ve zlým. Hlavně…“ odmlčel se. „Dávej na sebe bacha, člověče. Víš, co on…“

„…je zač,“ dopověděl jsem neuctivě.

„Dobře, žes mi dal echo. Kdyby něco, tak vím, kde seš.“

„Pokud mě nezavezou někam do lomu a neodprásknou.“

„Spíš bych řekl, že tě chce k něčemu využít.“

Kapitán se mi ozval podruhé po patnácti minutách. Abych si stáhl poštu a vytiskl jednu fotku. Když už budu na zámku, možná bych ji tam mohl někomu strčit před oči. Moc jsem to nechápal a nebylo mi to jasné, ani když jsem si ten snímek vyjel na tiskárně. Byla na něm nějaká holka s culíky, v bílé blůzce a tmavé plisované sukýnce ke kolenům. Měla lakované střevíce a bílé ponožky. Až za chvíli mi to zapálilo. Takhle nějak mohla vypadat Blanka Baronová v kostýmu školačky. Takové oblečení jsem přece sám viděl v její skříňce v privátu doktorských amantů.

Ta zbývající hodina a půl, než dole zastavil sněhobílý lexus, se vlekla naprosto nekonečně. Chodil jsem po bytě jako lev v kleci. Chvíle nadšení se střídaly s obavami, co mě čeká. Nemohl jsem si nevzpomenout na pana Lálu, kterého noc v Pískové Lhotě vyděsila k smrti, že mi dokonce zalhal.

Vyrzidila jsem osobně nikdy neviděl. A to, co jsem o něm slyšel, nemusela být pravda. Pokud by byla, šlo by o jednoho z nejnebezpečnějších lidí v této zemi. Na tom neměnilo nic, že se stýkal s nejvyššími státními představiteli včetně prezidenta a předsedů tří nejvlivnějších partají. Říct, že pod svícnem bývá největší tma, by ale bylo zavádějící, protože v případě těchto politiků nikde široko daleko žádné světlo nezářilo.

Pak zadrnčel zvonek. Seběhl jsem dolů a uviděl ten procovský bourák s gorilou za volantem. Vyšla mi vstříc, ujistila se, kdo jsem, a celkem zdvořile mi otevřela dveře vozu. Rozvalil jsem se na zadních sedadlech a tvářil se, jako kdybych v životě nejel v ničem jiném.

Když jsme se vymotali z Prahy, zkusil jsem ledabyle navázat s chlápkem konverzaci. Ne že bych doufal, že z něho něco inteligentního vypadne, ale jeden nikdy neví, co se může stát. Místo odpovědi zesílil rádio. Byla to nějaká stanice, co hrála výlučně raperskou muziku. Neměl jsem nic proti jeho gustu, i když moje krevní skupina to není, ale po půlhodině jsem měl pocit, že ti kluci řvou pořád dokola stejný text. Chápal jsem, že můžou mít téhle společnosti po krk, ale to bylo jediné, v čem jsem byl s nimi zajedno. Rádio bylo tak nahlas, že jsem vzdal snahu o konverzaci.

Mířili jsme na jih, projeli Tábor, sjeli na objížďku, kde úplně nedávno zmizel sledujícím policistům Hugo Jumr, ale my pokračovali pořád dolů, bez zastavení. V Krumlově mi už bylo jasné, že mě skutečně veze do Pískové Lhoty a pokud mi budou chtít něco udělat, stane se to na zámku.

Pak se samočinně otevřela kovová tepaná brána a my po cestách vysypaných červeným štěrkem dojeli až před pískově natřenou nádhernou třípatrovou budovu s pravou břidlicovou střechou, věžičkami ve všech čtyřech rozích a všelijakými dalšími architektonickými renesančními vychytávkami. Musel jsem v duchu připustit, že je to zrekonstruované s vkusem. Jen ten křik pavího páru, který pobíhal po anglickém trávníku, zněl neharmonicky. Romantický park bylo vidět jen zčásti, protože ho z naší strany zakrýval zámek.

Jestli zde včera probíhala rozsáhlá domovní prohlídka, dnes už nebylo po ničem ani stopy. Všude klid. Gorila mi zase otevřela dveře a zavedla mě bočním vchodem do budovy. Byla to zřejmě část zámku, která nyní sloužila personálu.

Zavřel mě v jedné místnosti společně s láhví minerálky a koblihami. Od rána jsem nic nejedl, tak jsem dvě na místě zhltnul. Pak vešel pan Vyrzidil. Byl větší a mohutnější, než jsem ho znal z

fotografií. Přes to všechno, co jsem o něm věděl, i přes jasnou averzi vůči jeho osobě, stejně jako vůči všem temným mafiánským typům jeho ražení, šedým eminencím ekonomické a politické domácí scény, nepůsobil na první pohled jako rozený gauner. Spíš vypadal jako dobrácký a důvěryhodný strýček, pod jehož ochranná křídla je možné se kdykoli ukrýt. Hned mi nedošlo, že právě i díky takovémuto vzezření hodného postaršího vousatého pána dosáhl pohádkového majetku a především vlivu na chod země.

Zpočátku jsem nevěděl, jak se tvářit. Byl jsem odhodlaný mu dát nepokrytě najevo, že takové metody, kdy mě nechá vytáhnout z domova a eskortovat na své sídlo jako bezmocnou loutku,

nepovažuji za standardní a vlastně mu prokazuji laskavost, že jsem na to přistoupil. Chtěl jsem být co nejodměřenější. Jenže najednou mi běžel ode dveří v ústrety. Působil s tím břichem až komicky, určitě si byl toho vědomý, takže dokonce přehrával, lehce se zakláněl dozadu a míhal tučnýma rukama. Mimoděk jsem se musel usmát, ale to už byl u mě, potřásal mi rukou, zadýchaný tím sportovním výkonem. Pak navrhl, stále mě drže pod loktem, abychom se přesunuli na terasu, že si dáme snídani. Jen jsem stačil říct, že už jsem si posloužil koblihami, vyprskl, jako kdyby to bylo něco podřadného, co ani nestojí za zmínku. Pak už jsme seděli na krásné terase zámku, za zády jsem měl interiér zařízený původním barokním nábytkem, na zdi visely gobelíny, obrazy a rytiny a na parketách ležely staré perské koberce. Před námi se rozkládal zámecký park přecházející v dálce do obory s vysokou zvěří. Idyla k po hledání.

Vyrzidil mi nabídl doutník, ale to jsem odmítl. Zapálil si tedy obřadně sám, opřel se o pohodlné křeslo a kochal se pohledem na své panství. Pochopil jsem, že čeká, až někdo ze služebnictva přinese snídani. Zároveň mi dával čas k tomu, abych do sebe nasával vůni jeho bohatství. Byl krásný letní

den a mohl bych si připadat jako v ráji. Zanedlouho mladý číšník skutečně přivezl vozík se snídaní a hned se nenápadně vytratil. Pan domácí mi pokynul, abych si posloužil. Nenechal jsem se pobízet a dal si sýr, prosciutto a čerstvou bagetu.

„Nejsem takovej netvor, jak jste si mě představoval, co?“ zeptal se mě s plnými ústy, spokojený sám sebou, sebejistý a bohorovný. Nic jsem na to neřekl. „Chutná?“ Přikývl jsem. Následovala přednáška o sušené šunce, kterou, jak zdůraznil, bere od nejlepších dodavatelů z Rakouska.

„Co po mně vlastně chcete?“ otočil jsem se k němu, drže v ruce šálek s čajem.

„Myslel jsem, že po mně toužíte spíš vy,“ řekl se širokým úsměvem.

„Já?“

„Nedávno jste přece kvůli tomu přijel do Krumlova a zajel až sem k bráně. A tomu vašemu, jak bych to řekl, kolegovi, se podařilo dostat dovnitř. Asi jste chtěl se mnou mluvit. Jsem zdvořilej a společenskej člověk, mám tuhle zemi moc rád, i když tu už v posledních letech tolik nepobývám, a zvlášť náš národ. Víte, že tolik inteligentních lidí se venku jen tak nevidí? Tak co jste mi chtěl?“

Tohle salto, kdy vše obrátil vzhůru nohama, bylo provedené elegantně, i když šlo o demagogii. Pomyslel jsem si, že nejspíš toho o mně ví víc, než tuším, a rozhodl jsem se hrát aspoň pro tuto chvíli s otevřenými kartami. „Jsem soukromý detektiv, pane Vyrzidile, to asi víte.“ Přikývl. „Pracuju na jednom záhadným případu ztracený dívky.“

„Skutečně?“ podivil se. „To zní více než zajímavě. Miluju záhadný historky. V čem tkví ta záhada? A kdo je ta dívka?“

„Jmenovala se Blanka Baronová, ale nepředpokládám, že by vám to jméno něco říkalo. Byla mladá a vypadala tak trochu jako jedna slavná americká herečka.“

„Lara Croft?“

„Promiňte, ale Lara Croft není herečka, ale virtuální figura.“

„Ach tak, virtuální…“ povzdechl si. „Omlouvám se, ale nemám čas chodit do kina.“

„Děláte si ze mě legraci?“

„Ani v nejmenším. Nejste přece žádný hlupák, abyste mi skočil na laciný fígly.“

„Tahle Blanka pracovala v jednom privátním klubu jako společnice pro doktory.“

„Cože?“ Tvářil se nadmíru pobaveně, jako kdybych vyprávěl anekdoty. „Chcete říct kurvička, ne?“

„Její poslední cesta vedla nejspíš sem.“

„Proč poslední?“

„Protože pak už byla mrtvá. Stejně jako ty předchozí tři mladý zavražděný ženy.“

Otřel si ústa ubrouskem. „To je pochopitelně hrozný,“ pronesl tónem, jako kdyby konstatoval, že slunce zakryl mráček. „Samozřejmě mi neříkáte žádnou novinku,“ připustil najednou. „Noviny čtu a sleduju televizní zprávy.“

„Včera jste tady měl domovní prohlídku. Museli vám sdělit, co hledají.“

„Jistěže, všichni známe zákony. Hledali stopy po některý z těch vražd. Celej den tady šmejdili. Víte, ten major Solař je můj dávnej kamarád. Něco jsem jim zasponzoroval. Vozí si prdele v bourácích, který jsem jim koupil.“ Pokýval hlavou.

„S policajty je dobrý vycházet dobře. Ale on mě zklamal.“

„Solař?“ ujistil jsem se.

„Mezi přáteli je nejdůležitější vzájemná důvěra. Když ta není, nezbude nic. Pokud on nevěří mně, nemůžu ani já věřit jemu. Za starejch časů by za mnou přišel a zeptal se mě mezi čtyřma očima, jestli o tý holčině něco nevím, a já bych mu odpověděl. Notabene tu tenkrát osobně byl jako host. On místo toho přijede s deseti chlápky a prohrabává se mi v prádle. Jako kdyby mu teklo do bot.“

„Čtyři vraždy je velkej případ,“ řekl jsem.

„To jistě,“ připustil. „Když odtud odjížděli, tvářili se, jako kdyby našli, co hledali.“

„To by byl malér. Co by to tak mohlo být?“

Vyrzidil vstal, popošel k balustrádě a opřel se o ni lokty. „Chtěl bych vědět víc. Nemám tady mediálně nejlepší pověst. Kdekdo by na mě rád naházel veškerou špínu tyhle země. To je takovej zdejší folklor.“

„Tak proto jsem tady?“

„Zavolejte Hackenschmiedovi.“ Podivil jsem se, jak je v obraze a koho všeho nezná. „Potřebujete si to snad rozmyslet?“

„Ne, zavolám mu, ale bude na něm, jestli mi něco řekne. Kapitán pochopitelně ví, že jsem u vás v Pískové Lhotě.“

„Já vím. Jste přespříliš opatrnej. Víte, co se říká: Kdo se bojí, nesmí do lesa,“ konstatoval, ale neznělo to podrážděně.

„Vy se určitě nebojíte. Chtěl bych, aby u toho telefonátu nikdo nebyl.“

„Tady na terase můžete volat bez obav z odposlechu. Podívám se, co chystají k obědu.“

Otočil se, aby odešel, ale něco mě napadlo. Vhodnější chvíle než tato se už asi nenajde. Vytáhl jsem z kapsy fotku, kterou mi ráno Hackenschmied poslal mailem. Rozložil jsem ji před Vyrzidilem a zeptal se ho, jestli mu to něco říká.

„To je přece montáž,“ prohlásil. „Má to být ona Blanka?“

„Dost možná. Víme, že tehdy, když sem jela, jste tady měl nějakou oslavu.“

„Někdo měl narozeniny.“

„Kdo někdo? Vy?“

„To jste si mohl snadno ověřit, že jsem se nenarodil v létě. Byl to jeden přítel z ministerstva.“

„Předpokládám zdravotnictví, financí nebo obrany.“

Podotkl káravě, že oproti němu já nejsem v obraze. „Do zbraní už nedělám… To je teď už moc nebezpečný. Dávám přednost jistotě podnikání. To víte, už nejsem žádnej divoch…“

„Neodpověděl jste mi, jestli tu slečnu znáte.“

„Pohybujou se tu desítky takových holek. Od začínajících hereček a zpěvaček až po lepší kurvičky. Ale žádná nemá na čele napsaný, co vlastně je zač. Ono se to ani většinou nepozná, chápete, jak to myslím?“

„Takže?“

Znova vzal do svých tlustých prstů tu fotku a předstíral, že pátrá v paměti. Nevěřil jsem, že by neznal odpověď. Spíš přemýšlel, co mi může říct. Pak mi ten papír vrátil zpátky. „Poslyšte,“ řekl už o

poznání méně laskavým tónem, „nepodléhejte iluzi, že se mnou hrajete hru ve stylu něco za něco. Nejsme spolu na jedný lodi. A věřte, že umím kousat, i když mám v hubě falešnej chrup.“

„Můj parťák mě informoval. Říká se toho o vás všelicos,“ pronesl jsem rezervovaně. Zalichotilo mu to, nicméně skromně podotkl, že ne všechno se zakládá na pravdě, něco jsou lži nepřátel a něco zase jím šířené mýty.

„Řekl bych ale, že tuhle rádoby školačku jsem tady tehdy zahlédl. Můj typ to samozřejmě není. A pokud chcete slyšet víc, tak pro mě není problém se vyspat s každou, na kterou dostanu zálusk. Jsou mi za ty prachy ještě vděčný, takže rozhodně nemám potřebu je kvůli sexu zabíjet. Jsem rozvedenej chlap a nikdo mě nemůže vydírat kvůli rodině.“ Chvíli mlčel a přemýšlel. „Víte, já jsem hodně bohatej člověk,“ řekl rozvážně, „pro většinu lidí nepředstavitelně bohatej. S tím samozřejmě souvisí moc. Kdo má prachy, má i moc a vliv. Myslíte si, že to je ale pro mě nejdůležitější? Trvalo mi léta, než jsem na to našel odpověď. Nejcennější je, že já určuju, co je morální, co je správný a co není. To je něco podobnýho, jako je známá pravda a praxe, že dějiny píšou vítězové, ne poražení. Vy mě určitě

chápete…“

Nedal jsem se omámit jeho filozofováním. „Takže Blanka Baronová tady byla.“

Povzdechl si, rád by ještě pokračoval v načatém tématu. „Teď zavolejte Hackenschmiedovi.“

Vzdálil se do hloubi zámku. Na první pohled se zdálo, že jsem skutečně zůstal sám. Trvalo nekonečně dlouho, než to kapitán vzal. Hned houkl, abych byl stručný, protože neví, kam dřív skočit. Co se děje na úřadu, to ještě za svou éru nezažil. Dvěma větami jsem shrnul, oč mi jde.

„No, právě ty stopy ze zámku teď v laborce vyhodnocujou. Zdá se, že na dvou jsou krevní stopy totožný s krví zabitých holek.“

„Jednou je Blanka?“

„Hádej.“

„Do hajzlu,“ ulevil jsem si. „To mu přece nemůžu teď vyžvanit.“

„To si piš… A mimochodem: Solař jel do Pískový Lhoty na základě nějakýho anonymního telefonátu…“

„Takže šel najisto?“

„Jo, někdo Vyrzidila práskl. Hele, už musím končit. Máme už i zpracovaný výsledky z těch uličních kamer, tak se jdu na to mrknout. Solař tu poletuje jako v akčním bijáku.“

Dal jsem mobil do kapsy, sedl si do křesla a nalil si kávu. Netrvalo ani tři minuty a Vyrzidil byl zpátky. „Nějakej idiot se tady pouští do hry, na jakou nemá,“ řekl zhurta. Zamračil jsem se. „Neboj se, tím nemyslím ani tebe, ani nikoho z policie. Vy jste v týhle partii ubohý pěšáci. Tady jde o lidi nahoře. Ty, kteří vědí, že já vím a co na ně vím.“ Zvážněl, ale pak se mu na tváři objevil úsměv.

„Dělám to nerad, ale bude třeba někomu zakroutit krkem. Všechno si líbit nenechám.“ Hleděl jsem na něho dost nechápavě.

„To je ti snad jasný, že vím, o čem jste se s Hackenschmiedem bavili.“

Připustil jsem, že mi to došlo. Poučil mě krátce o možnostech odposlechů mobilů. „Ta školačka byla prémie pro Zatloukala. Znáš ho přece? Ten byrokrat z ministerstva.“ Věděl jsem, o kom mluví.

„Kdo ji sem přivezl? On?“

„Říkám, že to tady byla pro něj odměna. Mimo další,“ podotkl jaksi mimochodem.

„Takže Jumr?“

„Nikoho takovýho neznám. Nemám paměť na nedůležitý jména. Ostatně tohle nebyla moje starost. Svý děvky jsem si zařídil sám. Nepotřebuju, aby mi je vozili až z Prahy.“

„Pro mě je moc důležitý vědět, kdo sem Baronovou dopravil.“

„Máš asi svůj tip.“

Nedal jsem mu jasnou odpověď. Těch tipů bylo ostatně víc. Neměl jsem to navíc ani v hlavě srovnané. Zdálo se mi, že se situace mění ze dne na den.

„Tady se všechno monitoruje,“ řekl Vyrzidil. „Myslím, že chápeš důvody. Mohl bych ti předat záznam kamery u vchodu. Třeba budete mít štěstí a na něco kápnete.“

„Čekal bych, že to má po včerejšku v rukou policie,“ uvažoval jsem nahlas.

Udělal rozpačité gesto. „Třeba ne všechno. Podívám se po tom,“ řekl a vzdálil se. Nějak mi to všechno přišlo podivné. Ta jeho ochota mi vyjít vstříc musela mít ještě další motivaci. Byl pryč dost dlouho. Byl bych si skoro jistý, že dělal ještě něco jiného, než jen vyhledával záznam průmyslové kamery ze dne oslavy. Nejspíš sháněl narychlo další informace. Moje fantazie se rozbíhala všemi směry. Představoval jsem si, že má někde na zámku senzačně vybavené technické zázemí pro všechny druhy odposlechů, sledování hovorů a nabourávání počítačů. Nebyl jsem na tyhle záležitosti expert, takže jsem možná jejich možnosti přeceňoval, ale Vyrzidil mohl vlastnit lepší prostředky a techniku než státní bezpečnostní služby.

A pak mi najednou došlo, co naznačil před hodinou Hackenschmied. Pokud Solař s kriminálkou tady včera zajistili stopy, které naznačují, že na zámku pobývaly minimálně dvě ze čtyř zabitých holek, je více než pravděpodobné, že tu byly všechny. Ty zločiny měly příliš mnoho společných rysů, než aby byly dílem více pachatelů. Přestože se těla obětí našla vždy v Praze, nikdy se nejednalo o místo, kde došlo k vraždě a následné manipulaci s tělem. Co když to bylo právě tady? Na Vyrzidilových rukou mohla lpět krev všech čtyř mrtvých žen. Ostatně sám připustil, že Blanku Baronovou na zámku viděl. Jistě, nejspíš je nezabíjel sám, na to měl přece své pohůnky, ale mohlo to proběhnout na jeho rozkaz. Jenže zásadní otázka zněla: proč? Vůbec jsem nepochyboval o pravdivosti jeho slov, že může mít každou, na niž bude mít zálusk. Proč by se pak svých milenek měl zbavovat? Nebo smrt byla součástí nějakého
šíleného sexuálního rituálu, který ho vzrušoval? Nebo ty holky uviděly někoho nebo něco, co nesměly?

Zmocnilo se mě vzrušení, a když se Vyrzidil vrátil s diskem, na kterém byl údajně záznam kamery z brány z onoho dne, kdy tu proběhla oslava, řekl jsem mu na rovinu, že za situace, kdy policie má v rukou relevantní stopy, že v Pískové Lhotě mohlo dojít ke zločinu, je jen otázkou hodin, kdy soudce podepíše příkaz k jeho zadržení.

Vzal to s klidem. „Nebude to poprvé, co strávím pár dnů ve vazbě,“ pronesl klidně.

„Pár dnů? Možná roků v kriminále.“

„Zdá se, že byste mi to přál. Ale to nic, neomlouvejte se mi.“ Zase mi vykal.

„To nemám rozhodně v úmyslu.“

„Víte,“ řekl Vyrzidil, hledě do dálky svého zámeckého parku, „mám jednu takovou vlastnost. Nesnáším, když na mě někdo šije boudu. Jsem pro čestnej chlapskej zápas.“

„Nezdá se mi, že byste se tím ve svý praxi řídil,“ podotkl jsem. „Spíš úslovím ‚Quod licet Jovi, non licet bovi!‘“

„Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi,“ zasmál se. „To sedí. Překvapuje vás, že rozumím

latině?“

„Jestli to tady, jak jste sám řekl, monitorujete, což je zcela pochopitelný v souvislosti s tím, co a jak děláte a co sledujete, tak nejspíš by se dal najít nějaký záznam i s tou rádoby školačkou. Dívenek se sukýnkami a bílými podkolenkami tu snad tolik mezi hosty a po pokojích nepobíhalo. Tak se možná propracujeme i k těm zbývajícím třem. To přece víte, kolik jich bylo zavražděných.“

„Máte moc velký oči,“ pokáral mě Vyrzidil. Pak ukázal na DVD.

„Soustřeďte se na tohle. Fakta, ne spekulace. Ne všechno, co pochází od ďábla, je zlo.“

„Co tím chcete říct?“

Vstal a naznačil mi, že přijetí skončilo. Doufal jsem, že stejně jako mě sem nechal přivézt, mě nechá dopravit domů. Naštěstí měl stejnou představu o slušnosti.

Za dvě hodiny jsem byl zase doma. Kateřina byla pochopitelně v práci. Počítač byl ještě zapnutý, tak jsem tam vložil DVD. Měl jsem hrůzu z času, který budu muset strávit před monitorem, než narazím na něco zajímavého, mohly tam být nekonečné hodiny záznamu kamery na jedno místo vjezdu do zámku. Kupodivu to bylo trochu jinak. Stopáž ukazovala jen dvaadvacet minut nahrávky a pár vteřin. Už z toho bylo jasné, že se mi dostal do rukou výběr toho nejlepšího. Vyrzidil mi naservíroval jen to, co chtěl.

Nejdřív se nedělo vůbec nic, statický záběr na bránu a částečně domek po její pravé straně, kde seděl nějaký chlápek z ostrahy, toho však nebylo vidět. Pak před branou zastavil obrovský černý mercedes. Stopl jsem obraz a na jeho poznávací značce jasně rozlišil trojčíslí 258. Pětadvacátého

srpna, datum narození pana Lály. Takže jeho teorie se potvrdila. Doktor Jan Jumr se oslavy na zámku opravdu zúčastnil. Šlo přece o stejný vůz, jakým mě a Lálu vozil po Praze. Zajímavější by ale bylo zjistit, zda někdo sedí vedle řidiče. Všechna skla vozu však byla tmavě zatónovaná a dovnitř nebylo vidět. Pak se brána otevřela, auto popojelo několik metrů, z domku vyšel chlápek a okénko po straně spolujezdce sjelo dolů. Slečnu Blanku Baronovou jsem sice živou nikdy neviděl, ale podle blond vlasů jsem usoudil, že onou ženou, která podává ostraze nějaký papír, nejspíš pozvánku na oslavu, je právě ona. Tohle mi teda chtěl Vyrzidil ukázat.

Znamenalo to, že tím milencem, kterého Blanka ve svém záznamníku označovala srdíčkem, byl opravdu Jan Jumr? Zamilovala se do svého plastického chirurga čili do muže, kterého nejdřív poznala v žižkovském privátu? Bylo to důležité řešit? A věděla Blanka Baronová, že se její přítel stýká s dalšími ženami, minimálně s paní Marikou Fischerovou? Pokud byla žárlivá, mohla vyvolat scénu.

Nebo mohla mít v souvislosti se smrtí tří dívek, které prodělaly podobný chirurgický zákrok jako ona, na Jana podezření. S některou z těch zabitých se přece mohla někdy na prohlídce potkat a došlo jí, že je ohrožená i ona. Jan Jumr mohl mít zatracený důvod se jí zbavit.

Uvědomil jsem si, že v jeho neprospěch hovoří i další okolnost – způsob, jakým byl obětem z prsů vyříznut implantát. Měl jsem pocit, že jsem na dosah vyřešení případu. Bušilo mi srdce vzrušením, až jsem se musel uklidnit studenou sprchou, abych neudělal něco neuváženého.

Chtěl jsem se spojit s Hackenschmiedem, ale na mobilu měl jen záznamník. Potřeboval jsem s někým mluvit, tak jsem nakonec zavolal panu Lálovi. Kupodivu se hned ozval. Navrhl, že za mnou přijede domů, prý toho má taky spoustu na srdci.

Ještě nikdy jsem se na jeho návštěvu tak netěšil. Myšlenky se mi honily hlavou příliš překotně, abych

byl s to udělat nějaký relevantní závěr. Lála jako korekce mojí dychtivosti mohl být ideální partner.

Byl u mě bleskově, snad si vzal taxi. Věděl jsem, že až dojde na lámání chleba, vytáhne všechny účtenky a bude očekávat, že mu je bez mrknutí proplatím.

„Kdo začne?“ vychrlil na mě ještě v předsíni.

„Dám vám přednost,“ řekl jsem džentlmensky. Doufal jsem, že to, co od něj uslyším, mi usnadní úlohu.

Pan Lála se hned přesunul do obýváku, rozvalil na pohovce a složil ruce na svém vypouklém břichu.

„Totiž ten mercedes, co nás v něm vezl Honzík Jumr, víte… Vzpomínáte, co jsem zjistil… že byl tehdy i v Pískový Lhotě.“

Kývl jsem a neudržel se, abych hned nevyklopil, co jsem právě zjistil. Že s ním na zámek přijela i Blanka Baronová.

„Hm,“ řekl pan Lála, jako kdyby se nechumelilo. „Fór je ale v tom, že tohle služební auto nepatří Jumrovi.“

„Přece nás v něm z firmy vezl.“

„Má taky takovýho meďoura,“ prohlásil pan Lála, „jenže tehdy, když nás převážel za Fischerem, byl ten jeho ještě v servisu. Vzpomínáte, jak říkal něco v tom smyslu, že tam někdy hapruje elektronika. Měl nějaký problémy se světly a já nevím s jakou ještě další funkcí tyhle děsivý techniky, ale pravda je taková, že my jsme seděli v autě, co patří jeho šéfovi.“

„Sakra,“ uklouzlo mi. Hned jsem ani nevěděl, koho má na mysli.

„Ředitelem Clummu je přece nějakej Karel Lípa,“ připomněl mi můj parťák. „Myslím, že MUDr., aby těch doktorů nebylo málo.“

„Takže Baronovou tam vezl on?“

„Ruku do ohně nedám, ale vsadil bych na to.“

„Je to zamotanější, než jsem si myslel,“ povzdechl jsem si. Pak mě něco napadlo. Vyhledal jsem seznam iniciál Blančiných milenců, vypsaný z jejího diáře. Můj kolega hned pochopil, co sleduji. Mezi těmi čtrnácti iniciálami žádný KL nebo LK nebyl. „Buď si právě jeho nezapisovala, nebo je všechno jinak,“ usoudil jsem.

„To víte, dělat čárky svýmu amantovi jí asi nepřišlo košer. Vy si taky nevedete statistiku ohledně slečny Kateřiny.“ Vrhl jsem na něho zničující pohled. „Udělal jsem ještě jednu zdvořilostní návštěvu,“ pokračoval dál pan Lála a spokojeně na mě mrkal. „Nějak se mi zalíbilo v tý červený klinice krásy.

Víte,“ narovnal se a přešel z žoviálního tónu do méně iritujícího, věcného, „pořád mi vrtalo hlavou, co ten docent Červený prohlašoval. Že každej plastickej chirurg má svůj rukopis jako malíř nebo spíš sochař. Pamatujete?“

Přikývl jsem.

„Opatřil jsem si od Ondřeje,“ kapitána už nazýval křestním jménem, „pár detailních fotek a objednal

se k docentovi. Červený na mě nejdřív vůbec nechtěl mít čas, ale nějak jsem mu vysvětlil, že bude v jeho prospěch, když bude se mnou spolupracovat.“ Zavřel jsem nad tím jeho chvástáním oči, ale nepřerušoval ho. „Připomněl jsem mu ty jeho slova o rukopisu chirurgova skalpelu. On sice není v tomhle oboru soudní znalec, ale na druhý straně pochybuju, že by do toho naši soudní patologové až takhle detailně viděli, aby rozlišili tak nepatrný nuance jako on.“

„Zkraťte to, prosím,“ vyzval jsem Lálu.

„Ono totiž to mělo ještě jeden zádrhel. V Praze jsou dva ústavy soudního lékařství, kde se provádějí prohlídky mrtvých. Podle toho, kde tělo najdou, tak soudní pitvu provádí to nebo ono pracoviště.“ Kývl jsem na souhlas, tohle věděl každý. „Takže díky tomu se stalo, že dvě zabitý holky dělali v jednom ústavu, dvě v druhým,“ pokračoval pan Lála. „To samozřejmě není dobrý, protože se některý opakující znaky nedaly hned dohromady, ani případy do souvislosti.“

Povzdechl jsem si.

„Docent Červený prohlásil, že u třech zabitých žen to vypadá na stejnou ruku, ale u tý poslední na někoho jinýho. Mám v rukávu detaily, kterýma to zdůvodňoval, takže kdybyste chtěl slyšet víc…“

„To znamená, že podle něho Blanku Baronovou zabil někdo jinej, než kdo odkrágloval ty předchozí?“

Pan Lála zakroutil nesouhlasně hlavou. „Tady nejde o vraždu, ale hlavně o způsob vyjmutí toho silikonu z těla. Mohl to udělat někdo jinej než vrah. Víme přece, že příčinou smrti nebyl tenhle zákrok. Ten proběhl, když už to ty chudinky měly za sebou.“

„Dobře,“ vydechl jsem.

Pan Lála zvedl bojovně hlavu. „A jakou novinku máte pro mě vy?“

„Vlastně už nic,“ přiznal jsem se.

Nechtěl tomu věřit. Rozčílil se, že před ním něco tajím, abych sám slízl veškerou smetanu. Ujistil jsem ho, že tomu tak opravdu není. Až když se mě zeptal, co je s Hugem Jumrem, uvědomil jsem si, co Lálovi dosud není známo.

„Hm,“ řekl zamyšleně, když vyslechl celou historii, „přímo se nabízejí dvě tři otázky. Ta jeho havárka byla nehoda, nebo mu chtěl někdo pomoct ze světa? Proč jel dolů na jih? Skoro by se zdálo, že chtěl navštívit Vyrzidila.“

Namítl jsem, že zámeckému pánovi jméno Jumr nic neříkalo, ať už by to měl být Jan nebo Hugo. A jak sám navíc zjistil, monitorovaný mercedes patřil Lípovi.

„To mu tak věříte?“ podivil se pan Lála. „Zapomněl jste, co mi udělal?“

„Přestaňte už myslet na tu svou bolístku jako malej capart,“ řekl jsem natvrdo.

Podíval se na mě ukřivděným pohledem. „Tohle jste nemusel,“ prohlásil smutně. „Ale jen do mě! Taky ta jeho cesta mohla mít něco společnýho s Marikou Fischerovou.“ Povzdechl si. „Pořád doufám, že si o ni děláme zbytečný starosti.“

„Ještě vás trápí nějaká nevyřčená otázka?“

Pan Lála se poškrábal na stehně. „Jistě… Jen jsme to zamluvili. Totiž… jak je vůbec na tom Hugo zdravotně?“

Mohl jsem mu říct jen to, co jsem věděl od Hackenschmieda. Lála však najednou zpozorněl. „Že leží na jednotce intenzivní péče v Budějovicích?“ Přikývl jsem. „To je klika,“ soukal ze sebe rozvážně.

„Ausgerechnet tam dělá vrchní sestru jedna moje vzdálená příbuzná. V rodině se jí teda říká Božena. Doktoři možná policejní vyšetřovatele k Jumrovi nepustí, ale my bysme se k němu dostat mohli.

Znáte to, taková vrchní sestra může být důležitější než primář.“

„Jestli je v kómatu nebo ho drží v umělým spánku, tak nám ta cesta bude houby platná.“

Pan Lála mě probodl pohledem. „To vím taky, ale říkal jsem si, že bysme s sebou mohli do Budějovic vzít jeho bývalou. Pamatujete, jak se jmenuje?“

„Jo, Jitka,“ vzpomněl jsem si. Vůbec to od Lály nebyl špatný nápad. Pokud jsem věděl od Kateřiny, tak paní Jitka Dvořáková, po rozvodu s Hugem Jumrem se totiž vrátila k dívčímu jménu, sice na policii vypovídala, ale jediné, co z ní dostali, bylo konstatování, že od rozvodu s ním neudržuje styky a vůbec nemá potuchy, co exmanžel dělá. „Akorát je otázka, jestli o to bude stát.“

„Vidět Huga na jipce, nebo cestovat s náma? Jestli ho fakt nesnáší, tak by to pro ni byl možná příjemnej pohled ho vidět trochu očouzenýho. A pokud se týká společnosti nás dvou, tak to by musela mít mizernej vkus, aby si to nechala ujít.“

„Váš humor mě dnes zaráží, pane Lálo. Nicméně za pokus by to stálo. Navrhuju ještě přibrat do party kapitána.“

„Aby případně vyzobl třešničku na dortu? To bych nedělal.“

Místo abych se s ním přel, zavolal jsem Hackenschmiedovi a prozradil mu bojový plán. Prohlásil, že iniciativě se meze nekladou, ale sám je na horké stopě a z kanceláře ho nikdo nedostane. Byl však natolik slušný, že mi nadiktoval číslo mobilu paní Jitky Dvořákové.

Lála musel slyšet celý průběh našeho dialogu, protože se uculoval pod vousy. „Co to asi je za horkou stopu? Měl jste se ho zeptat. No nic. Zkuste tu Jitunku. Jestli můžu radit, tak to trochu přibarvěte. Ať už to je jakkoliv, kapkou sentimentu nic nezkazíte.“

Tak jsem ho poslechl. Docela bezostyšně jsem paní Dvořákové nalhal, že její bývalý několikrát vyslovil na lůžku její jméno. Samozřejmě že chápu, co si musela prožít, ale situace je taková, jaká je. Nakonec jsem ji obměkčil a domluvili jsme se na ráno příštího dne. Měl jsem ji vyzvednout někde v Nuslích, kde bydlela. Nejdřív jsem dojel pro pana Lálu a pak pod Nuselský most. Její dům měl výhled přímo do parku u Botiče, kam jsem chodíval jako malý kluk hrávat s partou fotbal.

Paní Jitka vypadala na třicet, ale spíš jí bylo o pár roků víc. Věděl jsem o ní jen tolik, že jí Honza Jumr gratis předělával poprsí. Změna vizáže měla zlepšit její nízké sebevědomí, začala se víc zajímat o

svět kolem sebe, což pak následně způsobilo v rodině zlou krev a skončilo rozvodem. Taková byla charakteristika manželství Huga a Jitky Jumrových očima Jana Jumra.

„Nevím, jestli dělám dobře, neviděla jsem Huga přes dva roky,“ řekla, když nejdřív položila na zadní sedadlo kabelku a pak si tam i sedla. Pohnul jsem zpětným zrcátkem, abych ji měl lépe na očích.

Nebyla nijak zvlášť krásná, spíš obyčejná, nicméně působila příjemným dojmem a byla vkusně oblečená. Naše zraky se v zrcátku několikrát střetly. Pokaždé se v takové chvíli pousmála.

„Udivuje mě, že by vyslovoval moje jméno.“

„Kdoví, co vlastně slyšeli,“ řekl jsem. „Ale stejně…“

„Ach tak…“

Dost dlouho jsme mlčeli. Už jsme byli dávno za Prahou, když jsem se k ní na okamžik obrátil. „Asi vám není příjemný o něm mluvit… Já vím, že nám do toho moc není, ale jaký byl váš vztah?“

„Po takový době mi to už nedělá problémy,“ připustila otevřeně. „Brali jsme se hodně mladí. On měl akorát po vojně. Líbil se mi, když se vrátil, byl to chlap, jak se patří. Sloužil tam u nějaký speciální jednotky, takže dostal pořádně zabrat, samý sval, vypadalo to, že si dokáže najednou se vším poradit. Víte, neměl to v dětství jednoduchý, máma mu umřela, táta se podruhý oženil a Hugo s macechou moc nevycházel. Ve všem mu dávali za vzor bráchu. Jednou mi o tom manžel vyprávěl: prý měl

prostě smůlu. Věřil, že je schopnější než Honza, ale vždycky, když to měl dokázat, tak to z nejrůznějších příčin nevyšlo. Když měli spolu závodit v běhu, tak se mu v posledním kole rozpadla bota a zakopl. Tak to bylo se vším. Hugo byl možná ctižádostivější než Honza, ale dusil to v sobě, protože tušil, že se pokaždý objeví nějakej zádrhel. Chtěl jednou překvapit, ohromit, ale ta chvíle pořád nepřicházela. Když jsem s ním začala chodit a poznala ho víc, nestyděl se přede mnou otevřít. Tehdy mi ještě bezmezně věřil. Líčil mi svý sny, chtěl na medicínu, ale nedostal se. Při přijímacích testech přehodil pár odpovědí, takže skončil těsně pod hranicí přijatých mediků. Tak šel na vojnu a vrátil se mnohem sebevědomější. Vzali jsme se a Hugo se pak už dostal na vysokou. Zdálo se, že bude všechno v pořádku. Ale ta smůla se mu pořád lepila na paty a on začal mít problémy.“

„S váma?“

„Proč myslíte? Kvůli tomu, že jsme se později rozvedli? Ne, tak to nebylo. Ty problémy byly v něm. Pořád jsem věřila, že se z toho vyhrabe. Snažila jsem se ho držet nad vodou.“

„Souviselo to s klinikou, odkud ho i s Honzou vyhodili?“

„Tohle už začalo dřív. Jako kdyby v něm byly skrytý dvě osoby. Navenek působil dojmem toho nejtiššího a nejklidnějšího člověka. Nikdy nezvyšoval hlas, nehádal se, ve všem ustupoval, s nikým nevyhledával konflikty, ale na druhý straně to vnitřně děsně prožíval. Jen když byl se mnou, tak řval, jak to jednou všem ukáže, jak se pomstí za všechna ta příkoří. Trpěl velikášstvím, představoval si, jak zachrání svět, zbaví ho zla, ani nevím, jak si to konkrétně představoval. Nejdřív jsem se tomu smála, ale pak jsem poznala, že to myslí vážně, a začala jsem mít z Huga strach. Nevěřil najednou nikomu, ani bratrovi, nakonec ani mně. Přestal se mnou žít.“ Paní Jitka se odmlčela, ale pak zase pokračovala.

„Tvrdil, že se mu nelíbím, že nevypadám, jak má ženská vypadat. Svěřila jsem se Honzovi a on mi navrhl plastiku. Byl to takovej poslední zoufalej pokus. Mně by ani ve snu nenapadlo si nechat dělat větší prsa. Samozřejmě to nepomohlo. Právě naopak. Nevěřil, že jsem to udělala kvůli němu, ale podezříval mě, že se tahám s jinýma chlapama a že se ze mě stala kurva. Jakmile si tohle vsugeroval, nikdo s tím nehnul. Pokud jsem nechtěla, aby stáhnul s sebou na dno i mě, musela jsem od něj odejít. To bylo před dvěma roky.“

„Souhlasil s tím rozvodem?“

„Nesouhlasil, i když nakonec vykládal, že žádost podal sám, aby se zbavil tý svý děvky. Takže je vám asi jasný, že pak už jsme se nestýkali. Ještě že jsme neměli děti.“

„Jak vycházel s bratrem?“

„Tomu jejich vztahu jsem nikdy nerozuměla. Každopádně na něho žárlil, pokud nesvaloval vinu za některý ze svých nezdarů na mě, tak ji hodil na Honzu. Ten se ale k němu, pokud vím, nikdy nezachoval špatně.“

Měl jsem na jazyku poslední otázku, ale dlouho se mi s ní nechtělo ven. „Víte, paní Jitko, policie podezřívá vašeho bývalýho manžela, že má něco společnýho s těma letošníma vraždama.“

„Já vím,“ řekla, „ptali se mě, co si o tom myslím. Jestli by něčeho takovýho byl schopný. Jenže já si nedovedu představit, proč by se mstil zrovna na takových ženách. Copak je znal? Měly něco společnýho?“

„Všechny prodělaly stejnej zákrok jako vy. A znal je.“

Viděl jsem ve zpětném zrcátku, jak si paní Jitka přejela rukou po čele. Zhluboka si povzdechla. „To mi nikdo neřekl. Jenže proč?“

„Vztáhl na vás někdy ruku?“

„Tohle taky chtěli vědět. Ne, nikdy se mě takhle nedotkl. Nezažila jsem, že by se vůči někomu choval násilnicky. Moc mi to s ním nejde dohromady.“

Nebyl nijak hustý provoz, takže za necelé dvě hodiny jsme byli v Českých Budějovicích a zaparkovali před krajskou nemocnicí. Pan Lála byl naštěstí natolik prozíravý, že předem avizoval naši návštěvu své příbuzné vrchní sestře. Přišla si pro nás k vrátnici, s mým parťákem se objala, jako kdyby se neviděli dlouhá desetiletí. Spiklenecky nám prozradila, že ta vizita musí proběhnout tajně, aby o tom nikdo z doktorů nevěděl. Paní Jitka se představila jako bývalá manželka, což v dobromyslné Boženě jen podpořilo ochotu nám vyjít vstříc.

„Jak je vůbec na tom?“

„Z nejhoršího venku,“ řekla vrchní sestra, „občas se na chvilku probere, ale je lepší, když spí. Rozhodně není připravený na nějaký policejní výslech a primář to taky kategoricky zakázal. Co vůbec, chudák, provedl?“

„Autonehoda,“ řekl pan Lála diplomaticky.

Na pokoji jednotky intenzivní péče byli jen dva pacienti. Hugovi Jumrovi byla vidět jen vrchní půlka tváře, zbytek hlavy i těla byl zakrytý gázou a prostěradlem. Měl zavřené oči. Paní Jitka si vedle něho sedla na židli, kterou jí tam sestra přistavila. Po chvíli položila svou dlaň na ruku bývalého muže.

Snad to bylo jen jakési instinktivní gesto.

Hugo Jumr najednou pomalu otevřel oči, hleděl do stropu a pak stočil pohled na Jitku. Nedalo se z jeho reakce poznat, jestli ji poznal. Pohnul rty, ale šepotu nebylo rozumět. Sklonil jsem se k němu z druhé strany, než seděla žena.

„Ma-ri-ka,“ slabikoval sotva slyšitelně.

„Co je s ní?“ zeptala se paní Jitka. Kývl jsem na souhlas, že ta otázka byla položená vhodně.

„Je v pořádku?“

„Jistě,“ odpověděla Jitka. Znova jsem přikývl.

„Jak se ti tohle stalo, Hugo?“

Jumr znova přimhouřil oči a z jeho výrazu zmizelo napětí.

„Už raději pojďte,“ řekla paní Božena a chytla Lálu za ruku. Vyšli jsme z pokoje. „Zkuste to za týden, to už by mohl normálně mluvit, jestli nenastanou komplikace.“

Paní Jitka měla v očích slzy.

„Bojím se, že nestojí za to, abyste se kvůli němu trápila,“ řekl jí venku pan Lála.

„Já vím,“ souhlasila. „To je taková pitomá ženská reakce.“

Navrhl jsem, že bychom mohli zajít na kafe. Paní Jitka nebyla proti. Poblíž byla příjemná cukrárna s volným stolkem.

„Vrtá mi hlavou, proč se ptal na Mariku,“ spekuloval Lála. „Jestli je v pořádku.“

„Pokud byl on tím únoscem…“

„Něco mi říká, že nebyl,“ prohlásil Lála. „Spíš věděl, kdo to je. A možná i ví, kde je Marika držená.“ Paní Jitka sice nemohla tušit, o čem je řeč, ale nevstupovala nám do řeči, zaujatá mícháním kávy.

„Udělám pokus,“ nadhodil jsem a zavolal dr. ing. Fischerovi. K mému obrovskému překvapení mi sdělil, že jeho žena se včera vrátila domů. Je prý příšerně unavená, odmítá cokoliv o svém zmizení říct, ale je v pořádku. Zeptal jsem se, jestli informoval policii. Řekl, že ho to ani nenapadlo. Pak ještě prohlásil, že má něco urgentního a že mi zavolá později. Nechal jsem si samozřejmě pro sebe, že o tom značně pochybuji. Byl jsem si jistý, že ve Fischerových očích nemají moje detektivní schopnosti velkou váhu. Každopádně měl Mariku opět zpátky a já nemohl tvrdit, že mojí zásluhou, už proto, že jsem nevěděl, co se s ní během druhého zmizení stalo. Když si mě najal do svých služeb, záminkou mu byla obava z pronásledování ze strany konkurence. Je také pravda, že když případ nabral na nečekaných obrátkách, přestal jsem pátrat po odposlouchávacích zařízeních, autech, sledujících jeho osobu, neloaj
álních spolupracovnících. Přesto však i na tomto poli se udělal kus práce. Vlastně jsem mohl mít čisté svědomí, protože se mi podařilo proniknout do konkurenční firmy Clumm. Věděl jsem, kdo je Jiří Bártů, měl jsem tu čest se seznámit s doktorem Janem Jumrem a dokonce jsem věděl, že ředitelem Clummu je MUDr. Lípa, chlápek, který pravděpodobně přivezl do Pískové Lhoty Blanku Baronovou. Když jsem si to takto bleskově poskládal v hlavě, vyšel mi z toho docela zvláštní obrázek. Jeho kouzlo rušila smrt čtyř žen. A pak se tady objevovala nepřehlédnutelná osoba pana Vyrzidila, který, jak jsem si byl jistý, s tím vším více než zásadně souvisel.

Pan Lála hlasitě zakašlal a já se vrátil na pevnou zem. Hned jsem mu interpretoval telefonát s Fischerem.

Zarazilo ho totéž, co mě, ale šel ve svých konstrukcích dál. „Když ženská nechce o svým únosu mluvit, znamená to dvojí. Buď jde o klasickou ukázku takzvanýho stockholmskýho syndromu, kdy se oběť po čase zamiluje do svýho únosce a hledá v něm oporu, nebo to s tím jejím zmizením bylo zase poněkud jinak. Marika není dvacetiletá naivní holčička, aby začala zbožňovat nějakýho grázla, takže bych se přikláněl k druhý variantě.“

„Mohl by mi někdo prozradit, o čem je řeč?“ ozvala se paní Jitka. Omluvil jsem se za netaktnost a odvyprávěl jí krátce historku dvou zmizení paní Mariky Fischerové. „Má s tím Hugo něco společnýho?“

Pan Lála se ošíval na židli, jako by ho pálilo pod zadkem. Kývl jsem, že může být vůči ní upřímný.

„Podezřívali jsme ho, že Mariku někam ukryl. Jenže… objevila se jedna fotka, která spíš svědčí v jeho prospěch. A hlavně, kdyby to udělal on, Fischerová by ho přece nekryla.“

„Mohl jí pohrozit,“ nadhodil jsem.

„Když je na tom Hugo teď takhle, to by už z něho nemusela mít strach,“ podotkl logicky pan Lála. Musel jsem mu dát za pravdu. Jenže byly tady ještě ty zavražděné.

„Měl váš bývalý muž nějaký tajný místo, kde by mohl někoho po delší dobu ukrývat?“ Lála na mě zamrkal, protože mu došlo, co sleduji.

„Hugo? Žádnou chatu nebo chalupu jsme neměli. Po rozvodu zůstal byt mně, vyplatila jsem ho, tak si splašil na bydlení takovou žalostnou cimru. Nebyla jsem tam, ale vzpomínám si, že si stěžoval, jaká je tam zima a že nemá ani teplou vodu. Chodíval se sprchovat do přízemku do ordinace. Teď už snad na tom bude líp… Možná se i přestěhoval. To byste přece měli vědět.“

Něco mi cvaklo v mozku. I pan Lála svraštil čelo. „Počkejte,“ řekl jsem pomalu, jak mi naskakovaly myšlenky, „o jaký ordinaci mluvíte?“

„Měl přece s bratrem ordinaci v jedný vile ve starým Břevnově. Bylo to tam jako v začarovaným zámku. Ten stařičkej majitel baráku připomínal hraběte Drákulu, akorát že měl hluboko do kapsy a podle toho to tam taky vypadalo. Teda abych nekřivdila, ordinace byla standardní, ale to bylo taky to jediný.“

„Tam jste snad byla?“ vyhrkl pan Lála.

„Samozřejmě, proč se tomu divíte? Vždyť už jste si o mně zjistili, že mám umělý prsa. Dělali mi to sice v Afrodite, ale pak už jsem chodila na kontroly do Břevnova. Stejně jako ostatní ženský.“

„Policie to tam už prohlížela,“ zamumlal jsem spíš sám pro sebe a povzdechl si málem dotčeně, „ale že tam v domě byla ordinace, to jsem já nevěděl. Na tom zas není nic tak divnýho…“

„Jak to v tý ordinaci vůbec tehdy vypadalo?“ zajímal se Lála.

Paní Jitka mu to několika větami popsala, ale můj kolega chtěl stále slyšet něco jiného.

„Vlastně máte pravdu, měli tam v suterénu ještě takovou větší místnost s pračkou a regály. Skladiště materiálu a všeho možnýho.“

Pan Lála pokýval hlavou. „Tak to je moc zajímavý, moc.“ Mrkl na mě. Nesdílel jsem jeho předtuchu. Že by se policie při prohlídce bytu Huga Jumra nedostala do toho sklepního prostoru, mi nepřipadalo pravděpodobné. „Co kdybysme se tam cestou do Prahy zastavili? Našla byste si pro nás ještě chvíli času?“

Paní Jitka nebyla proti. Nevěděl jsem, jestli někde pracuje, co vlastně dělá, ale očividně nikam nespěchala. Skoro by se dalo říct, že je vděčná za naši společnost. Možná i po tom, co dnes na

jednotce intenzivní péče viděla a slyšela, nechtěla být sama.

Ta stará vila z počátku minulého století musela být ve své době nádherná, secesní stavba si dodnes uchovala zvláštní kouzlo, které nesetřel ani žalostný stav objektu. Skoro bych řekl, že díky té zchátralosti vypadala ještě magičtěji, obrostlá břečťanem, oblouková okna zdobená rostlinnými motivy měla už oprýskaný lak. Střecha však byla v pořádku, takže dovnitř nezatékalo. I zahrada s přestárlými stromy a zanedbanými konifery měla své kouzlo. Dům, skrytý před zraky z ulice, působil opuštěně, ale za dvěma okny visely čisté záclony a ani okenní skla nebyla tak špinavá jako ostatní.

Bylo jasné, že tam bydlí Hugo Jumr.

Paní Jitka se zastavila na pěšině, která vedla od branky k vchodu do vily. Sešlapanost úzkého pruhu trávy svědčila o tom, že se tady stále chodí. „Tehdy to tu tak zanedbaně nevypadalo,“ vzpomínala.

„Samozřejmě! Která z klientek by sem jinak chodila? I kdyby tu poskytovali služby zadarmo! Ne, bývalo to tady upravený, tráva posekaná a dům byl taky v lepším stavu. Vidíte, stačí jen několik roků, a co se s vilou stane. Ten starej podivín už nejspíš zemřel. Takže Hugo tu asi žije sám.“ Sklonila hlavu. „Vlastně nevím, jestli sám. Třeba někoho má. Bože, mám z toho všeho husí kůži… Byl to přece jen můj manžel. Na to se nedá zapomenout. I kdybych sebevíc chtěla.“

„Kde je ta ordinace?“ přerušil ji pan Lála. Vcházelo se do ní ze západní strany domu, takže jsme museli vilu částečně obejít. „Doktor Jan Jumr už přece soukromou praxi neprovozuje, když je zaměstnaný v Clummu. Ani tady v Břevnově, ani jinde, nebo snad ano? Pochybuju, že by na to měl ještě čas.“

Paní Jitka nedokázala odpovědět.

Nad vchodem stále visela smaltová tabule s nápisem Soukromá klinika, i když písmena už byla vybledlá. Pan Lála vzal za kliku. Dveře se bez problému otevřely.

Vešli jsme dovnitř, jen paní Jitka zůstala na zahradě.

Našel jsem vypínač a rozsvítil. Prošli jsme předsíní a vstoupili do další místnosti. Bylo mi jasné, že tyhle prostory byly v poslední době používány. Nebyla tam cítit obvyklá zatuchlost a plíseň, na nábytku ani nebyl prach. Z původního zařízení ordinace sice jistě nezůstalo všechno, ale většina nábytku byla na svém místě. Na stolku byl hrnek od turka a lógr nebyl vyschlý, natož plesnivý. Bylo evidentní, že tady někdo nedávno pobýval. Pohlédli jsme s Lálou významně na sebe a začali hledat dveře, které by vedly do suterénu. Na nic jsme však nenarazili. Vyšli jsme tady na zahradu a přistoupili k paní Jitce. Vzpomněla si, že do sklepa se nejspíš chodilo z domovní chodby. Všude bylo otevřeno, takže jsme se nakonec dostali i do suterénu. Bylo tam několik místností, jedna byla vybavená jako standardní obývák. Pohovka, stůl, židle, televize, knihovna s pár detektivkami, kuchyňský kout a dřez s dosud neumytým ná dobím.

„Měl ji teda tady,“ pronesla i za nás paní Jitka. „Nezdá se, že by ji tu držel násilím.“

Pan Lála procházel další prostory. Pak mě zavolal a ukázal na místo, které nápadně připomínalo to, kde byly pořízeny záznamy se spoutanou paní Fischerovou. Pokračovali jsme ve zběžné prohlídce sklepů. Jen jedny dveře nešly otevřít. Visel na nich docela nový, lesknoucí se zámek.

„Mám to otevřít?“ obrátil se na mě pan Lála.

„V žádným případě,“ varoval jsem ho. „To bude na policii.“

„Taky si myslíte, že to je ta třináctá komnata?“ zeptal se mě s ponurým tušením.

„Je mi na omdlení, omlouvám se,“ prohlásila paní Jitka a spěchala na vzduch.

„Může být,“ odpověděl jsem Lálovi. „Zavolám Hackenschmiedovi.“ Kapitánovi jsem bleskově řekl, nač jsme narazili. Přikázal mi, abychom se odtamtud hleděli co nejrychleji vypařit, protože tam nemáme co pohledávat a on i my bychom mohli mít opletačky. Že tam ale okamžitě posílá výjezdovku.

Měl samozřejmě pravdu, zmizeli jsme odtamtud během pár minut. Když už jsme byli nasoukaní do mého auta, objevil se na konci ulice vůz s výjezdovou skupinou. Vedle řidiče jsem dokonce poznal jednoho mládence. Naštěstí si nás nevšimli. Nastartoval jsem a nenápadně zacouval do boční ulice, abych se při odjezdu kriminalistům vyhnul. Myslím, že se mi to podařilo.

„A spadla klec,“ pronesl pan Lála vizionářsky. „Konec komedie.“

Klec sice skutečně spadla, o tom už druhého dne nebylo pochyby, ale z mého pohledu to zas tak jednoznačné nebylo. Za námi s panem Lálou se ovšem také zavřela dvířka. Major Solař to držel pevně ve svých rukou, byl jako na koni a chytil druhý dech. Kateřina mi řekla, že z té jeho nové mízy mají na kriminálce slušně řečeno psinu, ale major je nejvyšší šajba, takže se můžou maximálně

ušklíbat za jeho zády. Hackenschmied nám naštěstí zachoval přízeň, nicméně byl tak vytížený, že můj hovor bral jen výjimečně a pokud se nevyskytoval poblíž Solaře. Samozřejmě to, co major prováděl, mělo hlavu a patu, ale pořád tady zůstávalo nějaké jenže…

Po třech dnech od prohlídky břevnovské ordinace a sklepení, kde se v jediné uzamčené místnosti našly chirurgické nástroje a biologické stopy zavražděných obětí, se kriminalistům podařilo shromáždit výpovědi dalších žen, které prodělaly nějaký chirurgický zákrok, nemuselo ovšem jít jen o plastiku prsou, ale i o liposukci či úpravy rtů nebo nosu, a byly ve styku s některým z bratrů Jumrových. Ukázalo se, že břevnovskou ordinací prošla téměř desetina z těch, které začaly v Afrodite u docenta Červeného. Zajímavé na jejich svědectvích bylo to, že zpočátku si je zval MUDr. Jan Jumr, zatímco u posledních prohlídek byl jen MUDr. Hugo Jumr. Ty poslední se odehrály v letošním roce.

Oslovené ženy potvrdily, že jim to všechno připadalo zvláštní; doktor Hugo Jumr prováděl jen jakousi zběžnou kontrolu, ostatně od operace už většinou uplynuly více než dva roky. Prý je to standardní postup a prevence případných komplikací. Do jediné se shodly na tom, že prohlídka byla bezplatná a více než jejich zdravotní stav, respektive výsledek zákroku, Huga Jumra zajímaly intimní věci jejich života, partnerské vztahy a podobně. Většině z nich ty otázky byly nepříjemné, nicméně u lékaře člověk nikdy neví, kde je hranice diskrétnosti, takže vše nakonec považovaly sice za neobvyklé, ale potřebné. Samozřejmě se i pozastavily nad zanedbaností vily a byly rozhodnuté podobnou návštěvu už neopakovat. Žádná však nebyla podruhé k prohlídce vyzvána.

Major Solař usoudil, že z celkového počtu příchozích čtyři ženy při Hugově pohovoru z toho či onoho důvodu neuspěly. Tím si podepsaly ortel smrti. Nebylo jasné, jak to dál probíhalo, jestli je rovnou zabil a pak zohavil, nebo je tam několik dnů držel v zajetí, jako to učinil s paní Marikou Fischerovou, a pak teprve zavraždil. To, že policie odhalila místo činu, se zdál být poslední kamínek závěrečné mozaiky.

Kapitána Hackenschmieda zarazilo především to, že podle Solaře zabil Hugo Jumr všechny čtyři ženy

– včetně Blanky Baronové. Tohle řešení se samozřejmě nabízelo. Opuštěnou ordinaci i sklepní prostory Hugo nepochybně užíval. Všude byly jeho otisky prstů a další stopy jeho přítomnosti. Ve vile žil poslední dva roky sám, majitel zemřel bezdětný a dědické řízení nebylo stále ukončené, takže tam Hugo dál bydlel, aniž by měl živého svědka toho, co se tam dělo.

Jak se dalo předpokládat, MUDr. Jan Jumr vypověděl, že od té doby, co nastoupil ve firmě Clumm, přestal provozovat soukromou praxi a břevnovskou ordinaci zavřel. Nemohl ovšem vyloučit, že ji jeho nevlastní bratr nadále užíval. Za to, co se tam dělo, odmítá nést jakoukoli odpovědnost.

Hugo Jumr stále nebyl schopný vypovídat. Dokonce se zdálo, že se jeho zdravotní stav zhoršil. Dostal zápal plic a objevily se i další komplikace. Vzhledem k bolestivým spáleninám mu byla podávána narkotika a byl udržován ve spánku. Z Českých Budějovic byl převezený na pražské oddělení spálenin a primář se o jeho prognóze vyjadřoval více než zdrženlivě. Kapitán Hackenschmied tvrdil, že majoru Solařovi tento stav vyhovuje. Bylo pohodlné všechno svalit na Huga Jumra a případ uzavřít.

Panu Lálovi to vrtalo hlavou stejně jako mně. Protože jsme se ocitli náhle v jakémsi informačním vakuu a měli jsme najednou moře času, scházeli jsme se častěji a probírali situaci, jako kdybychom ještě mohli něco změnit.

„Probíral jsem, jak byly ty holky zabitý,“ svěřoval se mi Lála. „Všiml jsem si jedný formulace v pitevním protokolu. Že to vypadá, jako kdyby pachatel použil některý hmat z oblasti bojových sportů. Ty holky mívaly zlomenej vaz. Ono někdy stačí prudce oběti škubnout hlavou – nějak takhle… Vyžaduje to samozřejmě přesnej grif. Vzpomněl jsem si, že Hugo byl u výsadkářů, v nějaký speciální vojenský jednotce. Tam se přece tyhle fígle učí.“

Podíval jsem se na svého parťáka překvapeně. „Nečekal bych, že budete ještě přihazovat na jeho hlavu další nepřímý důkazy. S tím jste měl jít za Solařem, pokud mu to už není dávno známo.“

Pan Lála se při mé výtce ošíval. „Ještě abych se vám omlouval…“ brumlal. Tušil jsem, že má však na mysli něco jiného. „Já vím. Vyrzidil a Blanka Baronová. S Hugem Jumrem to nejde dohromady.

Sakra…“ ulevil si. „Jenže ta Hugova poslední cesta na jih…“ Pokyvoval jsem hlavou. Taky mi nedávala spát. „Kdyby se těm klukům policajtským nebyl ztratil, tak bylo všechno jinak. Kdyby… Víte, měl dost času před tou havárií, nebo co se to stalo s jeho oplem, proniknout k Vyrzidilovi na zámek,“ upřel na mě ten svůj potměšilý pohled, „a podstrčit mu ty usvědčující materiály. Dva kusy zakrvácenejch hadrů, který si pak kriminálka bezpečně spáruje s Blankou a nějakou další obětí.

Třeba je to všechno šílená náhoda, ten Břevnov s ordinací a sklepem.“

„Taky bych rád viděl zámeckýho pána za mřížema. Tím spíš, že zatím z toho vychází čistej jako sníh. Oni na něj po výslechu ani neuvalili vazbu, takže pán se zase vrátil na svý panství.“

„Jenže co to video s Blankou, který nám Vyrzidil dal? Ta holka evidentně na zámeckým mejdanu byla. A nepřivezl ji tam žádnej z Jumrů. A Vyrzidil vám to určitě nedával bezdůvodně.“

„Co kdybyste zkusil ještě jednou zajet do Krumlova a našel nějakou tu takzvanou hostesku, co tam byla.“

Lála chvíli přemýšlel. Viděl jsem mu na očích, že se mu cestovat takovou dálku nechce. „Možná bych to zjistil i tady v Praze. Víte, jak jsem tam tehdy na zámku byl, tak ten chlápek zmínil pár začínajících televizních hereček, co se tam ochomejtly. Naštěstí si ty jména pamatuju, i když mi nic neříkají a nejsem z nich paf jako ten trouba v Pískový Lhotě. Mám na Barrandově nějaký známosti, tak se k týhle Lucce Jetenský snad dostanu.“

„Prima. Ničeho se nebojte, Lucinka je opravdu hezoučká.“

Pan Lála mi žertovně pohrozil ukazováčkem. „Že vy tyhle televizní nesmysly večer sledujete?“

„Jen když je tam slečna Jetenská,“ odsekl jsem.

Lála byl kouzelník a s Lucií Jetenskou se skutečně sešel. Podle toho, jak mi tu schůzku nad horkou čokoládou v jedné malostranské kavárně líčil, byla Lucinka nevinný andílek: „Jejím jediným hříchem je aspirace stát se filmovou divou, pro uskutečnění čehož je ochotna udělat cokoliv. Včetně toho zapomenout na dobré mravy a rodinnou výchovu.“

„Určitě už je zletilá, takže si můžeme odpustit moralizování.“

„Kdyby to bylo vaše dítě, uvažoval byste jinak. Mimochodem, co samodruhá slečna Kateřina?“ Poděkoval jsem za optání. Lála se uculoval jako měsíček. Z toho bylo patrné, že schovává trumf.

„Jednou jsem měl kliku. Škoda, že se to nestává častěji, život by byl krásnější. Lucie si na Blanku velice dobře pamatovala, byla přesvědčená, že je to taky herečka, asi si ji spletla s nebožkou Marilyn, takže mezi nima jiskřila sympatie. Přesně popsala ty její bílý podkolenky a plisovanou sukýnku.

Dokonce se spolu domluvily, že ji Blanka vezme zpátky autem do Prahy.“

„To se ale nejspíš nestalo.“

„Bohužel ne. Druhej den už Lucie ráno Blanku nikde neviděla a ani nikdo jiný o ní nevěděl. No,“ povzdechl si pan Lála, „někdo ji nakonec přece jen do Prahy vzal. Ale to nebudeme rozebírat.“

Tušil jsem, že to není všechno, co mi chce říct. To nejdůležitější měl teprve na jazyku. Trochu jsem ho popíchl. Prohlásil jsem, že výpověď slečny Jetenské je sice zajímavá, ale jen potvrzuje, co jsme věděli, navíc sotva může posloužit jako svědectví obžaloby. Pan Lála nadšeně pokyvoval na souhlas s mými slovy hlavou. „Však já to říkám taky. A jí jsem taky vyčinil, že si Blanky víc nevšímala, mohla zabránit neštěstí.“

„To od vás nebylo hezký,“ plísnil jsem ho naoko.

„To byla jen taktika,“ chvástal se nehorázně. „Když se holka rozbrečela, tak jsem se zeptal, jestli by neznala někoho, kdo by toho věděl o Blance víc. Tak jsem se dostal k Ingrid.“

„To zní slibně,“ pronesl jsem s přehnaným uznáním. „Tahle Ingrid je kdo?“

„Go-go tanečnice,“ řekl Lála po dramatické odmlce. „Víte, kdo je go-go tanečnice?“

„Jen velice přibližně,“ nechal jsem mu prostor k vlastní interpretaci.

„Vy přece taky umíte anglicky a víte, že to go znamená jít. Takže tyhle go-go tanečnice, když máte zájem, tak pak s váma jdou. Ale předtím tančí v lokálu u tyči.“ Pousmál jsem se. „Tak už jsem moudřejší. Ingrid teda tancovala v lokálu u tyči.“

„Tak nějak. Nejdřív jí ale slečna Jetenská zavolala a ohlásila mě.“

„Jako koho?“

„Soukromýho detektiva. Řekla jí, že to je děsně důležitý. Pak mi předala mobil a domluvili jsme si, do jakýho podniku za ní zajdu. Bylo to na Novotnýho lávce nad Vltavou. Měl byste to tam vidět.“ Oči mu jiskřily při vzpomínce na uběhlý večer. „Ona ta Ingrid teda zblízka nic moc, takový vyžle se špatnou pletí, ale když jste ji pozoroval, co u tý tyče vyvádí, tak…“ Ohryzek mu poskakoval v hrdle. „Taky byla skoro nahá! A pak si ještě sedla ke mně ke stolku, když ji u tý tyče vystřídala další slečna. Všichni se

na mě dívali a záviděli mi, že šla zrovna ke mně.“

„Tvrdil jste přece, že tyhle go-go jdou s každým, kdo má zájem.“

Nepostřehl mou ironii. „No právě proto mi to museli závidět. Ale k věci, pane. Hned jsem před ní předestřel, že jde o vraždu a hrozí, že za ni bude pykat nevinnej člověk. Taky jsem řekl, že zavražděná byla profesionální společnice. To abych vzbudil její kolegialitu. Zeptal jsem se, jestli byla tehdy na zámku, což potvrdila. Chtěl jsem vědět, jak se tam dostala. Prý přes nějakou pí ár agenturu, která dodává na takový akce umělce. Teda my víme, co si pod tím představovat, že?“ Přikývl jsem.

„Chtěl jsem vědět, jestli znala Blanku Baronovou. Řekla, že se s ní asi třikrát předtím někde viděla, na nějaký recepci,“ udělal protáhlý obličej, naznačuje, co to asi mohlo být za recepci, když tam byla i slečna Baronová, „ale znaly se jen letmo od vidění. Ale na zámku se poznaly a několikrát se daly během dne do řeči. Bylo tam děsně lidí, co neznala, ale řekli jí, že tam jsou politici a pánové z ministerstev a různých významných firem a že na ně má být milá a snažit se s nima konverzovat, nabízet jim alkohol a tak dále. Když poprvé mluvila s Blankou, bylo to prý ještě dopoledne a nedlouho po začátku akce, tak ta jí řekla, že přijela se svým přítelem, takže jejich role se protentokrát budou poněkud lišit. Ingrid mi řekla, že ji tahle Blančina nadutost namíchla, ale dál se tvářila jako mílius, akorát jí odmítla nosit šampus nebo co se tam pilo, prý ještě aby jí posluhovala!“

„Určitě si všimla jejího šamstra,“ řekl jsem s jistotou.

„Jak by ne, tahle holka je náramně všímavá a bystrá. Můžu skoro citovat doslova, jak mi to Ingrid řekla: postarší kořen v obleku a s prošedivělým knírkem, co vypadal jako ošuntělej sňatkovej podvodník. Popis sedí jak na toho chlápka, co Blanku odvážel z Vršovic, tak na pana doktora Lípu, ředitele firmy Clumm. Jde samozřejmě o jednu a tutéž osobu.“

„Skvělé, pane Lálo. PŘ. Pamatujete na tyhle iniciály v Blančině diáři? Už mi to je jasný. Pan ředitel. Ona mu tak přece říkala. Chodila s doktory do postele a vykala jim. Lípovi říkala pane řediteli.“

„Jistěže,“ zadrmolil Lála, jako by to dávno tušil. „Jenže ono to mezi nima zas tak ideálně neklapalo. Když Ingrid podruhý narazila na Blanku, tak prý brečela jako krokodýl. Ingrid asi nic nemohlo udělat větší radost než neštěstí kolegyně, tak si k ní hned přisedla a co se jako stalo, jestli by jí nemohla nějak pomoct, a takový ty sladký řečičky, co ženský dokážou. Blanka se jí nakonec svěřila. Že byla půl roku úplně blbá, když si myslela, že ji má ten člověk rád a že to s ní myslí upřímně. Ingrid se jí zeptala, jestli se pohádali, to že je nakonec normální a nemusela by kvůli tomu dělat zbytečný scény. Blanka ale řekla, že nejde o hádku, ale o něco vážnějšího. Ten člověk, prý ho ale nejmenovala, ani o něm nemluvila jako o panu řediteli, ale bylo jasný, o koho jde, chce, aby se vyspala s jedním páprdou z ministerstva. Protože se mu líbí školačky, dokonce prý přivezl bez jejího vědomí z Pr
ahy i ty podkolenky a sukni. Měla by se do toho převléct a jít s ním. Ona že sice v tomhle školním převleku někdy pracuje, ale sem přece nejela jako kurva, ale jako doprovod.“

Vzpomněl jsem si, co řekl Vyrzidil. Že tahle školačka byla pozornost pro Zatloukala z ministerstva zdravotnictví. „Blanku ale v tom obleku viděli,“ řekl jsem Lálovi.

„Ona se do toho taky opravdu navlíkla,“ potvrdil pan Lála. „Ingrid byla zvědavá jako opice, tak sledovala vývoj. Ona ta Blančina situace nebyla záviděníhodná. Když se vžijete do její kůže…“

„Já vím. Jestli byla do Lípy opravdu zamilovaná a on ji najednou posílal do postele nějakýmu Zatloukalovi, tak to bylo samozřejmě něco jinýho, než když přijímala pánský návštěvy v tom jejich klubu elitních milenců. Ona si vůbec asi hodně potrpěla na morálku. A co bylo dál?“

„Ingrid nevěděla, co se mohlo odehrát za dveřmi pokoje, kde se Blanka nakonec opravdu se Zatloukalem zamkla, ale asi to skončilo jinak, než oba aktéři předpokládali. Ingrid pak zaslechla Lípův výstup, kdy neurvale na Blanku křičel, co si jako kurva představuje, že si nebude vybírat, s kým bude šoustat, že dostala zaplaceno. A Blanka taky něco řvala a Lípa na to, že si to odskáče, protože toho chlapa, myslel jasně Zatloukala, prý svým chováním děsně rozzuřila. On že si s ní ale špinit ruce nebude. Byl to údajně výstup jak z italskýho filmu. Pak už Blanku neviděla.

Předpokládala, že mohla dostat přes hubu, ale že by ji někdo kvůli tomu zabil, to by ji ani ve snu nenapadlo.“

„Pořád je to jenom hypotéza,“ pronesl jsem opatrně. „Jenže jí čím dál víc věřím.“

„Ale stejně,“ pan Lála svěsil koutky úst, „někdo jí přece po smrti vyřízl ty silikony. A její tělo bylo taky nalezený v Praze. Je ovšem fakt, že rukopis práce se skalpelem se podle Červenýho odlišoval od předchozích vražd.“

„Jistě. Že by to ale někdo dokázal odlišit, to ten řezník určitě nemohl předpokládat. Že vás napadlo jít po takovým detailu,“ vysekl jsem Lálovi poklonu a on ji kvitoval úsměvem. „Mělo to vypadat jako čtvrtá vražda týhož pachatele.“

„Teda nešťastnýho Huga Jumra. Jak ale mohli v nějaký Pískový Lhotě znát ty technický detaily? Bylo na to přece informační embargo…“

„O tomhle budete muset ještě informovat našeho kapitána. Víte co, hned domluvím rande.“ Pan Lála se potěšeně zaculil.

Ondřej Hackenschmied však na nás v nejbližších čtyřech dnech neměl čas. O tom, co se děje na kriminálce, jsem se dozvídal jen zprostředkovaně od Kateřiny. Byly to však informace velice kusé. Vyšetřovatelé byli v zápřahu čtyřiadvacet hodin denně, výslechy probíhaly nepřetržitě a svědci se střídali v pravidelných intervalech jako apoštolové na nedalekém orloji. Ovšem o tom, co se odehrávalo v pracovnách, neměla moje milá zprávy. Protokoly z výslechů byly zatím důvěrné, takže tisková mluvčí k nim neměla přístup, než bude případ uzavřen, předán soudu a policie vydá oficiální stanovisko. Média, především ta bulvární, cítila v okurkové sezóně sólokapra, před Bartolomějskou stále někdo postával v naději, že se mu od kohokoli podaří vyloudit nějakou zprávu, zaručenou, nebo i domněnku, ale zůstávalo jen u přání. V tisku se pak objevovaly divoké spekulace a nečekaná odhalení. To jen zvyšovalo na pětí čtenářů, aniž by se jim dostalo toho podstatného – pravdy.

Na kriminálce panovala kvůli Solařovi nesnesitelná atmosféra. Kateřina to nakonec vyřešila tak, že se ve čtvrtek hodila marod. Prohlásila, že si kvůli tomu blázinci nenechá zkazit život. Bylo to poprvé, co jsem ji znal, kdy se tak zachovala. Byl jsem rád, že dala přednost zdraví před jakousi falešnou solidaritou k zaměstnavateli. Věděl jsem, že to neudělala kvůli sobě, ale kvůli tomu maličkatému tvorovi, který v ní rostl. Zahrnul jsem ji doma péčí, vařil, uklízel, aby si odpočinula. Jediné, co mě štvalo, byl absolutní nedostatek informací o případu.

Kapitán se ozval až příští týden v úterý. Prozradil, že má zítra narozeniny, a proto by rád pozval mě, Kačku a pana Lálu na večeři do restaurace. Samozřejmě jsem jeho pozvání uvítal. Bylo mi jasné, že nejde jen o osobní oslavu. Lála byl nadšený, jen Kateřinu jsem musel chvíli přemlouvat, aby šla s námi. Hackenschmied totiž zvolil k setkání docela obyčejnou hospodu na Vinohradech, takže Káča se obávala zakouřeného sálu. V poslední době byla na cigaretový kouř alergická. Nakonec jsem ji přesvědčil, že pro jednou jí to neuškodí. Ondřejovi jsem koupil láhev bourbonu – samozřejmě symbolické Čtyři růže. Lála přišel s bonboniérou a Kateřina s polibkem, který byl na můj vkus příliš

dlouhý a důvěrný. Místnost, kde jsme měli rezervovaný stůl, byla naštěstí nekuřácká.

„Nejenže mám narozeniny,“ přiznal se Hackenschmied, „ale kupodivu jsem dostal i něco jako mimořádnou odměnu za skončenej případ. Myslím, že by bylo nefér, kdybych se nepodělil se svými kumpány. Byli jsme přece jedna parta. Mrzí mě, že jste u toho nemohli být do konce, ale víte, jak to bylo i se mnou…“

„Nemusíš se omlouvat,“ řekl jsem mu.

„Bylo mi ctí,“ prohlásil důležitě pan Lála.

„Aby vám to nestouplo do hlavy,“ podotkla ironicky Kateřina, ale i ona měla radost.

„Nech být, tady bez téhle dvou…“ bránil nás kapitán. „Objednejte si a nehleďte na cenu.“

„Nevím, jestli to zvědavostí vydržím a bude mi chutnat,“ obával se Lála.

Když jsme dojedli, číšník odnesl talíře a hostitel objednal nejlepší červené, které měli na skladě, pan Lála položil ruce na stůl a významně ťukal oběma ukazováčky do dřeva.

Hackenschmied se rozesmál. „Proč ta netrpělivost? Vždyť vy už vlastně všechno víte.“

Lála se nadmul, ale zase vydechl. „Detaily jsou přece nejzajímavější,“ řekl skoro prosebně.

„Detaily…“ kapitán sklopil hlavu. „Že Hugo Jumr zabil tři mladý ženy, a ne čtyři, jak si myslel major, samozřejmě není žádnej detail.“

„Promluvil nakonec?“ zeptal jsem se. „Jak to s ním vůbec vypadá?“

„Myslím, že teď už chce opravdu umřít… Moc nám toho neřekl, ale něco přece.“ Kývl na Lálu.

„Prostě pár detailů. I kdyby ho doktoři zase postavili na nohy, tak myslím, že tenhle člověk patří spíš na psychiatrii než do kriminálu.“

„Proč ty ženy tak nenáviděl?“

„Nevím, jestli je nenáviděl. Jemu se definitivně zhroutil svět, když ho opustila manželka. Neuměl si to vysvětlit, protože ji svým způsobem miloval. Vsugeroval si, že po tý plastice prsou, co si nechala od jeho bratra udělat, se z ní stala děvka. Pořád ale o ni stál, i když se rozvedli. Chtěl ji vystrašit, aby se zase k němu vrátila. Chtěl, aby se bála a hledala u něho ochranu. Není snadný tohle pochopit. Proto začal zabíjet ženy se silikony. Doufal, že Jitce dojde, jaký nebezpečí jí hrozí, a že se k němu vrátí.“

„K němu – vrahovi?“

„Asi nepředpokládal, že by v něm mohla vidět pachatele. Taky mi řekl, že chtěl uchránit jiný chlapy před tím, co se stalo jemu. Proto si zval do břevnovský ordinace všechny bratrovy a vlastně i svý pacientky z kliniky plastický chirurgie, aby zjistil, co jsou zač. Když se mu něco nezdálo, tak je zabil.“

„Proč ale potom…“

„Trpěl fixní představou, že za všechno může změna vizáže. Zásah proti přírodě. Musel vrátit tělo do původního stavu. Psychiatr tvrdí, že to od okamžiku zabití u něho probíhalo v transu. Proto bylo těch

řeznejch ran tolik. Těla pak v noci odvážel Honzovým autem na místa poblíž bydliště, v jednom případě i do bytu, kde žena bydlela. Bylo to sice riskantní, ale vycházelo mu to. Nikdo ho při tom neviděl. Jen na dvou záznamech uličních kamer jsme našli poblíž inkriminovaných míst záběr na jeho

– respektive Janův – vůz.“

„Jak to bylo s paní Marikou Fischerovou? Měla být jeho pátou obětí? Teda čtvrtou?“ opravil se hned pan Lála. „Unesl ji přece Hugo?“

„Ne,“ řekl kapitán. „Neunesl ji nikdo. Od začátku do konce to byla komedie v režii jeho bratra.“

Pan Lála si nevěřícně povzdechl a podrbal se v podpaždí. „Doktor Jan Jumr nejdřív odjel s Fischerovou do Bretaně.“

„Unesl mi ji přímo před nosem,“ připomněl Lála hořce.

„Mělo to tak vypadat. Jela s ním samozřejmě dobrovolně, jen to nechtěla doma prezentovat. Tohle se děje běžně, výlet s milencem do zahraničí. Honzu Jumra napadlo, ale možná i Fischerovou, že by to mohlo vypadat jako únos za účelem vydírání kvůli výběrovýmu řízení na ministerstvu zdravotnictví, proto taky poslal onu zprávu. Bylo to mazaný, protože kdyby mu to s Fischerem vyšlo, slízl by u Lípy smetanu. Jenže Fischer pověřil vás, abyste po ní pátrali, a o nějakých ústupcích ve věci vakcíny nechtěl ani slyšet. Když se milenci vrátili z Francie do Prahy, Marika z Jumrova bytu zavolala domů. Manžel jí hned udělal do telefonu scénu. Řekl, že ji nechal hledat a že měl o ni strach. Jumra napadlo, že ten týden, co byla z domu, je pořád málo, že by se z Fischera ještě dalo něco vyždímat.

Řekl Marice, že by byla blázen, kdyby se vracela za chlapem, který nebyl kvůli ní ochotnej udělat jedinej ústupek. To ještě Fischer nenabídl tu odměnu. Jumr ji přesvědčil, aby ve hře pokračovali, a určitě nasliboval hory doly, když ho poslechne a plán vyjde. Odvezl ji do bývalý ordinace v Břevnově.“

„To přece nemohli před Hugem utajit, když bydlel o patro výš.“

„Jistě,“ souhlasil kapitán. „Hugo dostával dokonce od bráchy peníze, aby dělal Marice společnost a pár dnů se o ni staral. Honza předpokládal, že Fischer vyměkne a udělá, co se od něho očekává.

Fischer pak veřejně nabídl dvě stě tisíc za zprávu o manželce a Honza nejspíš přemýšlel, jak se k prachům dostat. A nechával si načas, protože určitě si představoval větší částku nebo i něco jinýho v souvislosti s Vaxxi a Clummem. Tohle mu samozřejmě nedokážeme. Peníze se k němu nedostaly. A Fischerová trčela v tom Břevnově dobrovolně, maximálně se mohla ukousat nudou. Pochybuju, že by jí byl Hugo dobrým společníkem.“

Udělaly se mi mžitky před očima. „Copak on vůbec netušil, co má Hugo na svědomí? Mohlo to dopadnout, jako když se dá aligátorovi do akvária myš. Marika má přece taky po tý plastice…“

Hackenschmied na mě udělal smutný pohled. „Honza samozřejmě popírá, že by bratra podezříval z vražd.“

„Bože,“ povzdechl jsem si. „Když si vzpomenu, jak jsme s ním byli po jeho příjezdu z Francie za Fischerem a mluvili o Marice, kterou on měl schovanou v Břevnově… Je to herec hodný Národního. Všichni jsme mu uvěřili, že má o ni strach. Takže když teď něco popírá…“ Ondřej pokrčil rameny.

Nadechl jsem se k další otázce: „A co Hugova poslední cesta na jih?“

„Po výslechu na policii pochopil, že mu teče do bot. Rozhodl se udělat poslední záchranný pokus.

Věděl, že Mariku nesmí policie v Břevnově za žádnou cenu najít, takže od nás z Bartolomějský jel nejdřív domů. Tušil, že nás má za zadkem, ale stejně to zariskoval. Nevím, jestli tam byla Fischerová zamčená, ale každopádně ji pustil a přikázal, aby zmizela.“ Už jsem měl na jazyku všetečnou otázku, ale Hackenschmied mě předešel. „Já vím, je těžko pochopitelný a omluvitelný, že technici, co tam chvíli před ním prohledávali byt, Fischerovou nenašli. Můžu říct jen tolik, že na příkazu k domovní prohlídce se hovořilo jen o bytu v patře. A proč ta ženská o sobě nedala vědět, když se tam pohybovali, to už víme… Hugo nejspíš při tý příležitosti vzal nějaký oblečení svých obětí, protože ho napadlo, že odjede do Pískový Lhoty a nějak to podstrčí do zámku. Nezapomeňte, že absolvoval speciální vojenskej výcvik u paragánů, takže takový kousky měl v malíčku. Dokonce se mu podařilo za Táb
orem setřást naše kluky, takže na zámek už dojel bez policejního doprovodu. Vnikl nepozorovaně do objektu a schoval tam ty hadry tak, abysme na ně kápli a podezření padlo na Vyrzidila.“

„To je stejně zvláštní,“ řekl jsem pomalu, jak mi to docházelo. „Co mohl Hugo vědět o Pískový Lhotě a zámeckým pánovi? Spíš to vypadá, že ho někdo vhodně využil, aby se pozornost obrátila na Vyrzidila. Tomu napovídá i ten údajnej anonymní telefonát na policii s udáním.“

Ondřej se dlouze napil a otřel si pěnu ze rtů. „Nečekám, že by sme všemu tentokrát přišli na kloub. Leda by Hugo promluvil… A jak to bylo dál? Schoval teda na zámku hadry některý svý oběti.“

Teď jsem zase do toho musel vstoupit já: „Major Solař na zámku našel kromě dalších stop Blančinu zakrvavenou blůzu. Tu tam přece Hugo podvrhnout nemohl…“ Lála mě okřikl jako vyrušujícího žáčka: „To je přece jasný, že tohle tam už bylo.“

Ondřej kývl na souhlas. „Pak se chtěl Hugo vrátit do Prahy. Jenže se stala ta nehoda.“

„Stala se, nebo ji někdo způsobil?“

Hackenschmied se na mě podíval takovým zvláštním pohledem. Pak pokrčil rameny. „Možnosti jsou tři. Jediný, co víme stoprocentně, je to, že auto začalo hořet. Mohlo se stát, že si ho u zámku někdo z Vyrzidilovy ochranky přece jen všimnul a na pokyn svýho chlebodárce udělal na elektrice oplíka nějakou nepravost. Auto pak začalo za jízdy hořet. Pak je možný, že k tý poruše došlo samovolně. To auto bylo fakt starý, takže ne v nejlepším stavu. A taky se mohlo stát, že Hugo pochopil, do jaký se dostal situace. Ono to nebylo hloupý – zkusit hodit vinu na někoho jinýho. Věděl přece, že Baronovou sám nezabil. A tušil, nebo mu možná někdo namluvil, že stopy vedou do Pískový Lhoty. Když tam podstrčí důkazy dalších vražd, mohlo by to zabrat. Přišla tam o život Baronová, proč by ne i ty ostatní? Jenže cestou do Prahy mu něco došlo. Že pokud si bude zahrávat s Vyrzidilem, je to horší, než kdyby se šel udat na nejbl
ižší služebnu. Takže se pokusil o sebevraždu. To je ta třetí verze,“ řekl kapitán.

„Věříš jí?“

„Když mi ji sám v nemocnici potvrdil, tak už moc ne.“

„To by ovšem znamenalo, že Vyrzidil…“ nadechl se pan Lála.

„To neznamená vůbec nic,“ konstatoval suše Hackenschmied. „Jsme na moc tenkým ledu.“

„A Blanka Baronová?“

„Váš případ, co?“ zadumal se kapitán. „Pro vás dva to všechno začalo od ní. Ztracená holka z

doktorskýho privátu.“ Nechtěl jsem Ondřeje korigovat, přestože zároveň s kauzou Blanka jsme přece dělali i na Fischerově případu. „Možná kdyby nebylo vás, tak má její smrt na triku Hugo. Pro něj by to nakonec už tolik neznamenalo, ale spravedlnost je spravedlnost, i když se říká, že je slepá. Nebo by měla být slepá. Víte vůbec proč? Kvůli nestrannosti. Aby nemohla šilhat napravo nebo nalevo.

Jenže naši soudci pásku na očích nenosí…“

Až později mi došlo, co chtěl Hackenschmied tou úvahou naznačit.

„Baronová nebyla docela obyčejná prostitutka,“ vyprávěl kapitán, „možná nebyla nejchytřejší, ale neztratila sebeúctu ani kvůli tomu, co dělala. Většina takových holek má nějakej sen a doufá, že s tou profesí jednou skončí, ale splní se to málokdy. Blanka tomu snu věřila možná ještě víc. Proč vykala všem klientům? Chtěla tím ukázat, že si jich váží – a že si právě tak mají i oni považovat jí. Bylo to na jedný straně směšný, ale na druhý z toho jde mráz po zádech. Tyhle holky z Bořivojovy ulice měly jednu smůlu. Do jedný doufaly, že jsou mezi těma svýma doktorskýma milencema v bezpečí.

Nechodili tam chlapi z ulice, násilníci, úchylové, ale výhradně pánové s lékařským diplomem. Když jeden předstíral o Blanku zájem, uvěřila mu. Byl to ředitel, rozvedenej a měl peníze. Jediný, co jí na něm připadalo trochu zvláštní, byla jeho záliba ve školním dívčím kostýmu. Líbilo se jí, že do klubu nechodil často. A od doby, kdy ji tam poznal a sblížili se, přestal na Žižkov chodit úplně. Stýkali se asi soukromě – nejspíš u něho doma.“

„Ušetřil,“ sykl suše pan Lála. „Neznám doktora, co by nebyl na prachy.“

„Pak ji požádal, jestli by s ním nejela k Vyrzidilovi na nějakou oslavu narozenin. Musela to být pro ni pocta, když měla dělat doprovod doktoru Lípovi. Znamenalo to, že se k ní veřejně hlásí. Jenže tam přišla první sprcha. To jste ostatně zjistil vy, pane Lálo,“ dodal uznale. Lála naznačil, aby pokračoval.

„Došlo jí, že ji na zámek přivezl jako kurvu, která tam má odvést svou práci. Měla – stejně jako pár dalších dorot – posloužit vedle naditý obálky jako dárek několika chlápkům z ministerstev, díky kterým dostala firma státní objednávku. Zatloukal měl být jedním z odměněných. Lípa o něm věděl, že má stejně jako on zálibu v mladých školačkách, tudíž automaticky pomyslel na Blanku.

Samozřejmě mohl vzít s sebou jakoukoli jinou, ale tohle bylo přece nejpohodlnější, oba se přece intimně znali a holka za to měla dostat dobře zaplaceno. Nejspíš ho ani ve snu nenapadlo, co tím způsobí. Blanka mu hned udělala scénu, ale nakonec se převlékla a šla na pokoj. Nevíme přesně, co se tam stalo, ale každopádně Zatloukal nedostal to, co očekával a na co byl od ní koneckonců zvyklý. Postěžoval si na Blančino chování Lípovi. To bylo pro pana ředitele nepříjemný. Pošramotit si reputaci u takovýho člena důležitý ministerský komise by mohlo mít pro firmu v budoucnosti nedozírný následky. Proto Blanku znova vyhledal.“

„A zabil ji,“ odtušil pan Lála.

„Prý to byla nehoda. Lípa ji praštil, ale spadla tak nešťastně na hranu stolu, že byla na místě mrtvá. Zatloukal byl u toho.“

„A Vyrzidil? Je mimo podezření?“

„Z toho měli ti dva největší strach. Kdyby se dozvěděl, co se na jeho zámku stalo… Museli tělo nenápadně odvézt do Prahy a pohodit ho v noci za vršovickým plaveckým areálem.“

„Ale Blanka byla přece stejně jako ty ostatní…“

„Ano,“ hlesl kapitán. „Provedli s ní stejnou hrůzu, jakou dělal Hugo. Měla to být čtvrtá vražda téhož vraha.“

„Jenže… jak mohli vědět, co s nima dělal?“

Najednou mi blesklo hlavou, že i slečny z privátu měly už dávno zevrubné informace o posmrtných zákrocích na obětech.

„Věděli to,“ řekl kapitán tiše. „Jedním z klientů toho žižkovskýho klubu elitních milenců byl jistej aspirant z jednoho ústavu soudního lékařství. Nenapadlo ho nic chytřejšího, než se tam mezi kolegy doktory zmínit o pitvách, u nichž asistoval. Byla to pro ně samozřejmě senzace. Takže to brzo věděli všichni milenci z Bořivojovy ulice.“

„Včetně doktora Lípy a Zatloukala.“

„Přesně tak.“

„Kdo z nich to udělal?“

„Svádí to jeden na druhýho. Ostatně bohužel tenhle čin na mrtvým není z hlediska našeho trestního práva postižitelnej. Abych byl upřímný,“ přiznal se Hackenschmied, „tak mi je úplně jedno, kdo z nich to byl. Z obou mi je špatně.“

„Chci domů,“ řekla Kateřina a zatahala mě za rukáv. Byla bledá a třásla se.

„Běžte. Tohle opravdu nebyl hezkej rozhovor. Promiň, Káčo.“

„To nic, hlavně že to máme za sebou.“

Uplynul týden a objevil se u mě doma pan Lála. Vnutil se dovnitř. Vysypal z obálky asi dvacet účtenek s tím, že by byl rád, kdybych mu je proplatil. Byly to doklady o jízdě taxíkem, stvrzenka za ubytování a různé podobné paragony.

„Nikdy jsem nedoufal, že bych s váma zbohatnul, ale abych vyšetřování financoval ze svýho důchodu…“ ozval se dotčeně. Uvědomil jsem si svou chybu. Ani já jsem od Vladimíra Fischera zatím nedostal ani vindru. Vina byla ovšem na mojí straně. Nedal jsem mu fakturu za prokázané služby.

Přiznal jsem se panu Lálovi na rovinu. Místo aby mi vynadal, smál se. Slíbil jsem mu, že to hned napravím, a okamžitě jsem na počítači vystavil platební doklad. Lála chtěl jet do Vaxxi se mnou, ale trval jsem na tom, že tuhle poslední záležitost vyřídím sám.

V centru jsem byl za půl hodiny. Když jsem řekl na recepci, za kým jdu, dívka se zatvářila potutelně, nicméně mě pustila dál.

V kanceláři dr. ing. Fischera to na první pohled vypadalo, jako kdyby se stěhoval. Šanony byly na zemi a polovina polic zela prázdnotou. Zvedl ke mně překvapený pohled. „Vy?“

„Chtěl bych to uzavřít,“ řekl jsem zdvořile. „Případ skončil.“

Fischer položil to, co svíral v náručí, na parapet a pokynul mi, abych vzal místo. „Všechno skončilo, to máte pravdu,“ prohlásil poněkud záhadně. Přistrčil jsem mu fakturu. Myslím, že požadovaná částka nebyla nijak horentní. Koneckonců faktura byla vystavena na prosperující firmu Vaxxi, nikoli na jeho maličkost. „Jen ty konce, vážený pane.“

Nevěděl jsem, jak to myslí. „Ženu máte přece v pořádku zpátky, našli jsme ji a ani jste nemusel

vyplácet slíbenou odměnu.“

„Marika požádala o rozvod. Už se mnou ani nebydlí. Myslím…“ hořce se pousmál, „že se nastěhovala k tomu doktoru Jumrovi.“

„To jsem nevěděl. Je mi to samozřejmě líto,“ zadrmolil jsem.

„Nejsem už ve Vaxxi ani ředitelem. Tu státní zakázku firma samozřejmě nedostala.“

„Takže Clumm?“

„Jak jinak. Tudíž mě ze dne na den odvolali z funkce. Vidíte, už si balím svý věci.“

Docela to se mnou zamávalo. Fischer se však tvářil neutrálně. Obdivoval jsem jeho profesionální chování. Nepochyboval jsem, že je schopný manažer. Že to Vaxxi nevyšlo se státní zakázkou, nebyla rozhodně jeho vina. Prostě se jen nesnížil na úroveň špinavé hry Clummu.

„Měl bych asi jít,“ řekl jsem a vstal. Pokynul mi, abych ještě zůstal.

„Není žádnej spěch. Vyprávějte mi, co se vlastně stalo. Jak to bylo s Lípou…“

Tak jsem mu to všechno zrekapituloval. Chápal jsem, že je zvědavý, jak dopadl ředitel konkurenční firmy. Jeho neslavný konec pro něho musel znít jako rajská hudba. Když jsem skončil, sklonil hlavu. Pak se mi podíval do očí a na rtech mu pohrával úsměv.

„Říkáte, že Hugo Jumr předevčírem v nemocnici zemřel. To znamená, že jediný, kdo půjde za mříže, bude Karel Lípa. Určitě si vezme nejšikovnějšího advokáta, takže z toho bude zabití z nedbalosti nebo něco takovýho. Dostane sotva rok. Možná podmínku. Nejhorší pro něho samozřejmě bude ztráta ředitelského místa ve firmě.“

„Paradoxně jste dopadli stejně.“

Vtom se stalo něco, co bych očekával nejméně. Vladimír Fischer dostal záchvat smíchu, nedokázal se ovládnout, chechtal se hlasitě, až mu tekly slzy. Díval jsem se na něho jako na cvoka.

„Ty paradoxy jsou někde úplně jinde, než si myslíte,“ zakuckával se, jak se mu smích dral z úst. „Asi jste vůbec nepochopil, oč tu od samého začátku šlo.“ Tušil jsem, kam ve svém stihomamu míří, ale nechal jsem ho mluvit. „Samozřejmě o ten státní konkurz. Buď lék proti chřipce, nebo naše protipandemická vakcína. Říkal jste, že Lípa chtěl tu nebohou holčinu, jak že se jmenovala, Blanka, věnovat Zatloukalovi z ministerstva zdravotnictví. Jistě, byla to odměna za výsledek konkurzu.

Zatloukal samozřejmě musel dostat mnohem víc, ale tohle byla taková třešnička na dortu. A taky nebyl jediný, komu Clumm vyplácel apanáž. A teď si představte, že ta naivní kurvička najednou pošle doktora Zatloukala k vodě, že s ním nechce nic mít. To pro něho muselo být ponižující, zvlášť když o tom věděli i ostatní. Lípa musel to faux pas napravit.“

Kývl jsem na souhlas. Neříkal mi nic nového.

„Vy to asi pořád nechápete.“

„Myslím, že docela dobře.“

Fischer konečně zvážněl.

„Taky jsem to dlouho nevěděl. Vlastně doteď. Kdo měl tohle všechno v režii… Koho se Lípa a spol. tak báli, že zabíjeli? Zkuste hádat.“

„Vyrzidil,“ proklouzlo mi mezi zuby, aniž jsem o tom přemýšlel.

Fischer udeřil dlaní do stolu. „Konečně v tom máte jasno. Vyrzidil přece tajně vlastní jedenapadesát procent akcií Clummu. Jeho jméno nikde na výpisech firemního jmění nefiguruje, ale je to tak, i když k tomu nákupu majoritního balíku akcií nedošlo zas tak dávno. A kdo to měl vědět, ten to věděl.“

„Vyrzidil nám sám dal stopu k dopadení Lípy. Ty záznamy kamery…“ řekl jsem zamyšleně.

„Ale jistě. Jeho ruce musí zůstat čistý. Ostatně Lípa nebyl nejschopnější manažer.“ Nalil jsem si minerálku. Pak jsem vstal.

„Co bude s mojí fakturou?“

„Už tady nejsem pánem,“ rozhodil omluvně ruce. „Ostatně – na co jste sáhnul, to se pokazilo. Nemám ani ženu, ani tohle místo. Za to byste měl ještě dostat peníze?“

Šel jsem ke dveřím. Když jsem bral za kliku, znova se ozval.

„Možná byste mohl přepsat příjemce tý faktury.“

„Jak to myslíte?“

„Zkuste tam místo Vaxxi napsat Clumm, společnost s ručením omezeným.“

„Žertujete?“

„A pod název firmy můžete připsat: k rukám ředitele MUDr. Ing. Vladimíra Fischera.“ Nic jsem neříkal.

„Pan Vyrzidil je přesvědčený, že budu odvádět lepší práci než Karel Lípa. Přece jen se dopustil několika zbytečných chyb. Práce teď bude až nad hlavu, když jsme vyhráli ten konkurz.“

„Sbohem,“ tiše jsem za sebou zaklapl dveře.

„Pošlete mi tu fakturu,“ volal ještě za mnou. „Vyrzidil s tím bude souhlasit. Líbil jste se mu.“

Večer se mě Kateřina ptala, co jsem celý den dělal. Leželi jsme vedle sebe a já měl položenou ruku na malém oblouku jejího bříška. Řekl jsem, že nic zvláštního, jen se budu muset poohlédnout po nějaké zakázce, abychom měli z čeho žít. Nějak se to seběhlo, že jsem v posledním měsíci nevydělal ani vindru.